ELIŠKA KOPPOVÁ

Nejkrásnější měsíc roku je červen. Děti jsou neklidné, protože cítí blízkost prázdnin. I k ní se cosi blíží v tom čase, kdy podél trati a polních cest rozkvétají šípkové keře a mezi pražci povlávají motýlí květy vlčích máků. Neuvězníte je ve váze. Škubnete stonkem a rudá křídla opadnou. A taky čekanky – čekej tu na mě, já se vrátím. Čekala, a louky každý rok rozkvétaly a vysílaly k ní naděje na nenadálé setkání po dlouhé odluce.

Rozešli se ve dvaceti. Počítala, že ve čtyřiceti je osud opět svede dohromady, zralejší, zkušenější a připravené milovat se až do smrti. Stane se to v červnu na jejich malém nádraží. Zahlédne ji z vlaku, svou dávnou lásku, kterou přece jen žádná nepřekonala, i když se jeden čas pošetile domníval, že ano. Bodne ho u srdce, vystoupí a nechá si ujet mezinárodní rychlík… Nebo pojede autem – elegantním vozem se stříbrnou metalízou. Bude bloudit v cizím městě mezi zahrádkami, až za jedním plotem zahlédne, utopenou v růžích, vzpomínku na vlastní mládí. Jemně zaskřípe prach pod koly. Bouchnou dvířka, vrzne branka… Pro tenhle případ učitelka Karásková nikdy nepleje záhony v teplácích, ale dává přednost o něco slušivějším zvonovým kalhotám. Je v nich poznat, že se jí, na rozdíl od mnoha vrstevnic, přebytečná kila vyhýbají. Stříbrné limuzíny ale také.

Až do jisté doby… Nevadí, že za volantem nesedí její dávná láska. Ta sice nezrezivěla, ale byla odsunuta na vedlejší kolej. Už byl taky nejvyšší čas nebo spíš bylo po něm, protože ten příběh tu stále visel jako okoukaný přikrášlený obrázek. Tuhle limuzínu řídí primář okresní nemocnice, prošedivělý uhlazený padesátník, který si každé odpoledne přijíždí do družiny pro svého prvňáčka. Jeho mladá francouzská maminka se ještě dostatečně neaklimatizovala, aby to zvládala sama. Zanedbává dítě a možná i manžela, řekla si pobouřeně družinářka. Neuvážený sňatek, nespokojené manželství, ale je tady to dítě… Primář Fiala má z prvního svazku odrostlé potomky a v tomhle nejmladším se zhlíží. Chytil druhý dech, proč ne ještě třetí? Učitelka Karásková je odhodlaná vrhnout se do mateřství pět minut po dvanácté. Nebyla bych první, kdo si troufne na těhotenství po pětačtyřicítce, uvažuje odvážně. Zatím trénuje na malém Noahovi, ve kterém už spatřuje svého adoptivního syna. Dokonce na něho vyrukuje s nějakou tou oprášenou francouzskou větou, ale chlapeček na ni hledí nechápavě. Asi jen špatně vyslovila, to bude tím… Jenom se před dítětem vyvarovat rozpaků a červenání. Nesmí ztratit úctu. Snaží se, seč to jde, aby si ji oblíbil, aby o ní promluvil doma. Přes syna získá obdiv otce a přes toho pak konečně ocenění celého okolí. Něco na té Karáskové musí být, když ji vyměnil za tak mladou ženu a k tomu Francouzku. I ona má možná francouzské předky. Každopádně mluví jako rodilá Pařížanka a taky se tak obléká. Všimli jste si toho jejího nenápadného šarmu? Krom toho hrála v mládí divadlo, dokonce sama psala hry a básně! Pan primář si zkrátka potrpí na mimořádné ženy.

On ji jistě ocení a vyzdvihne v očích všech. Zatím k tomu neměl moc příležitosti. Jejich komunikace se odehrává především v mluvítku školního telefonu, a když mu pak předává synka, má primář oči jen pro něho. Učitelka je chápavá – co jí taky zbývá? Nic než být chytrá a házet návnady právě do hlavního ohniska primářova zájmu. Třeba se jednou panu doktorovi zachce poznat blíž učitelku, která zpívá dětem árii z Rusalky a vypráví příběhy klasiků, zatímco její kolegyně přetřásají nad kafem školní klepy a pro děti mají jen okřikování.

