Aby náš svět byl opravdu v pořádku…
JIŘÍ ŽÁČEK
Maminka
K čemu jsou holky na světě?
Aby z nich byly maminky,
aby se pěkně usmály
na toho, kdo je malinký.
Aby nás měl kdo pohladit
a povědět nám pohádku.
Proto jsou tady maminky,
aby náš svět byl v pořádku.
Nestoudný útok na báseň Jiřího Žáčka se mnohým zdá jen marginálním vybočením z řady chvályhodných režimních počinů. Ale je to nebezpečné zdání. Ve skutečnosti se jedná o klinický projev pokračující zblbělosti české společnosti, vystavené již 28 let nejen totalitnímu, ale totálnímu vymývaní mozků. Na „bývalé“ umělce se útočí jen zřídka, neboť s režimem kolaborující autoři usoudili, že jsou již zapomenuti. Jiří Žáček však patří k „bývalým“, kteří byli donedávna bráni na milost. Něco se však zadrhlo. Části českého „stáda“, určeného na porážku, nepřetržitá ideologická masáž ještě úplně nevymazala z hlav a srdcí smysl pro opravdové umění. A to je nebezpečné, neboť kdo bezezbytku nepodlehne hnoji šířenému z bedny a dalších kanálů, mohl by se jednoho dne vzepřít. Proto proti osmiřádkové básničce nastoupila brigáda rychlého nasazení, rangers genderových snajprů obou pohlaví či bez pohlaví. A proto jsme – než bude neodvratně pozdě – uspořádali v LUKu následující anketu.
ks
MAREK ŘEZANKA
Jako by nám nestačilo, že jedno ministerstvo si zřídilo odbor, který posoudí, která pravda bude označena za hoax a který hoax bude prohlášen za pravdu. Jiné ministerstvo se jalo cenzurovat básničku pro děti, a to konkrétně básničku Jiřího Žáčka Maminka (K čemu jsou holky na světě?), která je v několika čítankách pro žáky prvního stupně základní školy.
Žijeme v době, kdy jsme přesvědčováni, že mír je něco špatného, v době, kdy je nám říkáno, že brát se za sociální práva je fuj a v době, kdy odklízení umrzlého bezdomovce není nic, co by nás mělo znepokojit. Takovou dobu podle mého nevystihují slova o světě, který je v pořádku. Možná i proto přispěchalo Ministerstvo školství s prohlášením:
„Text sám o sobě není zcela genderově neutrální, při výuce ale záleží hlavně na výkladu a na tom, v jakém kontextu je uveřejněn a jaký je záměr autora. Při výkladu by tak měl učitel žákům vysvětlit záměr autora a další souvislosti, kromě jiného také souvislost s genderovou korektností.“
Takže už speciální komentář nepotřebuje toliko vysílání seriálu Třicet případů majora Zemana, ale i laskavá veršovánka pro děti. Nemohu si pomoci, ale napadá mě, co by Žáčkovu básničku mohlo nahradit. Text by vypadal přibližně takto:
Maminka vás, milé děti
snad chtít ani nemá
Lépe to prý svědčí pleti
lepší je to téma
Nezávislost světem letí:
Řeknou vám, co říci
Jeden autor, druhý, třetí
nejsou v učebnici
Děti by se podle mne měly na školách hlavně učit, že existuje celá řada pohledů na svět. A že žádná pravda není absolutní, ne, pokud jde o postoj k něčemu.
Každý, kdo čte Žáčkovu báseň, podle mne musí vidět, že se jedná o vztah maminky k dětem – děti, které to čtou, zřejmě nějakou maminku mají (nebo měly). Ta báseň jim sděluje, že je má maminka ráda (ne, že byly třeba nechtěné atp.). Jak já nesnáším větu: „Co tím chtěl básník říci.“ Ale co naplat, když zase funguje novodobá cenzura. Na Petra Bezruče raději zapomeneme. Rodný dům Marie Majerové zboříme. Budeme se učit, že jediné zlo je v Rusku a propagandu dělají pouze Rusové – a dětem ve školkách pro jistotu sdělíme, že je maminka raději neměla chtít, a že by udělala lépe, kdyby se věnovala kariéře.
Možná by pan Žáček uspěl s básní:
Milé děti, už se stalo
maminka vás měla
Teď jí v práci dají málo
škoda je i těla
Z toho plyne poučení
žijte sladce samy
Nad sobectví zkrátka není
peníze vás zmámí
A ještě mě napadla jedna nekorektní:
Milé dívky, k čemu děti?
Řve to, kaká, papá
Mějte lepší předsevzetí:
prachatého chlapa
Hezčí je svět bez početí
Strýček nebo papá
převezou vás (dobří skřeti)
musíte však šlapat…
Pokládám hon na pana Žáčka za něco, proti čemu bychom se z principu měli ozvat. Nejde totiž toliko o něho – jedná se o nás všechny. Připustíme-li, že zmizí z čítanek tato báseň, budou mizet další – a vůbec budou mizet texty a myšlenky.
Argument, že se Žáčkovy řádky mohou dotknout žen, jež nemohou mít děti, je podle mého lichý. Tyto ženy jsou jistě obklopeny prostředím, kde jejich vrstevnice děti mají a denně o nich básní. Není to jistě lehké, ale taková je realita. Je na nás, na společnosti, aby uměla ocenit také ženy, které děti mít nemohou. A aby jim dala pocítit, jak si jich váží za vše, co pro ni dělají.
Aby nedošlo k mýlce, podporuji lidská práva, tedy práva žen, v nejuniverzálnější podobě. Tady ale porušena nejsou. Závadná není báseň, závadné je pohlížet na ni jako na něco závadného. Závadné je pokládat něčí názor za závadný.
