PETR KADLEC
Jiří Stano (29. 1. 1926 – 4. 3. 2017)
Jiří Stano se narodil 29. 1. 1926 v osadě dolu František (Ostrava-Přívoz) v rodině důlního geometra. Začal studovat na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze, ale za okupace bylo studium přerušeno totálním nasazením ve Vítkovických železárnách a na šachtě František. Po osvobození dokončil gymnázium maturitou v roce 1946 a byl přijat na Karlovu univerzitu v Praze, kde studoval psychologii, sociologii a filozofii (1946 – 1950) a dosáhl akademického titulu PhDr.
Jiří, hlásící se k tvůrcům, kteří se postavili na stranu socialistické myšlenky, jako spisovatel debutoval už v roce 1949 divadelní hrou Natalie, již uvedlo Vinohradské divadlo v režii Jiřího Frejky. Hereckých úspěchů v této hře dosáhli pozdější významní herci Radovan Lukavský, Vladimír Hlavatý, František Kovařík, Vlastimil Brodský, Jaroslava Adamová a další.
Ve filmu z roku 1951 Milujeme, k němuž napsal spolu s Bohuslavem Březovským námět, vynikli vedle osvědčených herců Jaroslava Průchy, Jaroslava Vojty, Zdeňka Kryzánka či Františka Hanuse i mladí Radovan Lukavský, František Peterka i debutanti Stanislav Fišer, Vilém Besser a další.
V roce 1950 byl pověřen řízením v té době již pražského nakladatelství Rovnost. Po absolvování vojenské služby byl od roku 1954 do roku 1989 zaměstnán v Rudém právu, kde vystřídal řadu pozic (reportér, vedoucí zahraničního oddělení, vedoucí oddělení reportáží). Jako reportér procestoval mnoho zemí Evropy, Asie a Afriky. V roce 1993 se stal spoluzakladatelem Výboru národní kultury a spoluzakládal i Unii českých spisovatelů. Pravidelně psal do Haló novin, Obrysu-Kmene, LUKu a Lípy. V listopadu 2013 obdržel Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní literární dílo.
Jeho dominující tvůrčí stránkou byla žurnalistika. Napsal více než dva tisíce reportáží, črt a fejetonů, z nichž sestavil a vydal deset výborů. Autenticky vypovídají o čtyřicetiletých dějinách výstavby socialistické společnosti.
Lidi, o nichž psal v reportážích a kteří představovali předlohy jeho románových postav, se snažil co nejvíce poznat ještě dříve, než o nich začal psát. Zajímali ho lidé, kteří mu byli v čemsi podobni. Kteří stejně tak jako on měli rádi práci ve prospěch společnosti, zasvětili jí život a stali se mistry svých oborů.
Psal o hornících, zemědělcích, stavitelích, konstruktérech, zlepšovatelích a vynálezcích, lékařích nebo vědcích. Rád psal o malířích, i k tomuto umění měl vztah a sám výborně maloval. Psal o Emilu Zátopkovi i o prvním československém kosmonautovi, s nimiž se dobře znal. Osudy lidí z jeho reportáží byly strhující, ale vždy věrně a pravdivě zaznamenané.
Problémy ostatních lidí mu nikdy nebyly lhostejné. Svou reportáží pomohl odhalit křivdu a dokonce i prokázat u soudu nevinu neprávem obviněných. Lidem, které poznal, nezištně projevoval své přátelství a nemusel toho zpravidla litovat. Vznikla tak mnohá pevná přátelství, často i přes hranice.
Bulharsko, v němž podvakrát působil jako stálý zpravodaj Rudého práva, si upřímně zamiloval a s hlubokými vědomostmi psal o jeho přítomnosti, kterou konfrontoval s minulostí, psal o jeho dobrých, srdečných a veselých lidech, českému čtenáři přiblížil i pověstný gabrovský humor.
Podle slov známého teoretika a historika žurnalistiky prof. Karla Štorkána se Jiří Stano zasloužil o vznik novodobé portrétní reportáže, která se dává do služeb velkých lidských činů. Přitom nepostrádá kompoziční originalitu a umění detailu. Karel Štorkán zařadil Stana mezi vrcholné autory poválečné reportáže, jakými byli Jan Drda, Adolf Hoffmeister, František Gel, Jiří Marek, Karel Konrád a další.
Reportáže a črty z cest po Evropě, obou Amerikách, Africe a Asii shrnul Jiří Stano do sedmi cestopisných knih. Básník, novinář a prozaik Alois Tybrich napsal: „V nich čtenář pozná, že mu nejde jen o cestovatelské zážitky, ale o hluboce promyšlenou konfrontaci dneška s kulturně společenským vzepjetím lidského ducha v různých koutech světa a v různých historických etapách. Čtenáře Stano upoutá i jazykovým mistrovstvím. Dovede nově vidět i to, o čem se čtenář domnívá, že už zná z historie, filmu či jiných knih.“
Spolu s několika romány, knihami povídek a šesti sbírkami epigramů a satirických veršů činí jeho celoživotní žeň 35 titulů.
Zdeněk Hoření, jeho poslední šéfredaktor v Rudém právu, o něm napsal výstižnou charakteristiku: „Jako beletrista má Stano jednu z největších zásluh na vytvoření moderní portrétní reportáže. Tento osobitý literární žánr nezvolil Stano jako klíčový projev své publicistické tvorby náhodně. V něm promítl svou životní filozofii, svůj světový názor, těmito reportážemi vyjádřil svůj kladný vztah k životu, vyslovil v nich svou důvěru v člověka, v dobrou, pokrokovou stránku jeho bytosti.“
V celém svém díle Jiří Stano promlouvá k veřejnosti jako moudrý a zkušený umělec a znalec života.
Jeho životní síla a intelekt mu umožňovaly psát do poslední chvilky života. Se svými čtenáři se rozloučil těsně před devadesátými prvými narozeninami pěti mikropovídkami, drobničkami, jak je nazýval, které dosud postupně vycházejí v literární příloze Haló novin LUK.
Neumřel. Prostě vstal od psacího stolu a odešel si jen konečně odpočinout.