JIŘÍ STANO

Člověk je bytost rozporná. Plná protikladných stránek, které se různě za různých situací vyjevují. Mohu to tvrdit, protože znám Studničku. Tedy Studnička je tichý, poctivý a pečlivý úředník. Dokonce se v úřadu přezouvá a na rukávy si navléká černé klotové chrániče.

Máme spolu kus cesty domů společný a tu Studnička pookřává. Slupka mírnosti z něho taje daleko za zdmi kanceláře a stává se svobodnou osobností. Vždy obdivuji jeho smělost, když spustí:

„Klečka je darebák, jeho vztah k lidem je cynický, neupřímný. V jeho charakteru převládají rysy despotizmu a povýšeneckého sebevědomí.“

Klečka je náš šéf. Poslouchám Studničku rád, protože sdílím jeho pocity. Mám povahu nesmělou, téměř bázlivou a nedokázal bych ani na záchod napsat „Klečka je vůl“. Vyslovené i psané protesty proti bezpráví vzbuzují u mne obdiv. I když si myslím, že Klečka přece vůl není, Studnička má pravdu. Proto mu neskáču do řeči jako moderátoři České televize, kteří si pozvali hosty, aby jim mohli vykládat své názory oni.

„Musíme se vzchopit, radikálně mu dát najevo naše opovržení, radikálně, kolego.“

Takto nalévá balzám do mé duše již několik měsíců, aniž se mu dostalo příležitosti uskutečnit jeho radikální záměr, neboť šéf má kancelář o patro výše. Až včera. Šéf vešel do našeho kabinetu s neodkladným spisem.

„Studnička,“ řekl mrazivě a hodil spisy na jeho stůl. „Do zítřka to bude hotové. Ale perfektně, vy moulo, ne aby se to po vás opravovalo!“

Ustrnul jsem. Teď to přijde! Studnička se schoulil do sebe, bylo vidět, jak se vnitřně hroutil a šeptl: „Ano, zajisté, spolehněte se … díky … ano…“

Oddechl jsem si, když šéf odešel. Byl jsem nesmírně rád, že to tak dopadlo. Vždyť o čem by mi ty další dlouhé týdny cestou domů Studnička vyprávěl?

A jenu zůstala nadále naděje do budoucna.