Ono to celé naoko vypadá jako směšná kauza. Ale není. Ukazuje na lidskou tupost – a na snahu některých vnucovat nám, co si máme, a co si nesmíme myslit. A to je od základu špatně.
MILAN BLAHYNKA
Tažení proti líbezné Žáčkově Mamince je frapantní doklad o a) neumění číst (nejen poezii), b) debilním pojetí lidských práv, c) přemnožení agresivních samosoudců a pilných dozorců, vydávajících výnosy, co se smí a nesmí, a pranýřujících rafinované přestupníky jejich pojetí práv. – Možná vůbec nejde o neumění číst, ale o nevůli číst pozorně a o svérázné nebo spíš nehorázné domýšlení nepozorně přečteného. – A nejde konečně o pokus vytěsnit aspoň z čítanek básníka, jehož se nepodařilo vytěsnit z knižního trhu a knihoven? – Jan Keller v Právu 23. ledna právem zesměšnil ve dne v noci bdící „feministicko-uměleckou frontu“, slídící po diskriminaci a „generových surovostech“ už i v poezii. Jen se obávám, že při stále narůstajícím neumění číst leckdo neporozumí jeho ironii a v jeho sloupku uvítá pobídku vyčistit čítanky také od genderově nepřístojných básní Antonín Sovy, Josefa Václava Sládka a dalších podobně básnících škůdců převlečených za básníky.
ANDREA CERQUEIROVÁ
Jsem feministka a dokonce ani nejsem matka (nijak programově, prostě to tak nejprve život a později i zdravotní hledisko přinesly). A nejen jako novinářka jsem citlivá na to, když jsou ženy diskriminovány v textech (a samozřejmě v životě).
Text Jiřího Žáčka (mimochodem mého oblíbeného autora od dětství) mě – bráno touto mou optikou – nijak nepohoršil, nikomu neublížil, nenadával ženám ani mužům. Vlastně je mi líto, že se kolem toho strhla taková řežba.
MICHAL ČERNÍK
Hloupost je odvěká a nesmrtelná a často nebezpečná a vždy si najde svůj cíl. Naše feministky, jak jinak je nazvat, napadly dětskou básničku od Jiřího Žáčka, v níž děvčátkům přisoudil úlohu maminek. Nejsou však dost bdělé, musely by pak z podobného důvodu odsoudit i verše pro děti a dospělé mnohých našich klasiků. Uměle vyvolaný problém s obsahem Žáčkových veršů mi připadá naprosto zanedbatelný, ze strany kritiků jde spíš o projev inkvizitorský.
JAROMÍR ŠLOSAR
Básnička Jiřího Žáčka Maminka je moc pěkná. Proboha, to kritiky tolik rozhodil první verš, že pak nebyli s to vnímat nádherné poselství básně? Že měli tmu před očima? Jak něžněji a výstižněji malému žáčku – čtenáři vysvětlit prazákladní roli ženy než tak, jak to mistrně učinil Jiří Žáček?… To už kritikům skutečně nejde ani o to, aby alespoň v tom základním „byl svět v pořádku“? Je to kouzelná básnička, která s genderovými stereotypy nemá nic, ale zhola nic společného; je to poezie. A určitě v čítance na téma žena není jediná.
EVA KANTŮRKOVÁ
Básnička Jiřího Žáčka je jemná, něžná, laskavá, v podtextu mluví spíš o vztahu k mamince, nic holkám neupírá, jen říká, například, že je pro ženu důležitější a podstatné mít dítě, než postupovat v kariéře; a genderovská debata, která se o textu rozpoutala, je tak suchopárná a nelidská, že budí nechuť, tak jako celá genderovština.
RUT SIDONOVÁ
Co se týče rodové rozdílnosti v řešení sociálních činností, myšlení a programování: nerada bych viděla ženy, jak makají v dolech, nelíbili by se mi muži tančící labutě. Jsem ráda, že jsem ženou a jsem ráda, že jsem mohla potkávat v životě muže s jejich odlišnostmi od žen.
Miluji svět, ve kterém jsou z dívek maminky.
PAVOL JANÍK
Jiří Žáček je popredný český básnik a jeho duchaplná tvorba má dozaista miesto v čítankách.
Svet sa možno čoskoro zmení a opäť v ňom bude miesto aj pre mamičky – v živote, v literatúre i v učebniciach.
KAREL SÝS
Božíčku, jaké štěstí, že katolické buzny nemůžou rodit.
Aby ubylo hladových krků, plebs se bude množit přísně regulovaným buněčným dělením. Muž v tomto prostoru koneckonců nemá co pohledávat!
Jaroslav Seifert se obrací v hrobě. A Vítězslav Hálek marně volá: „Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci…“
Zhypnotizované mase, která prodala své lidství za misku popcornu, čerta záleží na ptácích, natož na prorocích. Zde nakupuji, zde jsem člověkem. Ale všeho do času!
MUDr. JAN CIMICKÝ, CSc.
Jirka Žáček napsal hezkou básničku pro děti. Umí psát pro děti jako málokdo. Zdvihla se vlna kritiky, kterou nechápu. Je prý genderově nevyvážená. Tak by se mohl dostat pod hledáček genderové spravedlnosti třeba i Josef Václav Sládek, Jan Neruda nebo Jaroslav Seifert a to mi přijde už zcela absurdní. Z tohoto pohledu by se mohlo brzy polemizovat i o lidových říkankách, které označují nesprávně národnostní menšiny třeba „zima je, bláto je, cikáně už tancuje…“ Verše Jiřího Žáčka nikoho neurážejí ani neponižují, pouze konstatují nepochybný fakt. Je zvrácené v nich hledat něco jiného.
