ANDREJ FOZIKOŠ

„Rozšíření NATO bylo namířeno proti Rusku“… „Pod vlajkou rozšiřování NATO přicházejí americké základny“… „Islamofobie a uprchlická vlna: nezapomínejme na jejich příčinu, která je v našich neoprávněných akcích vojenského charakteru v oblasti“…

Možná se budete divit, ale tato tvrzení nejsou „výplodem“ tzv. proruských serverů, nad nimiž nyní bdí ostražité oko Centra proti terorismu a hybridním hrozbám. Jde o citace z knihy Miroslava Polreicha ŠPIONI V DIPLOMACII (Nakladatelství BRÁNA, 2016), která byla představena veřejnosti 30. listopadu 2016 ve Slovenském domě v Praze. Navíc autor není jakýsi neznámý pisálek, nýbrž bývalý rozvědčík zpravodajské služby v odpovědných diplomatických službách a komunista. No jó, zajásá kdejaký neznalec: stará struktura, komouš to je, co se od něj dá čekat!

Jenže skutečnost je složitější. Miroslav Polreich (1931) v letech 1955-69 skutečně pracoval jako zpravodajec pod diplomatickým krytím, a to na zastupitelském úřadě ve Washingtonu 1957-61 a v československé misi při OSN. Sehrál významnou roli jako mediátor při vyjednávání v případě izraelské šestidenní války v roce 1967, ukončení vietnamské války v letech 1967-68 a sovětsko-amerického summitu v roce 1967 v Glassboro, který přinesl pozitivní zlom ve vztazích mezi USA a SSSR. Tyto své aktivity, dokládající prospěšnost propojení zpravodajských informací s diplomatickými postupy, detailně popsal ve zmíněné knize. Ne náhodou je opatřena podtitulkem Česká stopa při řešení krizových situací v mezinárodní politice.

Ovšem kvůli odmítání vstupu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR byl po návratu do vlasti z tajné služby propuštěn a působil v tehdejším disentu.

Listopad 1989 znamenal pro něj návrat na MZV, kde mu byl svěřen bezpečnostní úsek a v letech 1991-92 byl československým velvyslancem na jednáních o odzbrojení při OBSE ve Vídni. Následně byl zařazen do mise OBSE v Kosovu, kde se na požádání kosovských autorit pokoušel o zprostředkování dohody k předejití konfliktu, což bylo zmařeno postojem Havla. Odešel z diplomatických služeb a ve své přednáškové a publicistické činnosti se věnuje bezpečnostní problematice ve světě.

Ke cti Miroslava Polreicha budiž řečeno, že ani vysoké polistopadové funkce nezastřely bystrost jeho úsudku a schopnost vidět věci v souvislostech. Spíše naopak. Podstatná část knihy tak či onak rekapituluje a komentuje zásadní přeměny světového dění, včetně žhavé současnosti. Osvěžuje známá, polozapomenutá anebo překroucená fakta vývoje v Československu a ČR, ukazuje jednání a pohnutky mnoha prominentů dnešní vládnoucí elity, častokrát v nelichotivém světle. Za zmínku stojí přivlastnění si některými tzv. odpůrci režimu zásluh na pokojném převzetí moci a odsunu sovětských vojsk. Polreich připomíná, že celá tato proměna byla možná pouze díky změnám politiky Moskvy, upozorňuje na úlohu Jiřího Hájka, bývalého ministra zahraničí ČSSR, který již od jara 1989 vedl utajená jednání se sovětskými představiteli.

„Současná prezentace historie je o všem možném, jen ne o faktech“, konstatuje autor a pokračuje citací pana Kocába, jenž v televizi dne 17. 11. 1997 na dotaz, čeho se v revoluci nejvíce bál, odpověděl – „Invaze Sovětského svazu“. Tato odpověď podle Polreicha byla falešná, byla v ní hlavně snaha po cílené nenávisti proti Rusku, která se začala pěstovat kolem Havlova Hradu. Navíc „ten pán, dokonce později také ministr, neměl s politickým disentem nic společného“ (s. 385).

