VĚRA BERANOVÁ

Otakar Hostinský

2. ledna 1847 Martiněves – 19. ledna 1910 Praha

Na počátku letošního roku bychom neměli zapomenout na 170. výročí narození českého estetika Otakara Hostinského. Jistě se mnohým bude zdát, že tolik let, které nás dělí od jeho životní pouti, nás dostatečně odděluje od problémů jeho doby. Pokusme se vyvrátit tento názor, který se bohužel netýká jen Hostinského, ale řady dalších významných osobností minulých časů.

Otakara Hostinského můžeme bezesporu pokládat za zakladatele české moderní estetiky. A v této souvislosti nás napadá otázka: Jak to vypadá s touto humanitní disciplínou v našich časech?

Když se podíváme na estetiku jako vědu, jako možný předmět výuky na školách různého typu, zjistíme, že v naší současnosti stojí naprosto na okraji zájmu společnosti. V 90. letech ji vytlačily předměty, jako byly počítače, v současnosti pak ti, kteří rozhodují o skladbě předmětů na školách, v podstatě ani netuší, o co kráčí, vlastně ani nevědí a nechtějí vědět, k čemu je estetika vůbec dobrá. A tady by alespoň malá znalost odkazu Otakara Hostinského jistě byla inspirativní.

Hostinského chápání umění bylo vždy spojeno se společenskou praxí. Pro něj umění vycházelo ze společenské situace a zpětně se do ní vracelo. Umění podle něj reprodukuje, ale zároveň společenské vztahy také produkuje, znovu je vytváří. Tedy umění a v podstatě celý svět estetična nikdy nebyl, není a nebude pouhou třešničkou na dortu, pouhou okrasou. Zde je myšleno opravdové umění, bohužel právě ne to, co nás dnes zavaluje a doslova ohrožuje nejen náš vkus, cit, ale dokonce i zdravý rozum. Provázanost umění se společenskými jevy si Hostinský velmi dobře uvědomoval, zvlášť v podmínkách konce 19. a počátku století 20. Umění v té době úzce rezonovalo s aktuálními společenskými problémy doby. Našlo také, na rozdíl od naší současnosti, svou odezvu. S touto myšlenkou souvisí i Hostinského přesvědčení o preferování umění jako nezastupitelného výchovného momentu, a to zvlášť v situacích, kdy nepůsobí jiné výchovné prostředky. V jeho představě však nejde jen o výchovu nejmladší generace, ale o výchovu celé společnosti, bez rozdílů věkových, názorových, sociálních a dalších. Je zajímavé, že se v podstatě o totéž snažil o několik desetiletí později rozsáhlý projekt, nazvaný Celospolečenský program estetické výchovy, který se koncipoval v druhé polovině 80. let, avšak v důsledku událostí roku1989 se nerealizoval.

Vraťme se však k Otakaru Hostinskému, i když si jistě čtenář po přečtení těchto několika řádků uvědomí, že vzpomínka na něj není samoúčelná a není podmíněna pouze výročím jeho narození.

Šířka jeho zájmů je těžko postižitelná. Byl profesorem estetiky, hudební vědy a výtvarného umění na Karlově universitě. Jeho vědecká východiska byla jak sociologická, tak psychologická, zajímaly jej exaktní přístupy, až experimentální řešení, což právě ve společenských vědách bylo ve své době a nejen v ní velmi neobvyklé. Pro Hostinského bylo typické řešit konkrétní problém. Snad i proto v jeho pozůstalosti nenajdeme ucelený syntetický text. Ke zdolání aktuálních problémů umění využíval nejrůznějších cest a přístupů. V jeho textech se jako červená nit táhne cit pro hledání a zdůrazňování společenské funkce umění. O šíři jeho záběru hovoří i názvy některých jeho studií: Umění a společnost, Umění a národnost, Co jest malebné, O klasifikaci umění, O hudbě programní a řada dalších. K atraktivním tématům patřily pro Hostinského otázky pokroku umění. V roce 1894 vydává stať Čtyři rozpravy, z nichž jednu přímo nazval O pokroku v umění.

Je nutné si uvědomit, v jakých obecně historických i společenskopolitických podmínkách Hostinský o pokroku v umění uvažuje. Česká kultura a umění v tehdejším pojetí hodnotila v podstatě pozitivně rozvoj umění, ale jen v rámci posledních padesát let. Hostinský při úvahách o pokrokovosti umění dával důraz na kvalitativní rozmnožení uměleckých děl, dále na originalitu, kterou vidí v oblasti formální i obsahové. Neodsuzuje staré, ale vždy v kombinaci s něčím novým. Musíme si však uvědomit základní Hostinského východisko pro pochopení pokroku. Spolu s Darwinem považuje pokrok a vývoj za totožné pojmy. Tato představa je založena na stálém zdokonalování. Jestliže se něco vyvíjí, už tím je to pokrokové.

Problematika pokroku obecně, a tedy i pokroku v umění, patří k nejatraktivnějším otázkám estetiky, dějin a teorie umění v různých historických etapách. I když v naší současnosti nestojí v centru zájmu, stejně latentně existuje. Například umělecká kritika ji nemůže opomenout. O stálé aktuálnosti hovoří řada vyjádření na toto téma. Rakouský dramatik Nestroy s dávkou sarkasmu napsal: „Pokrok se vůbec vyznačuje tím, že vypadá mnohem větší, než skutečně je.“ Le Corbusier deklaroval: „Pokrok nesmí být nikdy cílem. Jest to prostředek. Pokrok v umění vždy chápeme v nějaké vazbě k chápání pokroku obecně, pokroku společenskému. Znalost vývoje umění a vývoje společenského nás přesvědčuje o tom, že právě v tomto vztahu nemusí existovat žádná přímá úměra, žádná podmíněnost. Francouzský režisér L. Godard přímo deklaruje: „V umění není pokroku. Jsou jen změny. “

Po malém exkurzu se vraťme zpátky k Otakaru Hostinskému, proněhož byl pokrok umění samozřejmostí. Jistáou jednostrannost Hostinského představy pokroku pochopíme, když si uvědomíme, že mu v jeho pojetí splývá kritérium gnozeologické s kritériem axiologickým. Tedy poznání je přirozeně hodnotou. Již úvahy na toto téma znamenaly v Hostinského době položení si netradičních otázek.

Jen stručně jsme poukázali na životnost odkazu Otakara Hostinského a tím nemyslíme jen vřelý souhlas s jeho myšlenkami, ale především s jeho kreativitou, s kterou přistupoval k závažným aktuálním otázkám estetiky. Její problémy vždy viděl v návaznosti na problémy společenské. Ve své době to byl jedinečný přístup, bohužel jedinečným se více méně jeví i v naší současnost.