PETR ŽANTOVSKÝ
Navrhuji zakázat a z české literatury navždy vykázat tyto autory a díla:
1. Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
- zejména za verše Manon je motýl, Manon je včela, Manon je růže hozená do kostela.
Básník zde srovnáním s hmyzem snižuje důstojnost ženy, a navíc obrazně navrhuje s ní násilně naložit.
2. Jiří Orten: Elegie (zejména Sedmá)
- Ve verších Znám jednu holčičku. Je jako polibek, / jenž ještě schovává se v ústech, nesmí dále, / protahuje se jen na slunci, jež je malé, / nepálí, dává pít: usínat na ňadrech. / Je mladá jako zem. Je lehká jako dech, / jak rané lupení, jak jitro, jako štěstí je skryta pedofilní metafora, která může ohrozit mravní výchovu dětí a mládeže.
3. Vladimír Holan: Terezka Planetová
- ve verších Zatím však stařík zneklidněn / šukal po koutech svojí cely se vyskytuje vulgarismus, který může ohrozit mravní výchovu dětí a mládeže, a navíc je zde patrná diskriminační narážka na seniora,
- a dále pak ve verších A jak to bývá v lidské knize / přijdeš-li nějak o peníze / ženich ti, dcerko, upláchne se nepřípustným a zpátečnickým způsobem vyjadřuje teze, že žena musí nápadníkovi přinést věno, aby mohlo dojít k sňatku, což naprosto snižuje důstojnost ženy a její emancipaci.
4. Jaroslav Seifert: Maminka
- Například ve verších maminka stojí nad válem /a chystá něco voňavého - / a v odhodlání zoufalém / přibíhám k ní, tiskne mě k sobě, / očima, mlčky ptá se mě. / Pak zamoučněné ruce obě / zvedly mě rychle ze země a na mnoha dalších místech celé knihy se naznačuje, že maminka, tedy žena, je osoba, jejíž funkce v rodině je zúžena na povinnost vařit a starat se o děti, což je těžký genderový přestupek a jasná diskriminace žen.
5. Josef Kainar: Blues o básničce a vlezlé ženě
- Báseň obsahuje tyto pobuřující verše: A nekoukej mi v psaní přes rameno / Kolikrát ti to budu povídat / Drahoušku nečum / Jsi moje sladká Jenže čumící autor vyjadřuje své pohrdání ženskou důstojností a volbou argotického slova ten to postoj jen podtrhuje.
Bude-li z vyšších míst zájem, navrhuji založit Úřad pro genderovou a antidiskriminační čistotu české poesie (ÚPGAČP), který by mohl být např. integrální součástí ministerstva vnitra (aby se všechny cenzurní referáty propojily v jedné organizační složce). Tento úřad se bude zabývat studiem dosud vyšlých textů z oblasti české poesie, a v případech, jako jsou svrchu uvedené, je v pravomoci Úřadu takové závadové texty vyřadit z knih, učebnic, knihoven, knižního prodeje a antikvariátů. V budoucnu lze rozšířit tým i o odborníky na prózu. Zároveň budou mít nakladatelé povinnost Úřadu předkládat všechny nové texty českých literárních autorů, aby Úřad posoudil, zda neobsahují závadová slova či věty. Souběžně navrhuji zahájit přípravu speciálního útvaru Policie ČR, který se bude zabývat dohledáváním závadových a genderově diskriminačních literárních textů v knihovnách a domácnostech jednotlivých občanů. Lze doporučit, aby občané upozornili Úřad, když zjistí nějaké takové závadové vlastnictví vytčených literárních textů u lidí ve svém okolí. V sepjetí s lidem za lepší a nezávadnou příští literaturu!
ALENA KLÍMOVÁ-BREJCHOVÁ
Myslím, že dnes… bohužel… může plkat nesmysly každý, kdo umí vyklepat nějaká slova na klávesnici PS. Asi bychom si toho neměli moc všímat a trápit se tím. Pan básník Jiří Žáček určitě vstoupí do síně slávy a je jedno, kdy se to stane. Práce (a jeho práce je skvělá) pro naše děti je jedním z nejzáslužnějších činů. Jsem máma čtyř dětí, deseti vnoučátek a jednoho pravnoučátka a všechny jsem měla mnoho let v náruči. Jsem přesvědčena, že žena má být především ženou i s tou okouzlující a nutnou úlohou matky. To ostatní až potom a já si zkusila, že se dá mnoho stihnout. Dosti o tomto závažném životním údělu být matkou v celém tom obřím kontextu lásky a povinností píši a celé sbírky mých básní jsou dotčené touto nádhernou tématikou. Přeji, nám básníkům, i těm co jsou ženami třetího tisíciletí a píší „mámovsky“…, aby nás příliš neotravovali ti, kteří si na našem díle chtějí získat ostruhy, vytvořit pozornost a velmi pokleslou a pochybnou slávu… Ostatně normálně a zdravě myslící lidé bezpečně rozpoznají dobré od zlého, co chce ubližovat a špinit.
BŘETISLAV KOTYZA
Říkalo se: Kde je blb, tam je nebezpečno. Nyní platí, že kde je blbka, tam je také nebezpečno.
JANA SKARLANTOVÁ
Dokud se budou dnešní i budoucí emancipované maminky na své děti usmívat a hladit je, tak bude svět v pořádku!
DUŠAN SPÁČIL
K čemu je facebook na světě?
Mám radost jak feministkami a feministy:) rozpoutaná aférka kolem hezké básničky Jirky Žáčka Maminka (K čemu jsou holky na světě?) odhalila blbost gender studies. A nejvíc mě těší, jak debaty na facebooku ukázaly, že většina lidí je normálních. A tudíž chápe, že bez maminek a tatínků a taky bez veršů Jiřího Žáčka by svět stál za starou bačkoru.
