VĚRA BERANOVÁ

Josef Mánes

12. května 1820 Praha-Staré Město – 9. prosince 1871 Praha Nové-Město

Každá osobnost žije svým druhým životem, ale to jen tehdy, když má co říci dalším generacím. U malíře Josefa Mánesa si bohužel právě dnes nejsme tak jisti, jestli jeho tvorba plně rezonuje s naší současností. Starší generace nebude na pochybách, těm se jméno Mánes spojuje s ilustracemi, s kalendáři, výukou ve škole. Avšak jak jeho jméno, tak i tvorba se bohužel z kulturního povědomí nejmladší generace postupně vytrácí. Přece jen máme v Praze aspoň Mánesův most, na nábřeží u Rudolfina pomník stojícího malíře se štětcem a paletou, od sochaře Bohumila Kafky, také výstavnou Mánesovu ulici na pražských Vinohradech.

Na konci 19. století a v první polovině 20. století představoval Josef Mánes ústřední postavu vývoje české, obecněji i slovenské výtvarné tvorby. Byl však také chápán jako významná osobnost národního hnutí, vrcholící v národní státnosti. Byl respektován, uctíván následujícími generacemi, jeho tvorba byla často prezentována na mnoha výstavách, stala se tématem mnoha monografií. Jeho jménem se zaštítil nejvýznamnější výtvarný spolek, jehož členy byly stěžejní umělecké osobnosti své doby.

Naše současnost je už k této osobnosti poněkud zdrženlivější. Mohli bychom si položit otázku, kdy vyšla naposledy monografie věnovaná Josefu Mánesovi, kdy byla uskutečněna výstava z jeho tvorby? Přesto si myslím, že jeho tvorba zdaleka nepatří do zapomenutých koutů galerií, do archívů. Jen možná pro to, aby žila svým novým životem, životem 21. století, chybí její opravdové pochopení, její současná interpretace.

Když se zamyslíme nad hlavní nosnou myšlenkou jeho tvorby, jeho odkazu, zjistíme, kolik společného má s naší dobou. Jistě, nosná zde nebude forma, tedy způsob, jakým se Josef Mánes vyjadřoval, vždy mu šlo především o realistické ztvárnění podpořené jistým romantickým podtextem, to samozřejmě těžko může v naší době rezonovat. Kam s romantismem v našem skeptickém světě. Ale to, o co mu opravdu šlo, o deklaraci národního, specifického, o to nám začíná jít už dnes. V nedaleké budoucnosti se tento problém stane pro nás zásadně existenčním. Tedy v tomto vidím pravou spojitost tvorby Josefa Mánesa s naší dobou.

Opakovat známé skutečnosti, které staví Josefa Mánesa do centra výtvarného dění 19. století se pro mnohé bude zdát nošením dříví do lesa. Bezesporu velmi citlivě reagoval na svou dobu, organicky se u něj snoubil romantismus s obrozeneckou ideou, podpořenou revolučním programem výjimečného roku 1848. Právě problematika národního uvědomění podporovala romantické vidění světa téměř po celé 19. století, a právě u Josefa Mánesa se vzácně revoluční národní ideje přímo vážou k romantickému projevu.

Jeho životní pouť byla v podstatě předurčena. Otec Antonín, strýc Václav, sestra Amálie i bratr Quido byli výtvarníci – malíři. Umělecký start byl tedy jednoznačně předurčen také jeho jedinečným talentem. Složitější to již bylo v osobním životě. Můžeme jen spekulovat, co všechno mohl Josef Mánes vytvořit, kdyby se nedožil pouhých 51 let. Přesto v jeho odkazu nefiguruje jen intimní projev, především kresby, malby, ale i monumentální tvorba. Ztotožnil se například s ideou revoluce 1848 a vytvořil symboliku vážící se k české státnosti, Českého lva, také portréty účastníků Kroměřížského sněmu, například Františka Ladislava Riegra. Za významnou demonstraci národního principu můžeme považovat ilustrace Rukopisu královédvorského, kterému se věnoval v letech 1849-1862 technikou dřevorytu. Navrhl také nástěnné malby na pražských domech, demonstrující národní tématiku.

Za nejvýznamnější počin, sloužící v samém centru Prahy, který stále obdivují domácí a zvlášť početní zahraniční turisté je kalendářní deska orloje z roku 1865 na Staroměstském náměstí. Zobrazuje alegorii 12 měsíců v roce, pomocí zemědělských prací.

Celou Mánesovou tvorbou prochází portrét, jak konkrétní, tak fiktivní. K těm konkrétním patří řada portrétů pražských měšťanů a zvláště šlechtických mecenášů z rodiny Silva-Tarrouca, kdy často pobýval na jejich sídle v Čechách pod Kosířem na Hané. Z tohoto prostředí pochází také řada studií portrétů vesničanů, studie krojů, z nichž vychází jedinečná idylická atmosféra, kterou tak neopakovatelně symbolizuje grafický list Líbánky na Hané. Josef Mánes je také, jak v rodině bývalo samozřejmostí, autorem řady krajinomaleb, které mnohdy mají v podtextu ideové sdělení – národní program. Například Řipský kraj.

Jistě je mnoho cest jak zpřítomnit Mánesovu tvorbu dalším generacím. Domnívám se, že jednou z nich bude také hledání toho národního, jedinečného, jehož potřeba se svým způsobem znovu probouzí.