Polreich uvádí a dokládá řadu skutečností svědčících o manipulovatelnosti Václava Havla, jenž se od odmítání všech vojenských bloků pod nátlakem svého okolí stal horlivým zastáncem vstupu ČR do NATO, přičemž neváhal obviňovat USA ze zrady, jelikož se tehdy k rozšiřování aliance na východ stavěly velmi zdrženlivě (s. 222). Iniciativa k rozšiřování vycházela právě z „postkomunistických“ zemí.

K tomu posloužila úspěšně kampaň o „bezpečnostním vakuu“ (Žantovský) a „nepříteli za obzorem“ (Pithart), píše Polreich. Argumentovalo se v ní zejména tím, že NATO bude bezpečným přístavem, bude chráněno aliancí díky článku 5 Washingtonské smlouvy. Jenže Polreich namítá, že tento odstavec nic takového nezaručuje, že česká veřejnost ani nezná přesně znění tohoto článku, jelikož odpovědné instituce ho záměrně nepublikuji. Proto uvádí v plném znění aspoň jeho 1. (a hlavní) odstavec: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadaným tím, že neprodlené podnikne sama a v souladu s ostatními takovou akci, kterou bude považovat za nutnou včetně použití ozbrojené síly s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“

Právní závaznost a tím i vojenská účinnost čl. 5 je nulová, konstatuje autor a pokračuje: „Rozhodně se nejedná o závazek, na kterém by měla být založena jednoznačná povinnost vstoupit do vojenské akce.“ Pochybovače o správnosti tohoto výkladu Polreich upozorňuje, že je shodný s bývalým (při založení), ale i současným výkladem administrativy Spojených států. Svůj názor ještě zesiluje odkazem na Petra Robejška z Mezinárodního ústavu pro politiku a hospodářství v Hamburku, jenž ve své nedávno vydané knize Svět viděný z Řípu nadlehčenou formou uvádí k čl. 5, že „opatření považovaná za nutná mohou být například i přikrývky“ (s. 71-73).

Polreich kritizuje polistopadové vedení země za jeho poklonkování novému „velkému bratrovi“, zejména postup při likvidaci stávající agenturní sítě, což podle něj udělalo české tajné služby nedůvěryhodnými. Také politická linie MZV byla pod zcela nekvalifikovaným vedením pánů Schwarzenberga a Vondry, tvrdí na jiném místě (s. 235).

Jeho nesouhlas vyvolává mimo jiné české zasahování do dění na Ukrajině. „Česká republika se svými představiteli, ministrem zahraničí Zaorálkem a předsedou zahraničního výboru parlamentu Schwarzenbergem se aktivisticky a dokonce osobně zúčastnila protivládních demonstrací ústících v puč a svržení legálně zvolené vlády“, píše v této souvislosti.

Autor připomíná podíl Západu na vzniku a rozmachu terorismu (viz citace v úvodu recenze), včetně českého příspěvku například v Iráku a Kosovu (umožnili jsme vstup teroristům do Iráku a povýšili evropské centrum terorismu na stát – s. 31) nebo v Afghánistánu (oslavování Talibánu a jeho hrdinných bojovníků v naší veřejně právní televizi krátce před 11. zářím 2001 – s. 14).

Distancuje se od zneužívaného boje za lidská práva, když říká: „Nechme se poučit od moudrého muže, dnes již nežijícího, novináře, diplomata a komunisty, ale také politického vězně Eduarda Goldstückera: „…Já myslím, že lidská práva byla objevena jako velmi účinný prostředek k rozšiřování mocenského vlivu.“ (Právo 22. 1. 2000) – s. 44.

Nehledě na dnešní dost neutěšenou situaci na mezinárodní scéně a konfrontační a rusofobské tažení českých elit, Miroslav Polreich je přesvědčen, že globální hráči, to je USA, Rusko a Čína dospějí k porozumění v klíčových otázkách a na závěr vzkazuje: „Spolupráce a důvěra zůstává jedinou alternativou. Pánové Gabalové, Fištejnové a Mitrofanové, na válku čekáte marně.“

Faktografická přesnost v historizujících pohledech, analytická přesvědčivost chování jednotlivých států, odhalování skutečných motivů jejich jednání a jistý optimismus v prognóze dalšího vývoje – to jsou hlavní devizy této ojedinělé a v českém knižním mainstreamu svým způsobem i odvážné publikace.