LIBUŠE VONDRÁŠKOVÁ
Ještě před „sametem“ by podobná absurdní debata nemohla vzniknout. Dnes manipulovaný člověk, jehož schopnost vnímat vše v širších souvislostech zákonitě klesá, může strávit i slova, že „řada lidí byla na informačních sítích pohoršena“. Cožpak může být někdo „pohoršen“ krásnými verši Jiřího Žáčka o mamince?!!!
Zatímco drancovaná planeta se řítí do dalších válek, na Titaniku se jako vždy tančí. Je důležité, zda na poslední večeři bude prostřeno genderově vyváženě?
ZDENĚK ZBOŘIL
Okolo Jiřího Žáčka a jeho veršů o mamince se točí další genderová exhibice hodná dnešní doby. Slova básně „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Aby nás měl kdo pohladit a povědět nám pohádku. Proto jsou tady maminky, aby náš svět byl v pořádku,“ se zdají být tak nebezpečná, že by po nich mohl začít slídit i pověstný lovec v „totalitní minulosti“ Pavel Žáček.
Možná by pro začátek neškodilo kritikům genderové nevzdělanosti Jiřího Žáčka přečíst si v Bibli, pokud by ji Nesehnuté uznali za hodnou dětského rozumu, alespoň jeden verš z Pavla Titovi (1:16): „Čistým je vše čisté. Avšak poskvrněným a nevěřícím není čisté nic, jak jejich mysl, tak jejich svědomí je poskvrněné.“
Nedej Bože, aby si pan Vít Klusák nebo paní Havlíková z Nesehnutých přečetli sbírku veršů Jaroslava Seiferta Maminka. Je sice od nositele Nobelovy ceny a už z roku 1954, ale dodnes je dětem i školám nabízena na internetu jako kniha „o dětském světě, který maminka dokázala udělat krásným“. Mohli tam najít v básničkách Maminčina kytice, Mlýnek na kávu, Všední den, Vějíř, Domov… něco, co by stálo za to, aby si i na Seiferta postěžovali na MŠTV. (Při té příležitosti by mohli zkontrolovat i ilustrace Jiřího Trnky, které jsou, nebo se mi dnes zdají, genderově ještě jednostrannější.)
Nesehnutí správně uvádějí, že „v českých reklamách je brutální sexismus, jehož sdělení často postrádá smysl“, ale totéž by mohli napsat i o českých a zahraničních filmech. A také si někdy všimnout, že už dětem v předškolním věku je dostupná porno produkce. Tedy v letech, kdy ještě neumějí číst a psát, ale už si utvářejí názor na vztah muže a ženy podle zdánlivě atraktivních vizuálních informací.
Ladovu Mikešovi se před několika lety podařilo přežít útoky pohoršených, kteří si neuvědomovali, že i oni mohou pohoršovat. Už po tomto pokusu zakázat tak trochu také Josefa Ladu, je kritika Žáčkových veršů jen další nehoráznost, která může mít jen jedno pokračování. Maminka, jedno z nejkrásnějších českých slov (podle Karla Čapka) bude nahrazeno „mamitatínkem“ nebo brutálnější „tátomámou“. Když už „ženomuž“ se docela vžilo. Bohužel jen jako pomluva.
VĚRA VALTEROVÁ
To jsou všechno úchylové, fakt ať ještě vymyslí, jak mužům transplantovat embrya, aby je mohli donosit, aby to bylo genderově (čti dženderově) vyvážené.
STANISLAV ZEMAN
Gender hodina v třetí bé
Žena jakoby žena
Muž jakoby muž
Muž jakoby žena
Žena jakoby muž
Prosím
Co je můj máma
Pane učitelko
FRANTIŠEK UHER
Je mnoho důležitých věcí, o nichž by se mělo hovořit, jsou však trvale opomíjeny. Kdykoli se někdo potřebuje zviditelnit, vymyslí bublinu a nafoukne ji do velikosti vzducholodě. Ať už jde o státní vyznamenání nebo básničku. Pěknou básničku. Na tom nikdo nic nezmění. Stále platí, že hloupost sice kvete, ale plody nerodí. Znám člověka, který má v knihovně srovnané snad všechny Žáčkovy knihy. Nevím, zda je mezi nimi Čítanka. Není to podstatné. Podstatné je, že zmíněný muž po nich sahá, když je mu temněji. Co víc přát poezii! Obecně vzato: Žáčkovy verše tady budou věčně, včetně básniček určených především dětem. Ale kdo za pár dnů či týdnů vzpomene těch, kteří s malostí sobě vlastní vyjí na vysoký studený měsíc?
VĚRA BERANOVÁ
Pod dojmem štvanice na básníka Žáčka musíme zlikvidovat aspoň polovinu naši poezie a v podstatě literatury celé!
VÁCLAV FRANC
Jsem velmi znepokojen těmi genderovými šílenostmi. Například se jako muž cítím diskriminován tím, že v zubařské komoře je podle ročenky z roku 2014 přibližně 2900 zubařů mužů a 5100 zubařek žen. Co s tím? Je nutné naplnit podmínku, aby v našich zubních ordinacích pracovalo 50 % mužů zubařů, i kdyby se měly organizovat půlroční kurzy na rekvalifikaci z oborů cukrář, kuchař a kuchař-číšník. Tohle bychom si my muži zubaři rozhodně neměli nechat líbit.
Tak ať to ony aktivistky zařídí, aby se mohlo říkat:
„Od čeho jsou na světě kluci? Aby z nich byli maminky!“ (úmyslně píši „byli“ s měkkým i na konci).
Nakonec není to taky diskriminace, že chlapi nemůžou rodit? Co s tím? A EU mlčí?!
