MAREK ŘEZANKA
Po zvolení D. Trumpa by se mohlo zdát, že moc mainstreamových médií je u konce. Někteří dokonce prohlašují, že jde o jejich jasnou porážku. Že již nemají ve společnosti vliv.
V USA v roce 2014 existovalo pouze šest největších společností vlastnících mainstreamová média: Comcast, Time Warner Inc, News Corp., The Walt Disney Co., Viacom Inc. a CBS Corporation.
Gallupův institut realizoval v roce 2015 průzkum veřejného mínění ohledně důvěry v média. Téměř 90 procent dotázaných Američanů tvrdilo, že nejvíce nebo především jim záleží na tom, aby jejich média uváděla správné – pravdivé informace. Čtyři respondenti z deseti prohlásili, že si pamatují konkrétní událost, která způsobila ztrátu jejich důvěry v média. Jako nejčastěji příčinu uváděli nepřesnost – nepravdivost a jednostranný pohled novinářů. Z tohoto hlediska se tedy nabízí vysvětlení, že vliv médií, která nekriticky podporovala H. Clintonovou a stejně nekriticky démonizovala jejího soupeře, byl přeceněn.
Neměli bychom však zapomínat na jednu věc. Kandidáti Clintonová i Trump byli všem na očích právě díky médiím. Kdo v nich nebyl, jako by nekandidoval, byť by měl stokrát čím voliče oslovit. S tímto vědomím bychom neměli předčasně jásat, jak je mainstream poražen a jak jsou občané osvícení. Šlo by o klam neodpovídající realitě. Kdo jde proti systému, v médiích si neškrtne.
V následujícím textu se zaměřím na naši mainstreamovou mediální scénu. Zastánci mainstreamu argumentují, že média jsou vyvážená, že prý díky nim se daří objasňovat závažné pravdy – a že není na místě je kritizovat.
Například Jan Moláček ve své stati Omyl. Zeman není lidový prezident ani zastánce občanů proti povýšenectví elit na serveru Aktuálně.cz napsal: „Je smutnou ironií, že jejich zájmy (občanů) naopak často brání právě ty ‚elity‘, proti kterým se populistům podařilo nasměrovat tekutý hněv části společnosti. ‚Lžimédia‘ odhalují byznysové pavučiny kolem továren na exekuce, neetické praktiky šmejdů všeho druhu, obchodování s lidskou chudobou v ubytovnách apod. ‚Neziskovky‘ poskytují bezbranným obětem právní i materiální pomoc a snaží se prosadit zákony, které by dluhovým pastem zpřelámaly dobře namazané pružiny.“
Autor se zde (zcela vědomě?) vyhýbá kritickému pohledu na naše mainstreamová média, čímž se ovšem jeho text stává nedůvěryhodným.
Stačí si koupit denní tisk či zapnout večerní zprávy – v podstatě na libovolné stanici. Těch argumentačních faulů, co se na nás okamžitě vyvalí…
Osobně zde přiblížím některé nejkřiklavější kauzy:
Útok médií na Miloše Zemana od prezidentské volební kampaně.
Hrubé přehlížení presumpce neviny, kdy se podezřelý stává odsouzeným štvancem (údajní romští útočníci na břeclavského chlapce, údajná vraždící sestra v rumburské nemocnici, kauza Davida Ratha či údajný podvod Miloslava Ransdorfa).
Rezignace na úlohu hledání pravdy, kdy média předem odsoudila státní zástupce v kauze Nečas – Nagyová, a psala o „policejním státě“.
Selhání médií při informování o občanské válce na Ukrajině, kdy se spustila nekritická protiruská kampaň. Podobnou nevyváženost pak můžeme vnímat v případě popisu konfliktu v Sýrii.
Naprostý kolaps médií při informování o prezidentské volbě v USA, kdy k nám z obrazovek promlouvali jen určití vybraní lidé, jimž se volbou pana Trumpa zhroutil svět. Takto objektivní zpravodajství skutečně nevypadá.
Ad 1) Popisovat selhání médií při prezidentské volbě v České republice by vydalo na román. K. Schwarzenberg byl v této kampani líčen jako symbol „pravdy a cti“ a M. Zeman jako „hrozba demokracie“ a jako „notorický lhář“. Média neinformovala, ale fandila svému „koni“.