„Paní učitelka povídá a my si při tom nesmíme hrát. Anebo ječí,“ zmínil se chlapeček doma, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Takové jsou učitelky, jen pěkně poslouchej.

Chlapeček se stal terčem jejích rozjitřených emocí. Jinak byl život jedno dlouhé pusté čekání. Každodenní cesty lipovou alejí z nádraží a zpátky, bezpohlavní „dobrý den“ stále stejnému výpravčímu, který po ní kdysi pošilhával. Pak si vzal jinou a tváře poťupané nedostatkem lásky a dobré stravy se vyhladily a zakulatily. Na něho učitelka rozhodně nečekala a dneska už by si nedal říct ani on.

Tohle všechno brzy skončí. Každý den čeká učitelka nějaký náznak. Dnes žádný nepřišel, tak tedy zítra. Za jednoho z těch jasných červnových dnů nabitých vůněmi, bzukotem a blízkostí prázdnin. Její naděje bobtnala do obřích rozměrů a nemohla ji zmírnit ani změna počasí. Obloha pohasla a přišly deště. Teplé, husté a nepřetržité. Hladina v řece stoupala a odpoledne vyhlásili mimořádný stav. Bylo po vyučování, ale družina plná dětí. Pro některé si rodiče přišli pro jistotu dřív než obvykle, aby se s nimi vůbec dostali domů. Jiné tu naopak uvízly, protože okolnosti zabránily jejich rodičům přijet včas. Všechno bylo dnes jinak, ve škole i ve městě vládl zmatek a neklid.

„Ničeho se nebojte děti, všechno dobře dopadne,“ chlácholila učitelka Karásková poslední mohykány, kteří si nevzrušeně skládali u stolku puzzle. „V nejhorším vás vezmu k sobě.“ Byla odhodlaná k velkým činům. Pobíhala sem tam, každou chvilku telefonovala s ředitelkou nebo s někým z rodičů. Milovala dramata, ve kterých mohla sehrát významnou roli a prokázat svoje kvality. Co jsou divadelní prkna proti skutečnému životu! Nikdy se na nich neprosadila. Jedině ve chvílích jako tato měla šanci ukázat, co je v ní a zapsat se do dějin, když ne celého lidstva, tedy aspoň jejich města. A hlavně do srdce jednoho muže. Učitelka, která se ujala ztroskotaných dětí. Žena, která poskytla útočiště mému synkovi. Malý Noah byl jediný z druhého břehu řeky a situace se stupňovala. Každou chvíli mohly být uzavřeny mosty a co potom? Před chvílí volali z povodňového výboru. Byla to otázka tři čtvrti, možná půl hodiny. Učitelka vyběhla na chodbu s planoucíma očima. Bylo třeba jednat. Ale jak? Odvedla by ho domů sama, ale nemohla nechat ostatní děti tak dlouho bez dozoru. Mířila do ředitelny na poradu a v prosklených dveřích mezi patry se střetla s nejlepší žákyní školy, Pavlou Rybářovou z deváté bé. Dívka ustoupila, aby dala učitelce přednost. Pohled do její rozvážné tváře lemované rovnými, splývavými vlasy, vnukl rozčilené učitelce nápad. Tahle dívka je pilíř, o který se lze opřít. Osud jim nezkřížil cesty nadarmo. Je zvyklá poslouchat, je zodpovědná. Učitelce, lačnící po vlastní důležitosti, horečně stouplo sebevědomí. Nepotřebuje pokyny od ředitelky. Ona sama ví nejlíp, co je třeba zařídit. Neobyčejná žena – troufla si jednat na vlastní pěst, vzít zodpovědnost na svá bedra. Zachovala jste se nejlíp, jak jste mohla, paní učitelko. Jsem vám osobně velice zavázán.

