IVAN FONTANA

Máme nastavena měřítka, a tudíž nepochybujeme o velikosti procesů, dějů ani předmětů. Často nám stačí, když je poměříme a domníváme se, že je mezi sebou můžeme porovnat.

Často jsme nad věcí, mnohdy tak vysoko, že na zem už ani nedohlédneme. Snad ještě více než kdy jindy platí: dvakrát měř a jednou řež. Jsme skálopevně přesvědčeni, že velikost je dána objektem a významem věcí samých. Velkou roli hrají také relace vůči světu a tudíž i k nám. Vzpomeňme jen na Gullivera a jeho neuvěřitelné zážitky v zemi Liliputů. Teprve zoom počítače, x-násobné zvětšení elektronovým mikroskopem a obří teleskopy na zemi či na oběžné dráze nás strhávají do jiných, ještě nepoznaných světů a jejich dimenzí. Téměř již neznáme bílá místa na zemi, ale o to víc jich mapujeme ve vesmíru. Zvětšením se ztrácí také význam tolerance. Nejednou se ocitáme v jakémsi jiném světě, do něhož vstupujeme, který navštěvujeme a ohmatáváme stále přesnějšími, ale nikoli vlastními čidly.