LUDVÍK DIVIŠ

Pokud jste ještě nikdy neslyšeli jméno Ernesto Cardenal (a to letos 20. ledna slavil už požehnané 92. narozeniny),zajděte honem do nejbližší lidové knihovny. Až si tam vypůjčíte útlou knížečku Nultá hodina (Odeon, 1987) a nalistujete si v ní báseň Modlitba za Marilyn Monroe, věřím, že se už o něm sami zatoužíte dozvědět víc.

Já sám jsem měl to štěstí, že jsem se s ním mohl v listopadu roku 2014 setkat osobně na autorském čtení s hudebním doprovodem v kostele St. Stephani v Brémách. Nezapomenutelně laskavý bělovlasý pán v černé baretce a s moudrýma očima, z jehož veršů dostávali před léty těžké bolení hlavy preláti, diktátoři i byznysmeni... Byl to nádherný zážitek a podepsanou knížečku veršů chovám jako malý poklad.

Co vám tu dokážu prozradit v několika málo odstavcích? Moderní nikaragujský básník, trapistický mnich a žák Thomase Mertona, katolický kněz, stoupenec teologie osvobození a zakladatel křesťanské komunity chudých Indiánů na Solentiname, zničené v roce 1977 somozovskou soldateskou (CIA veškeré spekulace důrazně dementovala). Také revolucionář, člen Sandinovské fronty národního osvobození a první ministr kultury svobodné Nikaragui, zodpovědný mj. za masivní alfabetizační kampaň, která začínala se 70 procenty negramotného obyvatelstva.

Za své politické aktivity by v roce 1985 „po zásluze“ papežem suspendován z kněžského úřadu. Duchovní se nesmí plést do politiky (a do levicové, to už chraň Pán Bůh), tečka. Co dodat? Pokud se pan páter Tomáš „Mateřovský“ Halík [SJ in spe] letos nakonec přece jen rozhodne, že český národ není až tak hloupý a dal by mu šanci „produchovnit“ zdejší prezidentský úřad, uvidíme záhy, jak moc je toto nařízení nepropustné.

Před pár lety se ovšem i ve „věčném“ Římě zablýskalo trochu na časy. Na papežský stolec totiž poněkud překvapivě vystoupil Argentinec Jorge Bergoglio, který ví, co je to chudoba nejen z pastoračních příruček, ale i z vlastní zkušenosti. Do pohybu se tak opět dalo například dlouho zamrzlé blahořečení salvadorského arcibiskupa Oscara Romera, zavražděného v roce 1980 eskadrami smrti přímo v kostele (CIA veškeré spekulace, jak jinak, důrazně dementovala) a mluvit se opět začalo třeba i o nepohodlných baskických kněžích, zlikvidovaných Frankovým režimem. Možná tak jednou dojde i na „případ“ Ernesto Cardenal.

Moc bych mu to přál. Obávám se ale trochu, že by v jeho případě mohl Řím sáhnout k jednomu ze svých letitých triků: rebel se nechá prostě umřít a až pak je s veškerou parádou „vtažen“ do církve svaté, když už nemůže decentní reinterpretace svého učení dementovat. 

Pro jistotu Vám tedy dnes, Otče Ernesto, přeji, abyste tu byl alespoň do sta. Anebo raději do sta a dvaceti, jako horským vzduchem a kefírem kojení Kavkazané. Do té doby snad ještě pěkných pár reakčních prelátů, kteří Vám nemohou přijít na jméno, z nového papeže pukne vzteky.