ZDENĚK HRABICA

Odešel básník Jevgenij Jevtušenko

„Teď říkají: ‚S ním odešla epocha‘ a šíří se i jiné podobné banality. Ne, ne, epocha odešla v roce 1991, on se spoluúčastnil tohoto odchodu, přestože rázem pochopil, že nová doba jej již nepotřebuje. Takový je viditelný paradox. Ve skutečnosti žádný paradox. Veškerá další sovětská literatura byla antisovětskou. Nebo téměř veškerá. Rasputin se svými ‚starožili‘, Jurij Trifonov se svými ‚městskými příběhy‘. Sergej Zalygin se sibiřskými romány o Občanské válce. A mnohé, mnozí…“, napsal nyní na svém Blogu ruský spisovatel a historik Svjatoslav Rybas.

Tyto řádky napsal v den Jevtušenkova skonu.

Prvního dubnového dne 2017 zesnul po těžké nemoci, v nedožitých 85 letech, v USA sovětský i ruský básník Jevgenij Jevtušenko. Syn z rodiny geologů, otce původem pobaltského Němce Alexandra Gangnusa a Rusky Zinajdy Jevtušenkové, obou ze stanice Zima v Irkutské oblasti.

V roce 1944 se rodina odstěhovala do Moskvy a přijala příjmení po mamince Zinajdě Jevtušenkovové – tak, jak se jmenovala matka za svobodna.

Jevgenij básnil od svých šestnácti let a ve dvaceti se stal přímo, ještě bez složené maturity a bez nutné svazové kandidatury, členem Svazu sovětských spisovatelů. Od počátku studií na Literární fakultě se stal uznávaným a nejednou i protěžovaným představitelem mladého pokolení.

Vyznával se a záhy zatracoval svůj vztah k Josefu Vissarionoviči Stalinovi. Nejinak se u něho stalo s Vladimírem Iljičem Leninem.

Od roku 1959 jsem navštěvoval tvůrčí literární moskevské večery v malých i velkých sálech, na gigantických sportovních stadionech Moskvy; zaplnily je stovky a často tisíce posluchačů. Šest – osm tisíc posluchačů nebylo výjimkou. Bouřlivým zájmem o poezii a o její autorský přednes se nemohla pyšnit žádná jiná země světa než Sovětský svaz.

Předtím jsem pravidelně jako učeň ČKD Stalingrad navštěvoval Literární večery v pražské Městské knihovně, dokonce s Nezvalem, Hrubínem, Kainarem…

S pozdější Moskvou se nedaly svým rozsahem srovnávat!

Jevtušenko hřímá: „Básník v Rusku – je víc než básník! V něm narodit se básníkem je souzeno jenom těm, v nichž kvasí duch občanství, v nichž není žádného pohodlí ani žádného klidu.“ (Modlitba před poémou, 1965). Kromě Jevgenije Jevtušenka nechybějí na scénách ruských tribun básníci Robert Rožděstvenský, Andrej Vozněsenský, Jevtušenkova žena Bela Achamdulina, ani Bulat Okudžava s kytarou a nezaměnitelným hlasem. Milovali jsme Vladimíra Vysockého, Vladimíra Majakovského… Dohromady všichni vytvořili proud „nové poezie“.

S mými tehdejšími vrstevníky jsme jejich básně hltali. Rétor Jevgenij Jevtušenko nás okouzloval přednesem i zjevem. Rozmáchlou gestikulací. Neobyčejným módním oblečením.

„Nejlepšímu z pokolení dejte vykvést. Ne uvadnutí! Všeho podrobení – pohromám – nedat sluchu ani zraku! Různé budou situace – buďte silní a kamarádští. Vy jste navíc ještě i lepší – vydržet povinni.“ (Nejlepším z generace, 1957)

Doslova a do písmene hřměl. Píše poému Babí Jar, jejíž věhlas se okamžitě nad miliony rovů a rozvalin rozlévá po širém světě.

