Jak jsem poznal nejenom „Ženu XX. století“
ZDENĚK HRABICA
V roce 1959 jsem si koupil v moskevském supermarketu GUM fotoaparát „FED 2“ a až do samého konce analogové fotografie jsem s ním fotografoval a zaznamenával svět kolem sebe. Byl kopií německého fotoaparátu Leica, s podobnou optikou a mechanismem. V SSSR se vyráběl od roku 1934 a po obnově továrny jemné mechaniky, kterou zničily německé nálety, opět po roce 1945 až do roku 1990. Byl pojmenován po zakladateli sovětské tajné policie Čeka Felixi Edmundoviči Dzerdžinském.
Na koleji, kde jsme bydleli, mne do fotoumění zasvětil Leonid Kuzma Vorobjev, válečný fotoreportér. Dodneška nezapomenu, jak ještě i tenkrát bylo všechno provizorní, namísto leštičky jsme fotografie po vyvolání namáčeli do jedlé sody a sušili je na okenních tabulích.
S tímto kouzelným přístrojem jsem se dostal do blízkosti velkých osobností velké země – byl jsem nablízku hrdinům Velké vlastenecké války nebo jejich potomkům i místům válečného tažení z Moskvy na Berlín.
Ale nejvíce si cením fotografií prvních sovětských kosmonautů – Jurije Gagarina, Alexeje Leonova a Valentiny Těreškovové a dalších průkopníků – po vypuštění družice Sputnik – cest do vesmíru. Se všemi jsem se seznámil, tehdy jako se svými vrstevníky a prožil s nimi nezapomenutelné chvíle svého mládí.
V roce 1963 s první kosmonautkou světa Valentinou Těreškovovou jsem se setkal nejprve v Praze a později na několika mládežnických akcích ve Lvově, v Zakarpatsku, v Moskvě, v Sofii. Podobně tomu bylo i s Jurijem Gagarinem a Alexejem Leonovem; s ním naposledy asi v před pěti lety v Praze.
Byli nejšťastnější, když se mi podařilo prchnout s některým z nich třeba na okamžik ze světa osvětlených ramp a prožít s nimi anonymní chvíle, kdy je ani myška na ulici nepoznala. Chovali se někdy jako malé děti, v nestřeženém okamžiku se radovali třeba u oroseného půllitru a u pomazánky z olejovek, cibule, pivní pěny a tvarůžku ve staropražské hospodě U kocoura v pražské Nerudově ulici. Nebo třeba mezi štamgasty hospody v Pyšelích, převlečeni do tepláků . Nebo při soukromých procházkách Prahou či Bratislavou nebo Nitrou.
Měl jsem velké štěstí poznat tyto mladé (dovolím si poznamenat krásné) muže a jednu slavnou ženu jinak, než jakými byli před stejně velkými českými a slovenskými osobnostmi, vzpomenu například Jana Wericha. Nebo když byli vystaveni často mnohatisícovému davu, který je chtěl spatřit a vyjádřit jim svou přízeň.
Se všemi, kterých nyní vzpomínám, jsem prožil v červnu 1967 několik dnů v Zakarpatsku. Později ještě ve Lvově, v Nitře, Bratislavě a v Sofii. Kde se dalo jsem se snažil zachytit je svým fotoaparátem FED 2. Jeden ze snímků na mou prosbu pořizoval Jurij Gagarin a můj fotoaparát mu vypadl z ruky, poškodil se pádem na kameny, rozbil se závit objektivu na výměnné filtry. Dostal za to pořádně vynadáno, jak to jenom Rusové umějí, od sličné kolegyně kosmonautky Valentiny. Sám reagoval rovněž jako Rus: „Čert to vem, vždyť se zase tak moc nestalo!“ Nakonec se mi vykoupil, daroval mi pozlacené hodinky – se značkou vysoké kvality – značky Poljot. Natahují se podnes pohybem ruky a snesou ponor do piva, vína i vodky – pouze však při vzpomínkových exhibicích.
Tak už to v životě někdy chodí.
Všechno toto krásné se pro mne odehrálo do 21. srpna 1968.
Pak se mi i moje krásné zážitky zamlžily v důsledku mých postojů k tomuto běhu dějin uprostřed domácího prostředí – všelijakých pohovorů, prověrek, trestů a výčitek, pochybné principiálnosti a věrnosti ideálům, představám jiných o tom, jaký jsem byl a jaký jsem měl být. A také ve světle nejrůznějších dokumentů, v nichž se objevovala jména a příjmení – i to moje.
Znovu jsem si opakoval Gagarinova slova: „Čert to vem!“
Štěstí mi přálo, trojice kosmonautů mne nezahnala do křoví, jako to dokázali moji krajané. Poznal jsem, že jsme se v mládí trvale skamarádili a nedali na sebe dopustit. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že mne měli i rádi. A já je měl rád všechny dohromady.
Chci jim poděkovat za přízeň, ale především za kamarádství. I za to, že jsme se nepřestali mít rádi a vážit si jeden druhého. Přese všechno, čím nás naše životy vláčely. Díky, živote. Jsi hodně krátký, ale jsi krásný.