JANA VACKOVÁ

„Kázeň je nejstatečnější ctnost, říkával kdosi, kdysi. A tak se krotím, abych udržela kázeň na uzdě a nevnucovala čtenářům LUKu nadbytečný patos u příležitosti devadesátého výročí prvního veřejného vystoupení Vladimíra Majakovského (19. 7. 1893 – 14. 4. 1930) v přeplněném sále Národního domu v Praze na Vinohradech (potom a dodnes sál Majakovského). Velkolepá akce se konala 26. dubna 1927, tedy právě před 90 lety. Teprve po návratu do SSSR z cest po metropolích Evropy a USA dokončoval Majakovskij své veledílo Správná věc! / Chorošo! – báseň o Říjnu 1917, v níž „…velebí vlast, která jest a třikrát tu, která bude“. Básník Revoluce si přál, aby čtenáři pocítili „alarmující příval sil“, neboť revoluci „opěvovat nelze po staru…“

Nabízím proto skromnější, nepatetický alarm – rovněž z roku 1927 – proti nestárnoucím patolízalským nešvarům, pro porovnání ve starším překladu Jiřího Taufera a pozdějším v překladu do slovenštiny od Ľubomíra Feldeka, a to ve zřejmé návaznosti na Žáčkovo počeštění Feldekovy tvorby v LUKu č. 9/2017.

Ve Feldekových knihách, např. v Homo politicus, najdeme i autentická zamyšlení: „Na Majakovském nás nikdy nepřestane fascinovat obrovské lidské nasazení v poezii a obrovské básnické v životě. Dokonalé ztotožnění poezie a života není možné – ale právě proto všechna čest těm, kteří se o to pokoušeli a neváhali zajít do krajnosti… Majakovskij nehovořil jen za sebe, ale hlásal, sliboval, přísahal i za jiné, jakoby za celou realitu, ve které žil – i za tu část reality, kterou nemohl donutit, aby splnila jeho slova. A přece jeho poezie vydržela. A jestliže se realita s jeho poezií rozcházela, vyčítáme to dnes spíše té realitě – a nikoli nádhernému srdci tohoto básníka, jehož manželství s dobou bylo z jeho strany tak poctivé a věrné, že vstoupilo jako legenda do věčnosti.“

 

 

VLADIMÍR MAJAKOVSKIJ

 

Všeobecná rukověť pro začínající

patolízaly

 

Sedává patolízal

v kdejaké kanceláři.

Žijí si patolízalové –

a dobře se jim daří.

Občas i mladí,

na ně se dívajíce,

zatouží

zařídit se

po příkladu strýce.

Avšak –

jak do důvěry

představených vlézt?

Šéfa nenachytáš!

na lacinou lest.

Tak třeba

před šéfem otvírat veřej dveří

Je zhola k ničemu.

Šéf ti neuvěří,

vynaloženou sílu

bude pokládat

za zbytečnou ztrátu.

Nanejvýš pomyslí,

že patří ti to

k referátu.

Či ještě jiná

nevhodná metoda je tu.

Troubit představenému

na pionýrskou trumpetu.

Ještě se rozhněvá:

Nejde mně do hlavy,

proč máme

v úřadě

pionýrské oslavy? –

Jemnost a dovednost

je všecko!

Však odkud dovednost

má čerpat děcko?

Ve snaze,

aby se i dítka

vyznala,

vydávám

Rukověť

mladého patolízala“.

Tak třeba

představený

čte svůj referát.

Pytel úřední přemoudrosti

sype rád.

Hltem vody zmírniv

v hrdle křeč,

na další hodinu zas

protahuje řeč.

Náhle

do referátu zazní

slova krutá:

Návrh,

aby se řečníkovi

zkrátila lhůta! –

Tehdy ty hlasem,

až otřesou se plíšky u zámků,

žádej:

Prosím

o faktickou poznámku!

Referát

jak hvězdu

uprostřed temnot cením.

Žádám,

aby řečník mluvil

bez krácení! –

A můžeš být jist,

že za ta slova

bude si představený

tebe pamatovat.

Zjistíš-li,

že šéf má

vydané tiskem spisy

opatř si publikaci

a referátek čti si.

Když setkáš se s ním

ty – nadšený pohled

nespouštěj s něho –

a pověz mu

s vroucností

a s něhou:

Čtu vaše dílo!

Toť román,

nikoli jen referát!

Vy vskutku

básně byste mohl

lehce psát!

Rcete,

autorem Anti-Dühringa

snad nejste-li?