Velmi nešťastně se do této kampaně zapojila i část naší umělecké fronty. „Svou volbou pana Zemana jen potvrzuje (M. Dejdar), že všechno, co o Zdivočelé zemi říkal, byly jen kecy… Co ztvárňuje teď, není třeba popisovat. Skončili jsme s ním. Či spíš on s námi“, nechal se slyšet Hynek Bočan. Jan Hřebejk zase pro změnu všechny voliče M. Zemana označil za „hnědá a rudá prasata“. To je ale z jeho strany patrně snaha, jak stmelovat naši společnost – kterou totiž rozděluje zásadně jen prezident Zeman.
Do třetice zmíním paušalizaci z úst J. Menzela: „Zeman říká přesně to, čím se může zavděčit hloupým lidem. On ví, že hlupáků je většina, těm se chce zalíbit. A navíc si nevidí do pusy. I když plácne nějakou blbost – a to se mu stává často – pak na ní paličatě trvá (viz případ Peroutka). Dokud nebyl v politice, tak to tak nedělal. Teď když řekne jakýkoli nesmysl, tak si za ním stojí. To je nebezpečné, ale ještě horší je, že tím zesměšňuje úřad, který zastává.“ Dodám jenom, že odhlédneme-li od názvu Peroutkova článku, sám soud shledal, že koncem třicátých let Peroutka publikoval texty, které antisemitismem a tendencí k tužšímu režimu více než zaváněly – a jejichž názvy jsou dohledatelné.
Ad 2) Možná si ještě vybavíme novinové titulky, jež hlásaly: „Tři Romové brutálně zmlátili chlapce.“ „Zdravotní sestra v rumburské nemocnici zabíjela, aby si ulehčila práci.“ „Vraždící sestra na JIP v Rumburku.“ „Ransdorf a podvod za 9,5 miliardy. Kde je europoslanec?“
Co mají tyto kauzy společné? Že ve všech uvedených případech média lhala a vedla hon na osoby, na něž měla pohlížet jako na nevinné, protože ještě nebyly odsouzeny. Jsou to táž média, která do nás ládují, jak nám náš prezident republiky neustále lže. Nebo jak se opilý potácí mezi korunovačními klenoty – což bylo opět šíření nepotvrzené zprávy. Jak se totiž ukázalo, naše hlava státu trpěla vážnými zdravotními problémy, jež jeho vrávoravý pohyb vysvětlovaly.
Miloš Zeman byl médii vykreslen jako neuvěřitelný sprosťák, když si dovolil doslovně přeložit slovo „pussy“. Jak ale věřit útlocitnost a mravní apel těm, kdo bez mrknutí oka přejdou vulgární obraty nejhrubšího zrna Davida Černého („Zamrdaná zkurvená kupa hoven a sraček na hradě, vytlemený prasečí držky, ať už konečně chcípnou v ošklivejch a táhlejch bolestech. Zmrdi smradlavý, zkurvysyni vyjebaný, tupý debilové. I s tou bandou kreténů čuráckejch, co to navrhujou. Do nejhlubší prdele s váma, vy hovnožrouti!“) či Robina Kvapila („Hemeroidy si vymačkám tvejma zubama, až ti je vykopu z tvý vopuchlý palice, ty opičáku.“). Robin Kvapil však jako podporovatel M. Horáčka bude dozajista symbolem jediné možné pravdy a všeobjímající lásky.
Zapomenout bychom neměli ani na letošní výsledky Czech Press Photo. V kategorii „Lidé, o kterých se mluví“, porota jako vítězný jednotlivý snímek vybrala fotku Petra Topiče. Jedná se o obrázek zachycující štvaného člověka, kterého média odsoudila předem – a kterému se potom „dav“ vysmíval. Osobně považuji tuto fotografii za akt hyenismu a letošní Czech Press Photo za sebe bojkotuji.
Ad 3) Ukazuje se zde názorně jedna věc – používání dvojích metrů, které by nás měly být do očí.