LUBOMÍR MAN
Provinil se tím, že kamarádi s lidmi z okruhu LUKu a UČS a politický názor má takový, jaký má. Tohle pražská kavárna samozřejmě neodpouští nikomu. Záminka se vždycky najde – i když je tak pitomá a z prstu vycucaná, jako tahle.
STANISLAVA KUČEROVÁ
Z básně nevyplývá, že z děvčat nemůže být nic jiného než maminky, ale že maminky mohou být výlučně z děvčat. Nemohou být z kluků, tak jako z děvčat nemohou být tatínci. Existují určitá specifika obou pohlaví a rovnoprávnost neznamená stejnost. Co jsou genderové stereotypy? Dílem od přírody, a s tím se nedá nic dělat. Dílem od kultury, a to můžeme eventuelně zrušit. Ale např. mužskou galantnost bych nerušila, život s ní je příjemnější.
EVA EISELTOVÁ
Nebylo by pozitivní jen kritizovat a neukázat autorovi „správnou cestu“. K čemu jsou holky na světě… Holky? Degradující označení. Dívky? Stále to nevhodně naznačuje stav – vdaná žena versus neprovdaná dívka. Tento citlivý údaj už zmizel i z občanských průkazů. Řekněme tedy korektně: K čemu jsou nezletilé ženy na světě? Aby z nich byly maminky. No fuj. Proč by z žen měly být maminky? Tak tedy: aby z nich byli tatínky. Pravopisná licence kvůli rýmu zároveň genderově neutralizuje zastaralá slova. Šlo by to ovšem i obráceně, ve shodě se smazáním rozdílu mezi pohlavími. K čemu jsou muži na světě? Aby z nich byly maminky. Moment: Muži, ženy? Jako by na světě byli jen muži a ženy. Nejlépe takto: K čemu jsou ženy, muži, transvestité a osoby neurčeného pohlaví na světě? Aby z nich byly maminky…
JAROSLAV ČEJKA
Musím se přiznat, že na rozdíl od Václava Klause mladšího a mnohých dalších zpochybňování genderové vyváženosti veršů o holčičkách coby budoucích maminkách vítám! Zaplať pámbu za ostražitost vítů klusáků, feministek a úřednic Ministerstva školství ČR! Podařila se jim totiž velká věc – vzbudili zájem o Žáčkovu básničku i mezi nečtenáři poezie. Za ideální výsledek jejich snahy bych považoval zvýšený zájem rodičů o Žáčkovu tvorbu pro děti a teenagerů o jeho tvorbu pro dospělé. Obojí se totiž někteří dozorci nad ideovou správností (a dnes tedy genderovou vyvážeností a politickou korektností) literatury pokusili za vlády Václava Klause staršího zadupat do země stejně, jako tvorbu jeho souputníků z generace „pětatřicátníků“. A jak je vidět, pokoušejí se o to dodnes.
JAN POLÁČEK
Dvě stovky demonstrantů se v sobotu 21. 1. 2017 v mrazivém počasí (bylo kolem 7 stupňů Celsia pod nulou), zúčastnily na Václavském náměstí v Praze shromáždění, podporujícího údajně obdobný pochod žen ve Washingtonu, který se konal pod názvem Láska zvítězí nad nenávistí (Love Trumps Hate). Mnozí lidé, a politici jako Donald Trump, podle paní mluvčí tohoto pražského solidárního shromáždění, reprezentují rétoriku nenávisti. Mezi účastníky této akce ženy tvořily většinu, podle své mluvčí tak chtěly vyjádřit podporu hodnotám jako jsou demokracie, lidská práva, ekologie, profesionální zpravodajství a rovnost žen. Také prý chtějí, aby lidé podporovali politiku založenou na faktech, aby podporovali profesionální zpravodajství. Což je tedy fór týdne. To tahle pražská kavárna resp. havloidi resp. sluníčkáři určitě nechtějí. Svou podporou islámské migrace si dámy z havloidních sorosovských neziskovek (NGO) koledují o rovnost žen podle Koránu. Paní mluvčí na této pididemonstraci vyzývala k tolerantnosti a vstřícnosti k jiným společenstvem a kulturám: „Chceme, aby lidé podporovali politiku založenou na faktech, aby podporovali profesionální zpravodajství, aby nevnímali demokracii jen jako možnost volit, ale aby se aktivně zapojovali a bojovali za to, co je aktivně zajímá, a také je chceme vyzvat k tomu, aby podporovali diverzitu a komunikovali s lidmi, kteří mají odlišné názory, zkušenosti a pocházejí z jiných kultur.“ Jak si ale ve skutečnosti představují zpravodajství založené na faktech, toleranci a rovnosti žen předvádí tahle parta názorně také v uměle vyvolané kauze kolem básníka Jiřího Žáčka a jeho (roztomilé) básničky pro děti Maminka.
Tu nalezneme hned v několika čítankách pro žáky prvního stupně ZDŠ. „Díky“ režisérovi Vítu Klusákovi, jehož upozornění na škodlivost této básničky si údajně na sociální síti přečetly desítky žen, které byly básní pohoršeny, neboť prý pracuje s genderovými stereotypy (?), a ženy tak staví do role, kdy jejich hlavním posláním je starat se o děti. Za tou kritikou tzv. genderových stereotypů jsou jako obvykle skryty feministky. A co je vůbec tzv. gender? Gender studies je mezioborová vědní a studijní disciplína, zkoumající kulturně vzniklé rozdíly mezi muži a ženami. Tolik Wikipedia.