I onen spis

je značně vyspělý…–

 

Buď jist, že za tvá chvalná slova

tvůj představený si tě

bude pamatovat.

Uvidíš šéfa,

jak podroušený

v kompanii dam

se ve státním autě

projíždí sem a tam.

Ty do nástěnných novin

vlévaje své rozhořčení,

napiš:

Šetrnost vždy šetrností není!

Taková šetrnost

k smíchu je i k pláči.

Jak to vypadáme?

Vždyť náš šéf

z úřadu

do úřadu

pěšky vláčí

aktovky

se spisy

jak lev!“

A budeš mít úspěch

na životní scéně.

U přestavených

začneš stoupat v ceně.

Však jestli nechceš

být patolízalským tvorem,

sám sebe

neumlčuj

a jednej tak:

uvidíš-li neřád,

nechoď mlčky kolem

a nejednej

jak v této básni,

ale naopak.

 

(1927)

 

Přebásnil JIŘÍ TAUFER

Jiří Taufer: Vladimír Majakovskij, I. díl, verše, stati, projevy, Výbor z díla ve dvou svazcích, SNKL Praha, 1953

 

 

 

 

Všeobecná príručka pre začínajúcich

pätolizačov

 

Na každom úrade

sa robí pätolizáš

a každý pätolizač

máva šťastnú vizaž.

Mládež to sleduje

a túži poznať trik,

ktorým sa dopracuje,

kam se dopracoval

strýk.

Ako však

predstavenstvu do dôvery vliezť?

Zodpovedného

nenachytáš na prieznačnú lesť.

Napríklad

otvárať pred predstavenstvom dvere

je hlúposť.

Predstavenstvo na to nezaberie,

nezbadá

nehonorovanú

stratu sily –

bude si

myslieť,

že ťa

poverili.

A ďalší spôsob

tiež

je velmi hrubý:

trúbiť

predstavenstvu

na pionierske trúby.

Ešte sa najeduje:

Nebudem tie ľudové

veselice

trpieť

v budove!“

Lož

má byť jemná,

má byť umělecká.

No dostaň

jemnosť

z výrastka a decka!

Pomôžeme však,

len nech rýchlo vytlačia

Príručku

pre mladého

pätolizača.

Napríklad

predstavenstvo reční –

ono vtedy

vykladá poklad

kancelárskej vedy.

Dá k ústam

pohár,

vodu hodí dnu –

vykladá poklad

eště hodinu.

A v tom

sa ozve výkrik

z pléna:

Obmedziť mu

čas

vystúpenia!“

Vtedy ty

zvolaj

nečekane surovo:

Mám pripomienku!

Prosím

o slovo!

Referát – perla.

Priamo k jadru cieli.

Neobmedzovať!

Chceme počuť

celý!“

A ver,

že za tie slová neúprimné

určitě si ťa

predstavenstvo všimne.

Zistil si –

predstavenstvo

publikuje spisy.

Bež,

vytlačený článok do gebule vbi si,

Stretneš sa

s predstavenstvom –

prevráť pohľad

a zalúbeným hlasom

priam

ho pohlaď:

Čítal som článok.

Kdeže článok – novela!

Ak nepíšete

básne,

prichádzame o vela.

Nie je aj

Anti-Dühring

z vašej dielne?

i to je dielko

stokrát

čitateľné.“

Ver –

za tie komplimenty neúprimné

určite si ťa

predstavenstvo

všimne.

Zbadal si:

predstavenstvo

privoňalo k čutore,

dámičky vezie

na erárnom motore.

Píš

do nástenných novín

z mosta doprosta:

Nie je vždy šetrnosťou, čo sa šetrnosťou zdá.

Je šetrnost,

čo iba posmeškárov teší!

Chyba,

ak s naším predstavenstvom je to takto:

z práce

i do práce

sa vlečie peši

s aktovkou

plnou aktov.“

A ver,

že neodídeš bez potlesku zo scény –

určite si ťa

predstavenstvo

ocení.

Ale ak

nesúhlasíš

s pätolizačmi,

to, čo si myslíš,

nepíš

na moták!

Uvidíš

nešvár –

slepnúť nezačni,

nekonaj

podle básne,

ale naopak!

 

(1927)

 

Přebásnil ĽUBOMÍR FELDEK

Vladimír Majakovskij: Sebe milovanému, Slovenský spisovateľ, Bratislava, 1989

Přetisk: Ľubomír Feldek: Homo politucus, Slovenský literárny klub v ČR, 2008