Poému věnuje obětem nacistické hromadné, bestiální a kruté vraždy, kdy zavraždili 34 000 Židů na Ukrajině. Sám vyznává: „V mé krvi nepulsuje židovská krev. Ale v nenávisti vůči všem antisemitům jsem Židem – já opravdový Rus!“ Touto pozicí se však v očích mnoha Židem stal a byla a jsou mu podnes přisuzována nejrůznější židovsko-německá příjmení i jeho příbuznost k židovskému světu.

Jevtušenko hlasitě prolomil mlčení o holocaustu a o antisemitismu v SSSR.

Nikita Sergejevič Chruščov zato zbavil funkce šéfredaktora Litěraturnoj gazety Valerie Kosolapova za to, že list uveřejnil Jevtušenkovy výroky. Sám nakonec Jevtušenka obvinil z politické nezralosti a z neznalosti historických faktů.

Když se setkal po instalaci berlínské zdi představitel NDR Walter Ulbrich s N. S. Chruščovem v Berlíně, vedoucí státník NDR a SED si postěžoval sovětskému představiteli, že Jevtušenko hlásá v NDR teze o budoucím sjednocení Německa. Chruščov mu kategoricky odpověděl: „ A co mám s Jevtušenkem udělat? Poslat ho na Sibiř, kde se narodil?“

V roce 1962 byl Jevtušenko nominován na udělení Nobelovy ceny za literaturu. Po celý život v sovětské éře sám sebe považoval za jednoho z největších básníků.

V roce 1962 uveřejnil tiskový orgán ÚV KSSS Pravda Jevtušenkovu báseň Dědicové Stalina. Báseň vyvolala rozruch a dodneška jí jsou přisuzovány nejrůznější významy.

Působil jako oficiální mluvčí sovětské mládeže a mohl svobodně cestovat po celém světě. O toto privilegium přišel. Roku 1974 se zastával vězněného literáta A. Solženicyna. Mírná klatba netrvala dlouho.

V roce 1968 uveřejňuje Jevgenij Jevtušenko poému Tanky jedou po Praze!

Myslím, jak jsem Jevtušenka vzdáleně i hodně nablízko poznal a pochopil, že nemohl psát jinak. Nesmýšlel jsem příliš vzdáleně (i když často jinak) a proto jsme se hodně sblížili. Raději mlčet! Žádná moje novinářská cesta do SSSR nebyla bez setkání se Žeňou v Moskvě, v Domě spisovatelů, v moskevském parku, v Pěredělkinu, nakonec v Praze a úplně naposledy v Zakarpatsku.

Nehledě na nejrůznější výroky, na politické obraty, zejména v období Gorbačovovy přestavby a po roce 1990, byl básník, spisovatel, scenárista, režisér a fotograf Jevtušenko jednou z nejznámějších osobnosti doma i za hranicemi své vlasti. Po širém světě. Dávno předtím s ním sympatizovali Fidel Castro, Salvador Allende, Luis Corvalán. Po pádu Pinocheta Jevtušenko oslavil tento skutek. Často byl zván i do rezidencí prezidentů a kandidátů na prezidenta. USA nevyjímaje.

Dostalo se mu doma i v zahraničí mnohých ocenění – byla mu udělena Státní cena SSSR, četná vysoká vyznamenání a řády jiných zemí, včetně Číny.

Byl nezaměnitelným představitelem poezie sovětské epochy, byl sovětským člověkem, a ať pak dělal, co dělal, nic z tohoto znamení ze sebe už neodpáral. Byla to trvalá konstanta. Byl politickým poetou. Vždyť básnil o Bajkalsko-Amurské magistrále, kam jsem mnohokrát jako novinář zavítal a naslouchal veršům Jevgenije Jevtušenka.

První výtisky mi Jevgenij s autogramem vždy do mé vlasti, kterou měl moc rád, posílal.