Jak že to psal Pavel Šafr v Blesku po zadržení D. Ratha? „…Teď ho zatkla policie, a hned s několika miliony v krabici od bot. Očividně byl i odborníkem na to, jak si zařídit ze středočeských nemocnic prachy. Jeho činorodost jej zjevně dovede až do vězení. Bylo by to dobře pro Českou republiku… Doktor Rath patřil k těm nejzarputilejším bojovníkům o moc a choval se přitom jako svatý dobytek. Dnes má to, co mu patří. Z ostudy kabát. A ty své svaté řeči si může strčit do krabice od bot.“(Blesk, Spadla klec, doktore Rathe, 16. 5. 2012)
Podívejme se, jakými slovy komentoval tentýž Pavel Šafr Nečasovu aféru:„…Jenže orgány činné v trestním řízení si zvolily jiný postup. V rámci dosud nejrozsáhlejší policejní razie proti desítkám osob provedly teatrální manévry a na Úřad vlády přišla ozbrojená policie. Janu Nagyovou odvedli v noci v poutech, vykonávali rozsáhlou domovní prohlídku a pak ji vezli na druhý konec republiky do policejní služebny, která svým provedením připomíná daleký Balkán. Tam ji zavřeli jako zločince. Nenechali ji ani vyspat… Protože hlavní role Jany Nagyové v kauze organizovaného zločinu je trefa vedle. Ona má jen smůlu, že je kvůli své blonďaté a živočišné přirozenosti velmi viditelná… To, co se odehrálo a jak nedostatečně to bylo dosud vysvětleno, je hra s ohněm. Nepřiměřená akce policie zatím ukazuje na účelový spletenec rozdílných případů. I kdyby nakrásně policie a státní zástupci postupovali nezávisle, tak má tato akce jasný politický výsledek. Svržení vlády. Přitom nikomu ještě nebyla dokázánavina.“(Reflex, Nečase svrhlo policejní divadlo, nikoliv aféra Nagyové, 19. 6. 2013)
Další, kdo si spokojeně mnul ruce, že Rath půjde za katr, a kdo vykřikoval, že Rathem by to celé končit nemělo, byl František Nachtigall. Ten reagoval na policejní vyšetřování Nagyové a Nečase přímo hystericky, a to článkem: „Policejní divadlo ničí demokracii“ (Týden, 23. 6. 2013). Mj. píše: „…Ale viděl jsem, jak ji (Nagyovou) vedli k výslechu. Spoutanou ne pouty, ale jakýmsi ‚medvědem‘, tedy širokým opaskem s pouty, kdy ji zezadu drží policista jako hora. Přesně jako když policie zatýká sériového vraha, který ještě před chvilkou střílel samopalem. Jenže v těch poutech byla asi vinna, ale pořád jen úřednice, která nestřílí, nevraždí. Vtrhli k ní, hodiny jí vyslýchali v ostravské služebně a pak ji strčili do vazby. Jen nechutné divadlo. Důvod k tomu nebyl žádný… Kdyby policie v klidu déle než rok a půl vyšetřovala, a poté zatkla, obvinila a dostala před soud třeba samotného premiéra i vládu a ti byli odsouzeni, pak by se těžko dalo cokoliv namítnout. Jenomže tady policie rok a půl sleduje, pak udělá manévry, v cele však neskončí velké ryby, ale jen výsledky ‚vedlejších produktů‘. A v atmosféře strachu a za podpory veřejného mínění podněcovaného právě těmi divadelními triky se ze státních zástupců a policie stávají ti, kteří pomalu přebírají moc. Nikoliv volbami, ale strachem na straně jedné a veřejnou poptávkou na straně druhé… Můžeme nadávat, že politici jednají spatně, že někteří z nich kradou a jiní lžou, ale prozatím se žádná jiná forma vlády neukázala lepší.“
Toto suché konstatování se objevilo 16. 5. 2014 např. v MF Dnes: „Jana Nagyová měla jako pravá ruka premiéra k lobbistovi Ivo Rittigovi blíže, než se vědělo. MF DNES zjistila, že spolu řešili i obsazení funkcí ve státních firmách. Existuje také podezření, že Rittig zaplatil peníze rebelujícím poslancům ODS, aby ‚byla vláda‘.“
Ad 4) Wolfgang Bittner (pro různé mitrofanovy, pehe, dolejší, putny, slonkové, fridrichové, drtinové, krause, štětiny či leschtiny samozřejmě představitel páté Putinový kolony), člen Mezinárodního PEN klubu, vystudovaný právník a několikrát vyznamenaný spisovatel svou knihu Dobytí Evropy Amerikou (Jaro, Praha 2014, ISBN- 978-80-904423-4-4, 115 s.) uvádí slovy: „Kdo je zastáncem války coby pokračování politiky jinými prostředky a je pro něj ‚posledním řešením‘, ten by měl jít do těch míst, kde po počátečních lžích začnou padat výstřely, vybuchovat bomby a granáty a lidé křičí hrůzou, kde už nikdy nikdo nebude mít svou vlast. … Kdo je pro válku, ten by měl jít tam, kde je válka stále ještě ‚posledním řešením‘.“
Bittner nesepsal nějaký ideologický pamflet – ale sebral zdroji doplněný materiál, který si dovoluje polemizovat s oficiálním pohledem určitých kruhů, který je mnohými médii bez jakýchkoli debat přejímán a šířen.
