JAN JELÍNEK

Ani krátce před smrtí nezapřel v sobě Jiří Stano naturel novináře a spisovatele až do morku kostí. Do posledních chvil jednadevadesátiletého plodného života v nemocnici na pražské Bulovce se nevzdával víry, že vstane z lůžka a napíše další knížku. Když Jirku saniťáci vezli z domova do špitálu, vzal s sebou tašku plnou knih, jichž je autorem. Především mezi nimi nechybělo jedno z jeho posledních děl Řeč plátna a kamene, v němž líčí životní příběhy a tvorbu vynikajících malířů, sochařů, keramiků a sklářů, vesměs národních a zasloužilých umělců tehdejšího socialistického Československa. Tvůrců krásy, bez nichž by bylo smutno. A knížky rozdával se svým autogramem nejen saniťákům, ale v nemocnici také pacientům, sestrám a lékařům.

Vyprávěla mi o tom jeho sestřenice paní Alena z Ostravy – Zábřehu, která se s manželem přijela do strašnického krematoria s Jiřím naposledy rozloučit. „Můj táta a Jiří byli výborní muzikanti. Otec hrával na mandolínu, Jiří na klavír,“ řekla Alena. „Také můj bratr měl muzikální talent a vynikal hrou na varhany. Tak ráda jsem je poslouchala.“

Loni v létě mi Jiří Stano daroval již zmíněnou Řeč plátna a kamene, do které mi vepsal: „Kolegovi a kamarádovi Honzovi Jelínkovi jako vzpomínku na léta, která jsme společně strávili v Ruďásku.“ Na tuto knihu jsem napsal recenzi do týdeníku LUK.

Nikdy mi nevymizí z paměti, když jsem jako začínající novinář byl v redakci Rudého práva vybrán do týmu, který měl v červnu 1980 ze Strahovského stadionu reportážně zobrazit patnáct skladeb Československé spartakiády. Tenkrát jsem pracoval těsně po boku věhlasného reportéra Jiřího Stana, který se ke mně, začátečníkovi žurnalistického řemesla, choval jako k rovnocennému parťákovi.

Z celkem patnácti skladeb na mne a Jiřího připadlo zachytit do novinářského bloku po pěti skladbách. Jednou mezi námi nastala malá „rozepře.“ Jiří měl zachytit skladbu žen, já skladbu dorostenek. Dohadovali jsme se o tom před stadionem, kde jsme se u stánku s občerstvením posilovali párkem a pivem. „Rád bych si s tebou vyměnil dorostenky za ženský,“ troufale jsem mu pověděl. „Ty aspoň víc omládneš a já zase z vyzrálých krasavic dostanu větší inspiraci.“ Jiří mi se smíchem odvětil: „Honzo, ať to zůstane podle zákona přírody. Ty jsi o mnoho let mladší než já, tak ti zůstanou dorostenecká koťata a mně, staršímu, přísluší starší kočky.“

Tenkrát v červnu 1980 se mi snad nejlépe zdařilo popsat skladbu dorostenek a vysokoškoláků. Jiří mě tenkrát pochválil za slova z cvičení děvčat, kdy v jejich rukách „ozdobné šňůry s bambulemi víří nad hlavami a areál jako by se najednou změnil v nevídanou louku přezrálých pampelišek, jejichž bílé chmýří hlaviček se třepotá ve větru a chystá vzlétnout k

obloze na cestu za poznáním“. Mně však nejvíce zaujala reportáž Jiřího Stana ze skladby žen, nazvaná Domov náš, vlídné zázemí. Na památku umění tohoto Mistra reportáže uvádím její podstatnou část:

„‚Zastav se okamžiku, jsi tak krásný,‘ zachtělo se vyslovit s básníkem při pohledu na křehké dno číše stadionu. Zalily jej poryvy ženské něhy oděné do krátkých šatiček chrpové modře a barvy pomněnek. Rozklenula se do fantastické monumentality. Třeba bys, zanícený poeto, tonul v rozpacích, kdybys měl slokami zachytit jeho barvy.

Věru, těžko proniknout do hlubin skladby, vybrušované v přeháňkách Medardovy kápě. A jak záblo při secvičných pod igelitem pláštěnek, vám mohou potvrdit moravská děvčata z Hané i Slovácka.

Matka a dítě. Velký prostor věnovali tvůrci ženské ódy tomuto odvěkému poutu mateřství. Prýštil z ní pramen nejniternějších citů dárkyně života. Zněl jako zvon rovnocenný hlas partnerky muže, pečující po každodenním shonu o podobu domova. I pláč děcka, skličující ji obavami o osud rodinného krbu. Dramatické napětí se v skladbě promítá střídáním dynamických cviků, uzavíráním ostrovů obrazců zpodobňujících rozplétání každodenních starostí.

Řeřavé uhlíky probdělých nocí pohasly. Přišlo uklidnění. Lyrickou pasáž skladby provází ženský vokál a důvěrně známý hlas saxofonu Felixe Slováčka. Dítě si opět pokojně hraje nebo usíná do sladkého spánku. S úsměvem se probouzí do oroseného jitra a matka ze snění do radostné skutečnosti dneška, vyjádřené veselím a tancem vybízejícím ji plnými doušky milovat, pracovat a žít. Vírou a optimismem vrcholí závěr skladby našich žen. Zdravicí zvednutých paží. Sepjatostí s rodnou zemí.“