Ve Světě v obrazech, kam mne osud zavál, jsme pravidelně od roku 1985 uveřejňovali k uznání čtenářů a k nelibosti některých mocipánů Jevtušenkovy verše, verše Alexeje Vozněsenského, Alexandra Tvardovského ve skvělých překladech Lubomíra Feldeka a Jaroslava Kabíčka. Zveřejnili jsme i Jevtušenkovu báseň Jen aby se něco nestalo. Vyvolala neobyčejný ohlas v politické sféře.

Jevtušenko se pomalu, ale jistě začal stávat v ČSSR v druhé polovině osmdesátých let 20. století personou non grata.

Podílel jsem se osobně na jeho poslední návštěvě před 17. 11. 1989. Projednávání a schvalování jeho pobytu mi připomínalo vojenské manévry před bitvou Tří císařů, před bitvou u Slavkova.

Pamětníci dosvědčují, že na počátku přestavby se stal Jevgenij Jevtušenko lidovým poslancem Nejvyššího sovětu SSSR a ve svém žlutém saku z tribuny sjezdu prohlásil, aby se všichni poslanci zřekli svých privilegijí. Oznámil, že jde příkladem. Načež se postavil do čela Svazu spisovatelů SSSR, jakoby odborového svazu, financovaného ze státního rozpočtu.

Svaz spisovatelů SSSR se záhy rozpadl, privilegia zanikla, prostředí kultury se zcela rozpadlo.

Jevtušenko na základě současného pohledu prožil největší trauma svého života svým odjezdem na počátku roku 1991 do emigrace v USA. Uzavřel kontrakt s americkou univerzitou města Talsa ve státě Oklahama. Opustil vlast a odjel s rodinou žít a přednášet ve Spojených státech amerických. Země básníků, čtenářů, země romantiků, průkopníků, dobyvatelů nových světů, země zpívající mládeže, země Jevgenije Jevtušenka – odešla do historie.

Tuto skutečnost nesl nesmírně těžko. Poslední moje setkání na Zakarpatsku s ním to jenom potvrzovalo. Do Ruska často přijížděl s koncerty, těžce pohlížel na upadající a rozvracející se Rusko devadesátých let. Zastavoval se znovu i v Praze.

Nebyl mučedníkem, nebyl bojovníkem za ideály, nebyl hrdinou!, napsal o něm nyní prof. Svjatoslav Rybas.

Byl i velkým básníkem.

Nesmrtelný je Jevtušenkův text písně Chtějí-li Rusové válku. Nikdy nezmizí z dějin velkého světového umění.

Nemohl nevědět, že při svém talentu a společenském temperamentu sehrával zcela výjimečnou roli v sovětském mnohovrstevném systému.

V roce 2010 otevřel na své náklady ve spisovatelské osadě Pěredělkino Muzeum – galerii. Expozice přibližuje návštěvníkům Jevtušenkovu pracovnu a osobní věci a rovněž obrazy, darované básníkovi předními výtvarníky 20. století; sám začal pracovat na pětidílné antologii ruské poezie.

V souladu se závěti nalezl nyní místo posledního odpočinku na hřbitově Pěredělkino, vedle hrobu ruského spisovatele emigranta Borise Pasternaka.

Poznámka

V novinách bývá pod některými příspěvky napsáno, že „redakce nemusí vždy souhlasit s názory autora“. Tentokrát nemůžu nenapsat názor na Jevtušenka já osobně. Jsem přesvědčen, že se jeho tvorba přeceňuje, je to poezie rétorická, vhodná pro recitaci v rozlehlých amfiteátrech, zatímco poezie opravdová, byť je i určena pro masy (a to je každá, vždyť poezii by měly číst masy čtenářů, nejlépe ovšem každý zvlášť) nesnese křik amplionů, byť vybavených sebevábivějším hlasem. Jevtušenkovy životní peripetie napovídají, že se jedná o jakéhosi sovětského, později ruského a nakonec amerického Pavla Kohouta, který neomylně vycítí, odkud vanou větry. Samozřejmě byl větší básník než tuzemská slibotechna lepších zítřků, která – když se jaksi nedostavily – je zase zapudila. Vždyť Rusko je velká země, a čím větší země, tím větší Kohout.

KAREL SÝS