Speciální kapitolu věnuje Bittner právě selhání médií: „Albrecht Müller píše: ‚Seznam novinářek a novinářů podobně propletených s elitami by bylo třeba výrazně rozšířit, kdybychom chtěli ukázat kompletní obraz rozsahu vlivu. V mém soupisu chybí Der Spiegel, Spiegel Online, Bild-Zeitung, komerční vysílací stanice a velké regionální noviny. Všude je cítit ovlivňování‘.“ (Bittner, s. 31).
Je dlužno dodat, že pokud za přístup k občanské válce na Ukrajině (a žádné ruské invazi) kritizujeme selhání německých médií, počínala si ta naše ještě o třídu hůře. Všichni, kdo poukazovali na jiný než mainstreamem a ideology ražený postoj, byli nálepkováni jako „agenti Kremlu“.
Podobně pak média zkreslují dění v Sýrii, kde jako by neexistoval boj proti různým teroristickým skupinám, ale největším zlem byl zvolený prezident Asad. Utrpení civilních obětí je pak zcela dehonestováno a degradováno přejímáním propagandy o tom, jak „Rusové zabíjejí děti“ a jak poté, co vybombardovali všechny nemocnice, srovnali se zemí dalších deset. Propaganda je v případě takovýchto zpráv viditelná jako sláma čnící z bot.
Na pozoru bychom se pak měli mít před „humanisty“, kteří volají po bezletové zóně nad Sýrií (což by v důsledku vedlo k masivnímu krveprolití a k eskalaci konfliktu, na což upozorňoval opakovaně například D. Veselý).
Ad 5) Není snad názornější příklad selhání našeho mainstreamu než komentování amerických prezidentských voleb. Nejprve nám bylo do hlav vtloukáno, že D. Trump je naprostým outsiderem, kterého nebude nikdo volit – hlavně ženy ne. Nakonec ho volily i vysokoškolačky – a v množství větším než malém. Až po volbách se rozpačitá média konečně rozhodla zmínit, že v USA se lidé potýkají se značnými sociálními problémy a že řada lidí cítí, že za nimi nikdo nestojí. Proč se o těchto věcech nemluvilo předem?
D. Trump byl líčen jako hrozba demokracie – a H. Clintonová jako naděje. Nikde nepadla ani zmínka o tom, že se tato paní nechala slyšet, jak po svém vítězství napadne Írán.
„Svět, jak ho známe, skončil“, zalkal si před kamerami M. Žantovský, který je do televize zván nejspíš pro svou proslulost jako „pilot“ F-18. V době výběrového řízení na nadzvukové letouny pro Armádu ČR totiž usedl do zmíněného amerického stroje, což opravdu nestranným jednáním nebylo.
Dochází vůbec našemu mainstreamu, že se během amerických prezidentských voleb blamoval? Proč by mu měl ještě někdo věřit?
To, co vidíme na stránkách novin, jejichž úvodníky jsou si často podobné jako vejce vejci a co na nás křičí z obrazovek televizí, je mnohdy výrazem naprostého pokrytectví. Ti, kdo nabádají k toleranci, jsou připraveni názorového oponenta ugrilovat v nenávistné šťávě. Ti, kdo mluví o pravdě, bezostyšně lžou, když to poslouží jejich pravdě. Ti, kdo se tváří jako slušně mluvící občané, jimž smrdí každá vulgarita, přejdou bez mrknutí nejsprostší výrazy, když cílí na prezidenta Zemana. To v lepším případě – v tom horším je sami vypouštějí. Ti, kdo mají ústa plná humanity, jsou schopni nabádat k bezletové zóně nad Sýrií či požadovat větší tlak NATO na Rusko. Stačí si promítnout zděšení některých, že by D. Trump mohl s V. Putinem diplomaticky vycházet – a že by snad válka s Ruskem ani nemusela být…
Ti, kdo se ohánějí fakty, jedním dechem přebírají neověřené informace. Jako příklad může být šíření údajného Trumpova sexismu, když měl o paní Clintonové prohlásit, že když neuspokojila manžela, neuspokojí Ameriku. Echo24.cz tento hoax vyslalo do světa – a mnozí se ho rádi chytili (Britské listy se potom za velice nevybíravý článek Štefana Švece omluvily – ale co naplat, médiu ohánějícímu se tím, že vše ověřuje a šíří fakta, se to stát nemělo).