Pavla Rybářová byla zvyklá, že se na ni učitelé obraceli s různými prosbami. Přijímala to se samozřejmostí a klidem. V džungli pubertálních výstřelků, vzpour a provokací či beznadějné nechápavosti byla pro pedagogy zdejší školy hvězdou útěchy. Takových jako ona kdyby bylo víc… Uvědomovala si své postavení, ale nezpychla pro to. Ani se nesnažila svou pozici nějak posílit. Jaká jsem, taková jsem, nemůžu za to a jsem ráda, že mohu být užitečná. Nemusela se přetvařovat, ale v poslední době bylo přece jen třeba něco tajit. Pavla a zamilovat se? Taková rozumná dívka? Vlastně nakonec proč ne, v jejím věku… Při svých kvalitách zvládne jistě i lásku rozumně. Ona ji ale nezvládala. Brečela po nocích, protože kluk, kterého milovala, byl pro ni nadobro ztracený. Loni vyšel z devítky a začal se učit automechanikem, zatímco ona byla přijatá na výběrové gymnázium. Ale i kdyby ho potkávala denně, copak by o ni pohledem zavadil? Bude se zajímat o jiné typy holek. I ona by si mohla nabarvit vlasy a navlíknout minisukni, co sotva zakryje zadek, ale to by nesměla být Pavla Rybářová, nejlepší žákyně z ročníku. Všechny školní výsledky, veškeré postavení jí byly jen na překážku. Nejradši by to všechno spláchla do záchodu a stala se obyčejnou holkou, která si může dovolit kouřit za školou a dostat pětku.

„Nikomu jinému bych ho nesvěřila, Pavlínko, ale ty jsi spolehlivé děvče.“

S obvyklou přívětivostí přitakala Pavla na všechno, co od ní učitelka žádala a následovala ji do družiny. Usmála se na chlapečka, kterého měla dovést domů, dokud to situace dovolí. Sama měla několik mladších sourozenců a s dětmi si věděla rady. Vyslechla popis cesty k primářově vile. Učitelka ji znala do všech podrobností, jako by po ní sama chodila každý den, jako by tam měla někoho, koho by ráda potkala… Pavla o tom nepřemýšlela. Ze zvyku se ujala úkolu, jednoho z mnoha, které vyplňují její život. Kdo pozná, že je vykonává jako stroj, že je myšlenkami jinde? Poslouchala popis cesty, v duchu jí procházela, aby dostála své povinnosti a nezabloudila. A najednou na té cestě klopýtla… Něco ji napadlo. Bylo to vzrušující a fantastické a ona vzplála takovým nadšením, že by učitelku i chlapečka zulíbala. Velká voda přeje velkým láskám! Pavla se samou dychtivostí zarděla. „Ano, paní učitelko, ano. Rozumím. Tak už pojďme.“ Taková horlivost pro ni nebyla typická, většinou vykonávala svěřené úkoly s klidem. To asi ty nezvyklé okolnosti. Bere ten zodpovědný úkol za svůj.

Zlaté děvče, pomyslela si dojatě učitelka Karásková. Nesmím ji zapomenout pozvat na svatbu, kdyby snad… Ta Francouzka je beztak pořád jednou nohou v Provence. Nemá to perspektivu.

Pavla Rybářová s malým Noahem po boku vyšli do deště, vybaveni obrovským deštníkem paní učitelky. Dítě nesmí v žádném případě zmoknout a následně nastydnout! Sotva byli z dohledu, dívka chlapečkovi něco pošeptala a pustili se kolem školního hřiště z druhé strany, než bylo domluveno. Pavlina chytrá hlava si dokázala poradit nejen s gramatikou a rovnicemi. Teď v ní uzrával plán.

„Nechce se ti čurat?“ zeptala se, když se blížili k autodílně. „Tady v tom autoservisu mají záchody.“ Ze zkušenosti věděla, že jakmile začne mluvit v chladném počasí o čurání, nutkání se objeví. Chlapeček přemýšlel, prozřetelnost byla rychlejší. Ze dveří vyšel učeň v montérkách, zůstal stát pod skleněnou stříškou a zapálil si cigaretu. Všiml si dvojice pod deštníkem, ale nepoznal je. Jen si pomyslel: žena s dítětem v takovým nečase!

„Pojďte se schovat, paní s tím prckem.“

Pavla k němu nejistě obrátila tvář. Zalichotilo jí, že si ji spletl se zralou ženou. Neochladne, až zjistí, že je to ona, bývalá spolužačka ze základky?

Trochu ho to překvapilo. „Ty? Jak jsi to stihla?“ Nebyl nikdy přeborník na matematiku ani biologii, ale to mu Pavla odpustila. Nad Noahovou hlavičkou začaly létat Amorovy šípy. Nudil se a taky mu začínalo být chladno. Zpočátku to vypadalo na dobrodružství, ale teď zábava nějak vázne. Přesvědčil se, že si ho opravdu nikdo nevšímá, a pak vyklouzl hledat cestu domů sám. Voda byla úplně všude. Padala z nebe, běžela ulicemi a stála v obrovských kalužích na trávě v parku.