Není to ale poprvé, co tahle Žáčkova nevinná básnička zvedla adrenalin feministkám. Už ji stačily potopit ve slabikáři a v encyklopedii. Petru Havlíkovou z hnutí Nesehnutí, kde je prý koordinátorkou programu Ženská práva jsou taky práva, báseň také nadzvedla: „Nerada bych, aby to vyznívalo jako kritika básně Jiřího Žáčka, ale je to poukázání na to, že nějakým způsobem v realitě reprodukujeme genderové stereotypy. A tohle je jeden ze způsobů. Měli bychom se nad tím kriticky zamyslet, jestli je to to, co chceme.“
Celá kauza, zpočátku připomínající bouři ve sklenici vody, je vážnější, než se zdá, je totiž součástí všeobecné cenzury, ať už z jakýchkoli pozic či důvodů. V tomto případě genderových, či přesněji feministických. Havlíková vidí genderové stereotypy všude: „Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní.“
Je to paradox, ty dámy, toužící zřejmě po jediném, a to opravovat auta, protestující na demonstracích proti Donaldu Trumpovi jak v USA, tak i v Praze, ho viní z rasismu, sexismu, islamofobie. Ano, i z islamofobie.
Kritika jde rovněž z řad „našich“ vítačů, včetně feministek v jejich řadách. Netuší ale, co činí. U básníka a gentlemana v jedné osobě Jiřího Žáčka jim vadí už i nevinná básnička, a diskriminace žen v islámských státech jim nevadí? K islámskému právu šaria, které z žen dělá podřadné tvory, jsou paradoxně více než tolerantní, byť vlastně nepřímo a skrytě. Genderové resp. feministické „džihádistky“ si ale zřejmě nedají pokoj, dokud nebudou mít na sobě povinný nikáb či burku. To je asi to, oč ve skutečnosti stojí.
EVA FRANTINOVÁ
Otokar Březina by měl dnes smůlu. S básní Má matka by nemohl do čítanek. Stejnou smůlu by měl i Konstantin Biebl s básní Báseň za maminku Karla Konráda, Vladimír Holan s básní Matce, Vítězslav Nezval s básní Až budeš stařičká… Matkám vstup zakázán! Tohle si možná přečteme na prvních stránkách českých čítanek. A pak možná i jinde…
IVANA BLAHUTOVÁ
Ani mě nenechala v klidu ostrá diskuse o tom, zda básnička Jiřího Žáčka Maminka z čítanky pro první stupeň základní školy představuje výchovné nebezpečí pro malé žáky a žákyně, jelikož jim vtlouká do hlaviček zhoubné genderové stereotypy.
Chtělo by se poznamenat něco o bouři ve sklenici vody, kdyby zdivočelá reakce genderových džihádistek (a dodejme i džihádistů, neboť na básničku podle webu Aktualne.cz ze dne 15. 1. 2017 upozornil nejdříve režisér Vít Klusák) nevyvolala tak silný ohlas jak mezi příznivci, tak mezi odpůrci tohoto názoru. – Jsem přesvědčená, že reakce válečnic a válečníků proti genderovým stereotypům v tomto případě skutečně ťala do živého, přičemž hluboký zásek nebude ve prospěch džihádistek, nýbrž právě naopak. Svým hnidopišským útokem totiž tentokrát patrně vyburcovaly dosud mlčící většinu, která podobné spory v kontextu s realitou pokládá nejenom za hloupé, nýbrž za hysterické, samoúčelné a odvádějící pozornost od skutečných problémů.
Předpokládám, že pozitivním výsledkem tohoto střetu bude právě masové zavedení pojmu „genderový džihád“, jenž se v českém jazyce rychle zabydlí jako terminus technicus.
K tomuto konstatování připojím ještě několik poznámek. Zmíněný článek z 15. 1. 2007 rovněž uvádí vyjádření Petry Havlíkové z hnutí Nesehnutí, ve kterém je koordinátorkou programu Ženská práva jsou taky práva – cituji: „Nerada bych, aby to vyznívalo jako kritika básně Jiřího Žáčka, ale je to poukázání na to, že nějakým způsobem v realitě reprodukujeme genderové stereotypy. A tohle je jeden ze způsobů. Měli bychom se nad tím kriticky zamyslet, jestli je to to, co chceme. (…) Pokud by čítanka byla nějakým způsobem pestrá a jiná báseň ukazovala příklad ne třeba úplně opačný, ale ukazovala realitu z jiného úhlu pohledu, tak by tam pravděpodobně mohla být. Ale obecně bych tam raději viděla nějakou jinou. Většinou to nestojí samo o sobě. Je to příklad reality a ta realita je dotvářena dalšími věcmi a ty vypadají podobně. Kdyby ty věci vypadaly různorodě, tak to je jiná situace. Je to hodně kontextuální věc.“
Budu tolerovat poněkud kostrbatou formulaci paní odbornice s ohledem na to, že jde nejspíše o rychlou hovorovou odpověď, ponechám stranou také její plurál autorský (kteří „My“?) a přejdu k první poznámce, přesněji k otázce: z čeho je usuzováno, že právě škola hraje natolik rozhodující roli ve výchově dětí, že i „genderově nevyrovnaná“ básnička může způsobit paseku v jejich dušičkách? Nevím, jaké jsou výsledky výzkumu v dnešní době (a zda se takové výzkumy dělají), nicméně před nějakými třiceti lety, pamatuji-li si dobře ze svých pedagogických studií, byl vliv školy daleko vzadu za výchovným vlivem rodiny, okolí, party, filmu, literatury atd. Tedy škola v kontextu sociální reality jen velmi málo mohla něco změnit na jejím mnohostranném vlivu, ať už by tuto realitu ukazovala z jakýchkoli úhlů.
