EVA FRANTINOVÁ

Maceška, Oko, Vesna, Vzlet, Pionýr, Varšava, Ideál, Útulek, Alma, Flora, U modré štiky, Alma, Beránek, Zvon, Labuť, Ráj, Světovid, Orient, Lucerna, Domovina, Pilotů, Čásek…

Názvy kin jsou vlastně verše. I báseň by se z nich dala složit. Jako z našich nedělních vycházek, kdy nás maminka vyhnala do kina. Jednou mne vzal tatínek na film Vzpoura hraček, dávali to myslím v kině Maceška. Nezapomenu na hořící skříň! Později jsem ráda chodila na „hudební filmy“ o skladatelích.

Tatínkův kamarád z průmyslovky, Mirda, kterému přezdívali – nevím proč – Carevič, si v mládí přivydělával promítáním v kině. A tatínek mi vyprávěl o detektivce, kterou jako dítě viděl ve strašnickém kině Vesna – jakmile se na plátně objevil lupič s revolverem, někdo tátovi zašeptal do ucha: „Otoč se, je za tebou!“

Promítalo se nejen v kinech, ale už tehdy i doma. Strýc Honza měl domácí promítačku ruské výroby. Stále se někdy v duchu dívám na jeho barevný film, který nám pustil v kuchyni: moje teta s mým malým bratrancem Mirkem na procházce starou Prahou, Prahou bez reklam… Anebo černobílý film, na kterém zahrada naší chaty v Mirošovicích vypadá jako vystřižená z Indonésie. „Jak se ti tohle podařilo, vždyť tam byly tenkrát jen mladé jabloně a vlnící se tráva?,“ ptala jsem se strejdy. Inu – kouzlo filmu a počasí…

Pro biografy po roce 1989 nastalo počasí zapadajícího slunce. Zanikaly. Pohltila je multikina. Neuživily by se. Z některých je herna, z jiných obchody, další kina jsou zbouraná.

S nimi zanikly nebo se přestavěly třeba na kanceláře i krásné a stylové bufety – pamatujete bufet v kině Lucerna, v kině, které připomínalo sálem divadlo, pamatujete…

O životě kin a v kinech od jejich počátků na konci 19. století až do nedávné minulosti vypráví výstava Pražské biografy (Pomíjivé kouzlo potemnělých sálů) – v Muzeu hlavního města Prahy.

Ve dvou výstavních sálech se seznámíme s místopisem biografů, s programy, plakáty, lístky do kina, pražskými pasážemi i ulicemi, s biografy honosnými i skromnějšími – třeba s žižkovskou Jiskrou…

Druhý výstavní sál nás zavede přímo do kina, jsou tu dobová sedadla, díváme se na krátké němé filmy, na úklony pana Ponrepa, nebo na skoky plavců do Vltavy na pražské plovárně, uháníme tramvají, seskočíme a bezcílně se procházíme Prahou…

A když vyjdeme z Muzea, čeká nás ještě výstava na panelech před budovou – Kina začínají, kina končí. Díky fotografovi Martinovi Plitzovi ukazuje časy posledních promítání v kinech v 90. letech 20. století. Je krásná, smutná a jedinečná. Jako život.