Učitelka Karásková nechala proti svému zvyku zbylé děti, aby si volně hrály, a čekala na telefonát od Pavly. „Hlavně si pospěšte,“ kladla jí na srdce, když odcházeli. Chtěla mít co nejdřív jistotu, že oba v pořádku dorazili. Tenhle velký promyšlený čin možná změní její život. Zařídila včasnou přepravu dítěte domů, kde na něho čeká matka. Nebo by čekat měla. Pokud ne, na čí straně je chyba? Tuhle možnost učitelka nepromyslela. Tajně doufala, že tentokrát Francouzka neselže a nezůstane uvízlá někde na pedikúře nebo u kadeřníka. V tom případě by se musela Pavla s Noahem vrátit a celé by to vyznělo naprázdno. Pokud by se mezitím objevil jeho otec, ještě hůř. Co by mu řekla? Že poslala jeho dítě do ohroženého města s nezletilou dívkou?

Proč jen ta Pavla ještě nevolá? Učitelky se zmocňovala úzkost.

Pavla Rybářová pobíhala v doprovodu mladistvého mechanika podél rozlité řeky a křičela do deště chlapečkovo jméno. Zoufale se vrhala na mladíkovu hruď a plakala mnohem usedavěji než doma po nocích. Starým časům nadobro odzvonilo. Když se jí ozval mobil, nebyla schopna promluvit a předala ho muži, který byl v té všeobecné záplavě jedinou jistotou.

Děti využívaly neobvyklého zmatku a učitelčiny změněné nálady. Vytahovaly nové hračky, neuklízely ty staré a honily se mezi stolky. Učitelka strnule seděla a žmoulala kapesník. Možná je od mostu vrátili zpátky… Bylo by to tak lepší. Lov na holuba na střeše se ukázal nebezpečným, ale vrabce z hrsti neprozřetelně vypustila. Kéž se ten vrabčáček vrátí! Ráda bude celá odpoledne zpívat, vyprávět a vychovávat nevychovatelné zlobivce, aniž ji kdo ocení. Ráda zůstane šedou myší, které si nikdo nevšimne, ale kterou taky nikdo nepožene před soud.

Primář Fiala zaparkoval před školou na dvojité blinkry a vyskočil z auta bez pláště a bez deštníku. Neměl času nazbyt, každou chvíli mohli zakázat přejezd přes řeku. Ze zplihlých šedin mu crčely prameny vody, když netrpělivě nahlašoval do mluvítka své jméno. Místo synka přiběhla rozechvělá učitelka.

„Všechno bude v pořádku,“ ujišťovala ho falešně klidným tónem. Ještě pořád chtěla být ženou činu, která se dovede správně rozhodnout a jednat. Jenom jí chybělo to hlavní – úspěšný konec její akce.

Setkání s učitelkou zapůsobilo, jako kdyby našlápnul na vratkou lávku a lekl se možného nebezpečí. Její přehnaně horlivý úsměv se mu nelíbil.

„Kde je Noah?“ chtěl vědět. Proč ho nepřivedla s sebou jako vždycky?

Když si příroda vyskakuje, o to spolehlivěji by měli fungovat lidé. Ale lidský svět je s živly těsně propojený. Pokud se uvolňují ničivé síly, pak všude.

Učitelka se odhodlaně nadechla a vymačkala Pavlino číslo. Čekala cokoliv, ale určitě ne mužský hlas. Bývalého žáka nepoznávala. Nechápala. Vsadila na Pavlu a ona se zřejmě spletla. Měla si to číslo ověřit dřív, než je propustila. Proč jen to neudělala?! Primář jí četl ve tváři, jak ztrácí půdu pod nohama. Vytrhl jí mobil a hned pochopil, co se stalo.

„Tohle si zodpovíte!“

Prosvištěl kolem ní v mokrém plášti jako mrazivý blesk. U řeky ho zadržely hlídky. „Mosty jsou neprůjezdné. Každou chvíli se můžou zřítit. Vidíte sám…“ K prostřednímu pilíři se na vlnách hnala dřevěná chatka. Primář nechal svůj vůz na pospas osudu a přeskočil zátarasy. Vzápětí se ozvala dunivá rána a chatka se rozlomila. Most se zachvěl, ale zůstal stát. Primář se snažil, seč mohl, nepropadnout panice. Podle slov toho mladíka se Noah ztratil nedaleko odtud. Cestu domů zná. Jde jen o to, jestli ho nezmátly nezvyklé okolnosti. Nebylo proč váhat. Primář nedbal volání hlídek a rozběhl se pěšky přes most.