A jaká je dnešní velemocná realita, ctěné genderové džihádistky? To by bylo opravdu na nekonečný elaborát, že ano. Abych to vyjádřila co nejstručněji, pominu žebříčky životních hodnot, v nichž na prvním místě stojí konzum, peníze, kariéra, zážitky atd.; pominu délku vzdělávání, pominu ekonomické a sociální tlaky na ženy, které je určitě nemotivují k mateřství; pominu urážlivost nejenom sexuálně akcentovaných reklam, leč především bulvárně infikovaných masmédií a showbyznysu, kde hodnota ženy je dána mládím, velikostí prsních implantátů a schopností vybudovat si kariéru per vaginam… et cetera… Holčičky od raného věku jsou tak vystaveny obrovskému masmediálnímu výchovnému působení, které jim neustále opakuje: primární úlohou ženy je být sexy. Ano, proti této dehonestující redukci sociálních rolí, proti tomuto obludnému genderovému stereotypu, proti tomuto vysoce ziskovému globálnímu kšeftu je nezbytné nemilosrdně bojovat, drahé sestry/sestrové a bratři/bratryně!
Stereotyp, podle kterého je žena redukována především na matku, totiž v naší společnosti dávno neexistuje! Je zbytečné pořád kopat do otevřených dveří! Mateřství dneska nepřináší ženě podle současného hodnotového žebříčku nic objektivně lákavého, natož ocenění a prestiž, poněvadž pro ni znamená v podstatě problémy, starosti, finanční výdaje, snížení životní úrovně, snížení šancí na trhu práce a všemožná další omezení (nemluvě o následné „estetické nutnosti“ prsních implantátů kvůli devastujícímu účinku kojení, po němž maminky už často nebývají sexy).
Odhlédnu proto od dalších charakteristik naší každodenní Reality a uvedu pouze suché statistické číslo: údaj o porodnosti v České republice. Podle dat za rok 2015 připadalo na jednu ženu u nás 1,57 dětí, přičemž ženy rodily průměrně ve věku 30 let. Realita tudíž jednoznačně dokazuje, že české ženy určitě nejsou natolik negativně ovlivněny genderovými stereotypy, že by mateřství pokládaly za jediný cíl a náplň svého života. A tak je tomu poměrně dlouho – i bez osvětového působení genderového džihádu. Obdobné výsledky platí pro celou Evropu. Ba dokonce i v zemích s katolickou majoritou je – navzdory náboženským genderovým stereotypům – porodnost ještě nižší než v naší ateistické republice (např. na Slovensku, v Itálii či v Polsku). Jak známo z výzkumů, nejvážnější vliv na porodnost a na přijímání nebo odmítání mateřské role nemají genderové stereotypy, nýbrž hlavně životní a vzdělanostní úroveň v tom kterém státě. Čím je úroveň vyšší, tím méně touží ženy být matkami, natož „pouze“ matkami. A to – světe div se – platí podle některých statistických sledování už dokonce i pro muslimky.
Druhá krátká poznámka k vyjádření paní odbornice; nejprve ocituji pokračování z článku: „Podle Havlíkové ale převažují příklady toho, ve kterých je matka usazena do genderového stereotypu. ‚Samozřejmě existují příklady toho, že to je i jinak, že máma nemele maso, ale opravuje třeba auto. Nicméně je to neuvěřitelně minoritní‘ dodává.“
Já pro změnu dodávám, že bych více ocenila příklad, v němž otec doma mele maso, zatímco matku opravující auto bych upřímně politovala. Místo opravování auta bych ji radši nechala psát básně.
Rozumím tomu, že kromě učebnic je nutné od genderových stereotypů očistit či opatřit správnými výkladovými příručkami veškerou beletrii, a to počínaje klasickými pohádkami a konče nejnovějšími škváry, pardon, bestsellery pro dámy. Jejich zkázonosný vliv na ženskou emancipaci je každému zřejmý. Sama znám několik takto těžce postižených úspěšných a vzdělaných žen zralého věku, které navzdory neradostným životním zkušenostem ještě stále zoufale vyhlížejí svého prince na bílém koni. Tomu je třeba učinit rázně přítrž! (Panečku, to bude grantů!)
Především však nacházím v českých podmínkách pro genderový džihád jedno mimořádně perspektivní bitevní pole: udatné genderové válečnice, zvedněte zadky od compu a vyrazte do terénu – k Cikánům, kteří patrně v čítankách s přílišným zaujetím listovat nebudou. Jděte přesvědčovat cikánské děti a jejich rodiče, že životní role by neměly být redukovány pouze na plození a… (ostatní si doplňte samy/sami). Připojuji na vysvětlenou, že pojem Cikán je pojem spisovný (viz Slovník spisovné češtiny aj.) a že nehodlám používat politickými korektory nadiktované slovo Rom. Jde totiž o stejný druh diktátu, který je v rozporu s realitou a který se korektorským diktátorům vždy nakonec vymstí. („Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“ – Promiň mi tuto drzou citaci, Shakespeare.)
A to nejdůležitější na závěr: genderový džihád by se měl konečně vydat na cestu hodnou svého velkého cíle a pustit se do svaté války s multikulti džihádem, což asi nemusím dále rozvádět. Stačí vyslat statečné genderové misionářky a misionáře po „No-go zónách“ v Evropě a poté chrabře putovat do Afriky a jinam. Nuže, vzhůru do boje!
PETR MUSÍLEK
Naše životy jsou tou nejpřesnější čítankou o lidské existenci. Ti z nás, kteří do ní vkládají pozitivní a lidsky srozumitelné informace zaslouží chválu a ti, kteří je zamlžují, je nutné odmítnout.
Nebudu se zaobírat verši Jiřího Žáčka, které považuji za dobré. V prvé řadě bych upozornil na vztah matky a dítěte. Zde není podstatné profesní zařazení matky ani její svobodomyslnost, ale právě tento vztah a to zvláště v době, kdy se přirozené vztahy rozpadají.
