JIŘÍ TUŠL
Předneseno na pracovním setkání Průniky české a slovenské literatury po rozdělení federace v r. 1992 (Praha 2016)
Na Filozofické fakultě Univerzity Konstantina Filosofa v Nitře je Ústav literární a umělecké komunikace, v němž pracuje kolektiv představitelů mladé slovenské kritiky a literární vědy. Jejich prací je mimo jiné čtyřdílná publikace nazvané Priemet súčasných civilizačno-kultúrných trendov do slovenskej literatúry vydaná v roce 2008, která je pokusem o analýzu průniku kultury a civilizace v jejím současném stádiu do poezie a prózy současné slovenské literární generace. Blíže se jí ve své studii Nové obnažování podstaty: česko-slovenské vztahy v trojí projekci (Josef Jirásek, Albert Pražák a Alexandr Mach)věnoval pracovník Ústavu slavistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně Ivo Pospíšil. Jeho práce se zabývá vztahy mezi našimi národy nejenom z hledisek kulturních či literárních, ale i celospolečenských a politických. Odhlédneme-li od převážně historizujícího textu vymezeného v názvu, pokládá si Pospíšil v souvislosti se současnou slovenskou literaturou a literární vědou dvě zásadní otázky a zároveň na ně odpovídá. Dovolte, abych tuto část ve zkratce ocitoval: Quo vadis, slovenská literaturo? A ovšem Quo vadis, slovenská literární vědo, resp. kritiko, historie a teorie? Na první otázku podle Pospíšila odpověděli sami autoři (tedy autoři výše zmíněné práce z Ústavu literární a umělecké komunikace v Nitře) zjištěním, které je Pospíšilem shrnuto do konstatování, že „odhalili identifikaci s novým, hledání nového jazyka až po pronikání k hlubině jazyka a bytí a průniku básně a lidského bytí až po pesimistickou bezvýchodnost současnosti.“ Na druhou otázku tedy Quo vadis, slovenská literární vědo, respektive kritiko, historie a teorie odpovídá Pospíšil, že slovenská publikace „rozvíjí nový pohled metodami, jež však zcela nové nejsou a ani být dost dobře nemohou. Pod povrchem jazyka dnes přijatelného diskursu se tají stará ideografie, tematologie (látkověda), poetika a stylistika na pozadí výrazové estetiky nitranské školy s pragmatickou poetikou tradiční i novější. Určitá živost, otevřenost a střídmost, vědomí souvislostí, tedy jistá míra pokory, jsou vývojovou výhodou této mladší slovenské literární kritiky a vědy oproti některým jejich českým vrstevníkům“.
Omlouvám se za úvod, v němž jsem záměrně sklouzl na akademickou půdu, na níž nejsem doma. Udělal jsem to jen proto, že je to drobný důkaz, že stále existuje literární věda i kritika. Ano, existuje, ale patrně jen v pracovnách zasvěcených odborníků, do nichž běžný čtenář ani nenahlédne. Neorientuji se dostatečně ve slovenských médiích, ale pokud jde o ta česká, mám už dlouho dojem, že vymřeli literární publicisté a kritici, protože najít recenzi nového románu či povídkového sborníku, nemluvě o poezii českého, natož slovenského autora, v našich novinách a časopisech, ale to se týká i televize a rozhlasu, je zázrak. Vyjma samozřejmě detektivky severského autora. Že by to naše čtenáře, diváky a posluchače nezajímalo?
Nedávno jsem slyšel stížnost jedné milovnice literatury, že má problém vybrat si v knihkupectví knížku. Prodavači většinou neporadí, a tak prý ji nezbývá než spoléhat se na vyzkoušené autory, případně žánr, protože v té záplavě titulů na pultech není schopna se vyznat. A zkoušet to metodou pokus – omyl si nemůže dovolit. Protože knihy jsou stále dražší. Dřív se prý nechala nalákat pochvalnou recenzí, pozitivní kritikou, ráda četla rozhovory se spisovateli, které pro ni byly také vodítkem, ale dnes? A tak dále, a tak dále. Jistě to znáte sami. Asi nemá smysl dále pokračovat.
Ale když už jsem začal, tak ještě jedna poznámka. Co říkáte nakladatelské politice? Vychází nebývalá spousta titulů, čtyřicetiletí píší paměti, kdo chce rychle zbohatnout, tak kuchařku, ale kupodivu se vydává i množství básnických sbírek. Když ovšem dáte řeč s někým z nakladatelů, dozvíte se, že si vydání svých rádoby básnických pokusů hradí jejich autoři ve většině případů sami. Tak proč to nevydat, že?
Nevím, jak je to na Slovensku. Ale třeba je to tam lepší. Zaujal mě před několika lety přítel Jiří Žáček, když se mi pochlubil, že jeho tři velké knihy pohádek z celého světa s početnými ilustracemi Adolfa Borna vydalo nakladatelství Slovart a to jako velkoformátový nádherný artefakt s dokonalou vazbou a grafikou, která byla ukázkou mistrovské knižní práce. Ale třeba to byla jen náhoda…
Omlouvám se, ale už mluvím dlouho a nesouvisle. Proto mi už opravdu na závěr dovolte ještě návrat na akademickou půdu. Ústav pro českou literaturu AV ČR má v programu na léta 2014 až 2018 spolupráci s Ústavem slovenské literatury Slovenské akademie věd,konkretizovanou do tří oblastí:
1) Česko-slovenské konfrontace: k problematice výzkumu současné české a slovenské literatury a literární vědy,
2) Literárněhistorické dialogy: k problematice výzkumu starších literárních období,
3) Slovenská a česká literatura v historických proměnách – směry, žánry, kontexty.
Těším se, že se alespoň něco z výsledků, byť ve zjednodušené podobě, kterou pochopí i normální čtenář knížek, k němu dostane. Třeba se toho ujme nějaký opravdu kulturní novinář.