Učitelka Karásková se pomalu vrátila do třídy. Děti ji po očku pozorovaly mezi rozházenými kousky stavebnic a figurkami z „Člověče nezlob se“. Nic? Opravdu ji déšť za oknem zajímá víc než jejich nepořádek? Něco je ale brzdilo v dalším dovádění.

„Paní učitelko, podívejte, co udělal Vojta?“ pokusila se jedna holčička nastolit obvyklou náladu. Také provinilec očekával, že dostane vynadáno, jak bylo zvykem. Učitelka se rozšířenýma očima zahleděla na zem, ale viděla jen hromadu barevných tyčinek zakončených špičkou. Mohly představovat stejně dobře hru mikádo jako japonské tyčinky na jídlo. Ale mohla to být i malá kopí, která všude vyrývají tu hroznou větu: „Tohle si zodpovíte.“

Pasovala ji z osudové ženy na nezodpovědného nepřítele. Tuhle roli, zavánějící hanbou, nemohla unést.

Jakmile si poslední rodič vyzvedl své dítko, propustila ředitelka urychleně všechny zaměstnance. Družina zůstala neuklizená, jako by se i tady přehnala povodeň.

Primář doběhl ke svému domu a na pokraji infarktu sevřel v náručí chlapečka, který se spolu s toulavou kočkou choulil pod stříškou u popelnice. Primářovo srdce se vymanilo ze železných spárů křeče a pomalu se vracelo do obvyklého rytmu. Převlékl synka z mokrých šatů, ohřál mu polévku a uložil ho do postele. Nato se zhroutil do křesla s láhví whisky. Po několika doušcích se mu vrátila duchapřítomnost. Pokusil se zjistit, jak to vypadá s jeho autem, které nechal tak nebezpečně blízko rozvodněné řeky. Poslal zprávu manželce do Provence, že „Il plui un peu, ale jinak je vše v pořádku“ a poté zatelefonoval tomu automechanikovi, když o to tak naléhavě žádal.

Pavla zůstala běsnící řekou odříznutá od domova. Pořád jí tekly slzy, ale byly to slzy úlevy. Mísily se s vodou, která jí stékala z mokrých vlasů. Její rytíř vytáhl z kapsy montérek hadr na otírání součástek a opatrně jí oťupával tvář. Vybičoval veškerou zručnost, aby neušpinil její jemnou kůži od vazelíny a motorového oleje. Velká voda mu přinesla hrdinský šat. Najednou měl pod ochranou nejlepší žákyni školy. On a jen on… Třásla se zimou a mezi slzami propukala v krátké záchvaty osvobozujícího hysterického smíchu. Bylo třeba se postarat, aby nenastydla a uvědomit její rodiče. Souhlasila se vším a nechala ho jednat. Doběhli k blízkému altánu, kde bylo sucho. Tam ji posadil na lavici a protože pořád jektala zubama, vytáhl ze záňadří placatku, aby si lokla. Skoro ji vyprázdnila a blaženě se mu sesula do klína.

Na učitelku Karáskovou nepomyslel nikdo. Jí jedinou zapomněli zpravit, že všechno dobře dopadlo a ona sama se zavolat neodvážila. Ale něco udělat musela, nějaký čin, který ji očistí pro případ, že došlo k nejhoršímu. Běžela nejhustším lijákem přímo k řece. Byla odhodlaná chlapečka najít a vyrvat zuřícím vlnám. Pustila se do nerovného boje, ale studená voda jí dala rychle zapomenout na všechno, co ji sem přivedlo. Na její provinění i chimérickou lásku. V posledních chvílích bojovala za růže na své zahrádce, za klidnou zátoku na břehu Jaderského moře, kam se léto co léto jezdívala koupat, za všechno krásné, co jí život dopřával a ještě mohl dopřát. Ale protivník byl příliš silný. Celý život sis toužila zahrát ve velkém dramatu. Teď máš příležitost, tak ukaž, co umíš. Svůj tragický part dohrála beze svědků, bez potlesku a dojetí spolu s jedním ohařem a několika nešťastnými slepicemi, jejichž těla se pak našla v náplavě několik kilometrů po proudu.