ALENA MIKULÁŠKOVÁ
Můj názor je stejný jako názor pana Žáčka, který tvrdí, že v době válek na Blízkém východě, v Africe i jinde je malicherné zabývat se takovou skutečností, že se žena po sňatku stává matkou a potom babičkou. Právě tyto ženy nejlépe vědí, jak péče o děti i vnoučata naplňuje jejich život, jak ho obohacuje. Koneckonců to vědí i tety, které vychovávaly či vychovávají děti svých sourozenců.
Domnívám se, že každá žena má v sobě instinkty matky a že záleží na životních okolnostech, zda se probudí či nikoli. Také si myslím, že ženy, které tvrdí opak, si v pozdějším životě uvědomí svůj omyl a budou hledat cesty k naplnění své mateřské role.
Vedle matky, byť je její role nezastupitelná, musí samozřejmě stát otec a tvořit s ní úplnou rodinu.
Tyto věty možná zní jako „omleté“ fráze, ovšem na jejich pravdivosti to nic nemění. Čas od času se ovšem objeví různá hnutí, která popírají myšlenku tradiční rodiny, ale – jak víme – tato stále existuje a věřme, že bude existovat dále.
ANDREA VYHNALÍKOVÁ
Když jsem četla, co za bouři v drahnou dobu nečištěné bažině českých moralistů se strhlo okolo básničky Jiřího Žáčka, vzpomněla jsem si letmo na povídku, v níž Jaroslav Hašek líčí rozhovor mezi cenzorem José Maria Linaresem a spisovatelem Marianem Melgarejem.
Osnova příběhu je jednoduchá: cenzor šťourá v Melgarejových článcích a zároveň literárních dílech, Melgarejo se mu marně pokouší vysvětlit, že na tom, co napsal, není nic závadného. Nakonec je nešťastný spisovatel sice propuštěn, ale díla jsou mu zabavena. Melgarejo to vyřeší tím, že začne psát vědecké články, no a hned ten první o druzích blbosti mu cenzura opět zabaví. Víme, jak svůj boj s moralistickými cenzory vyřešil Melgarejo, ale nevíme, jak to s ním dopadlo. Tedy jestli skončil „jen“ na mnoho let ve vězení nebo byl rovnou zastřelen, jak bývá v diktátorských režimech Latinské Ameriky dobrým zvykem. Jisté je ale jedno: že potomci onoho moralistického cenzora Linarese se zřejmě usídlili i v Čechách. A daří se jim tu. Aby ne, když se tu mají jako na krmníku a žijí si tu jako na zámku. Teď se nově vrhli na básničku začínající veršem „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky“. Prý je to genderově nekorektní. Asi stejná logika jako když chtěl dát král v pohádce Šíleně smutná princezna popravit šenkýře za to, že místo piva vařil patoky, ale budiž, blbost spojená s vychcaností je taky boží dar.
Třeba (zaplať bůh aspoň zatím) nejsou nebezpeční jako jejich praotec Linares, pokusím se o totéž co spisovatel Melgarejo: vědecky ukázat, co se skrývá na dně jejich duše. Tihle spasitelé světa od všech nepravostí a nespravedlností bývají většinou uvnitř své duše desetiletí vyplašení hošíci a děvenky děsící se té hrozné příšery, která byla tak dlouho oddělená od části jejich osobnosti, až se jejich nevinná dětská stránka začala děsit cizorodého a nepřijatelného. Ano, tušíte správně, mluvím o zastydlé pubertě. Takže bych doporučovala to, co dělal běžně plukovník Potter z M. A. S. H.e s chlupatou lady desátníkem Klingerem: Poslat k šípku, případně nakopat do zadní části těla, pěkně jim přitom poděkovat za informaci a dál to neřešit.
EVA BRIXI
Myslím, že nikdo nemá právo vykládat básně, snažit se někomu naznačit, o čem báseň je. Verše jsou emocemi, ztvárněnými určitými výrazovými prostředky, a jak známo, emoce je nezkrotná vášeň, a buď se někomu líbí, nadchne ho, inspiruje, nebo se nelíbí, pobouří, možná i ublíží, kdo ví, to už je na duchu, povzneseném či poloprostém, toho či onoho čtenáře. Báseň také pracuje se zkratkou, nadsázkou, vtipem atd. Básně přeci nevznikají proto, aby se vykládaly. Jsou-li dobré, výkladu nepotřebují. A pokud už se mám nějak vyšponovat k názoru, pak zaplaťpánbůh, že Jiří Žáček takovou báseň napsal. Třeba někoho přivede k zamyšlení, proč je v současné době tolik žen samo a nešťastných. Ženy mají být ženami a muži vynikat ve svých mužských rolích, aniž by obě pohlaví trpěla menším či větším dílem újmy v seberealizaci. Diskuse na básničkové a genderové téma mi připomíná demagogické sentence minulého století. A naskakuje mi husí kůže. A pak – genderové principy jsou přece o něčem úplně jiném, než o slovech, která nemají význam.
TAŤÁNA KRÁLOVÁ
Tendence nahrazovat slovo maminka genderově neutrálním pojmem rodič už jsou leckde hodně hlasité. Poprvé jsem to slyšela z úst Dmitrije Petrova. Je to polyglot znalý světa, přitom milý člověk.
Nestálo by za to vynechat i babičku? Paní Božena už zůstane nepoučitelná, můžeme ale opravit název za ni.
Nevymýtíme i slovo rodiče? Pro rovnost s těmi, kteří žijí bez dětí.
Nebo rovnou vypustíme pojem člověk? Nebudou se cítit dotčení ani delfíni nebo žížaly.
Může být ale někdo, komu vadí slovo maminka, milý člověk?