K „šíření faktů“ Britskými listy doplním ještě reakci velvyslance ČR v Rakousku, Jana Sechtera, jehož Britské listy napadly: „21. listopadu 2016 zveřejnily Britské listy článek, v němž se tvrdí, že jsem podpořil rakouského prezidentského kandidáta Norberta Hofera. Později byl nadpis článku změněn na verzi, že jsem mu ‚zaklikl like‘. K tomu uvádím: Prostřednictvím ‚like‘ sleduji na Facebooku celou řadu rakouských politiků, nejen Norberta Hofera, ale i jeho protikandidáta Van der Bellena, a to od začátku jejich volební kampaně. Sleduji profil kancléře Christiana Kerna, ministra zahraničí Sebastiana Kurze, hornorakouského hejtmana Josefa Pühringera a mnoha dalších politiků a považuji to za důležitou součást mé práce. Označovat ‚like‘ za politickou podporu, jak to učinily Britské listy, je podle mého názoru neseriózní a nepravdivé a dosud jsem se jako diplomat s takovou interpretací práce se sociálními sítěmi nikdy nesetkal.“
Nechápu jen, kdo pak může brát vážně apel Britských listů: „Britské listy budou i nadále přinášet kritické analýzy, založené na věcných faktech. Jejich role je v nové přízračné éře ještě důležitější než za posledních dvacet let jejich existence. Pokud vám záleží na věcném hlasu, přinášejícím do českého prostředí neúplatné, ověřené informace, přispějte finančně na naši nezastupitelnou práci.“
Ti, kdo vidí v panu Putinovi či panu Trumpovi novodobého Hitlera, jsou slepí a hluší k masakru v Oděse či k fašistickým praporům na Ukrajině (viz Azov) či k jednání ukrajinské vlády, jež pronásleduje opozici, nevyšetřuje evidentní politické vraždy (např. O. Buzina) a uchyluje se k rétorice, jež by již v Evropě neměla mít místo. Nejde jenom o masivní cenzuru na poli kulturním, ale o to, že ministr kultury Jevgenij Niščuk měl prohlásit (Vesti), že obyvatelé jihovýchodu (Ukrajiny, tj. Donbasané), nemohou pro nedostatek genetické čistoty přijmout ukrajinskou kulturu (tuto zprávu by chtělo ještě ověřit – ale to by měla činit právě mainstreamové média, která mlčí a kují jednostrannou protiruskou propagandu).
Ti, kdo lomí rukama nad civilními oběťmi v Sýrii, takto nehořekovali, když V. Havel podepisoval dopis osmi a když G. W. Bush a A. Blair táhli na Irák. Blair se zřejmě pro velký úspěch (stvrzený Chilcotovou zprávou) hodlá vrátit do vysoké politiky.
M. Romancov – politolog-ideolog, který jednoznačně nekriticky útočí na vše ruské a před volbami předvídal jasnou porážku D. Trumpa, líčí pro změnu po volbách D. Trumpa jako ztělesněnou zhoubu světa. Že by se stejnou přesností a fundovaností, s jakou předvídal jeho porážku?
Pokud bych byl škodolibý, pak bych ty, kdo mají tendenci lidi s jiným názorem škatulkovat jako protiamerické (jen když kritizovali politiku Bushe či Obamy), označil za protiamerické za jejich antitrumpovskou hysterii.
Shrnuto podtrženo. Výše zmíněné skutečnosti mluví jednoznačně – média selhávají a selhávají záměrně. Nefungují jako zdroj informační, ale jako amplion ryze ideologický. Nelze se proto divit, že čím dál více občanů jim nevěří. Smutné je, že nepravdivý mainstream nemá k sobě pravdivou alternativu. Mnohá alternativní média se totiž dopouštějí stejných poklesků, jaké jsou zde zmíněny, jen z druhé názorové strany. To nám ale nijak nepomůže. Tvářit se, že stávající systém je schopen porazit fašismus – když ho sám svou podstatou generuje (fašismus chápu jako krizový projev kapitalismu), neobstojí. Zastávat se tohoto systému a hrozit pěstí fašismu mi připadá podobné, jako vystupovat proti alkoholismu s plnou lahví rumu v ruce a s obsahem několika promile alkoholu v krvi.
Dokud nebudeme pojmenovávat příčiny následků a dokud nebudeme k naší historii – minulé i stávající – přistupovat v kontextu dění a co nejobjektivněji, budeme jen zajatci propagandy. Potom už je vcelku jedno, na jakou stranu je její kyvadlo vychýlené. Pravda – ta, o níž se tolik píše a jejíž jméno se bere ještě více nadarmo než jméno boží – je totiž popravena vždy jako první – a nám všem na očích.