STANISLAVA KUČEROVÁ

Minulost známe. Jaká bude budoucnost?

Snad milion let existuje lidská bytost na planetě Země, zápasí o svůj život, o svůj vzestup, o více života, vývoje, vzestupu. Tváří v tvář přírodě i vlastním výtvorům, hmotným i duchovním, tváří v tvář dějinám, vítězstvím i prohrám, poznává, uvědomuje si a chápe i sama sebe, interpretuje si svůj život a zdůvodňuje si smysl své existence. Kdo je člověk? Odkud přichází? Kam jde? A slovy Immanuela Kanta: Co můžeme vědět? Co máme činit? V co smíme doufat?

Pojetí sebe sama uprostřed světa, sebepoznání a sebepochopení člověka se mění v závislosti na úrovni lidského způsobu života, na úrovni a charakteru lidských zkušeností, na stupni dějinného zdokonalovacího procesu, kterým člověk prochází a kterým se stává stále více člověkem, na úrovni humanizace.

Avšak co znamená být více člověkem, nevím-li, co je člověk, co tvoří jeho autentickou podstatu? V pamětech myšlenkového odkazu dějin Evropy najdeme nejeden pokus definovat člověka:

Je to přírodní, iracionální, sama sobě záhadná bytost prvobytných mýtů. Je to Homo sapiens a Zóon politikon intelektuální antiky. Obraz boží, Nesmrtelná duše a Odsouzenec k hříchu ve středověku. V podání myslitelů nové doby nabývá nejrůznější, i protichůdné podoby. Je to jednou

Nositel rozumu, jindy složitý Stroj, je to Homo faber (vyrábí nástroje), nebo také Živočich (nic víc, než to, co jí). Soustava Id-Ego-Superego, novodobá psychoanalytická trojjedinost lidské bytosti, připomíná trojjediného pozdně starověkého člověka novoplatoniků, který je rozvrstven stupňovitě jako Hylik-Psychik-Pneumatik. T. Hobbes soudil, že člověk byl původně Homo homini

lupus, každý každému byl nepřítelem. Ale život ve společnosti odhalil užitečnost vzájemných ohledů a z člověka se stal Homo homini amicus.

Podle J. Locka je duše novorozeněte Tabula rasa, čistá, nepopsaná deska, teprve zkušenost na ni píše své znaky. Podle J. J. Rousseaua je člověk od přírody dobrý, avšak mravy společnosti, která se vzdálila poctivému přirozenému životu, ho kazí.

Různé koncepce různého zaměření odlišně charakterizují lidskou bytost, jako by tváří v tvář mnohafasetovému výbrusu upřely pozornost na volbu jediné fasety a povýšily ji na určující dominantu. Ostatní ani nepostřehly. A tak je člověk v jejich podání egoista… altruista… zvíře… anděl… intelekt… slepá vůle… tvořivá vůle… vůle k moci… dědičným hříchem poznamenaný… zavržený… milosti Boží potřebný… čeho všeho potřebný, učiněný nedostatek… ne Boží, ale lidské lásky potřebný… odsouzený k svobodě, sama nevypočitatelná svoboda a úzkost…budovatel, jehož jméno zní hrdě… informační kanál kybernetiků a singusing animal sémantiků… Kdo vlastně tedy je člověk a jaký je? A jaký je svět, v němž mu je přebývat?

Vědy o neživé přírodě podávají obraz vesmíru jako grandiózní, člověku cizí a neúčastný svět hmoty, nepředstavitelná kvanta časových a prostorových dimenzí makrokosmu a mikrokosmu. Vědy o společnosti zkoumají mnohostranně podmíněné vztahy mezi lidmi, nadosobní struktury a historické pohyby a změny větších i menších společenských skupin, jedinci často vzdálených a

odcizených. Mimo zůstává jedinečný úděl člověka a nepřehlédnutelné bohatství jeho závratně složité, jemné a křehké niternosti. Obrovité metagalaxie makrokosmu, fantastická strukturovanost mikrokosmu – a naše ztracení v hlubinách nekonečna a věčnosti. Hmota a pohyb, prázdno a mechanické síly, řetězce determinací – a lidský život, lidská inteligence, špetka snů, touhy a bolesti.

Ch. Darwin a jeho pokračovatelé ukázali, že člověk je součást živé přírody. Nelze jej vyprostit z přírodní vázanosti ani z nelítostného potravního řetězce. Hladoví a lační po ukojení svých přirozených, přírodou daných potřeb. Všechny snahy zapřít a potlačit lidskou biologickou sféru, které se v minulosti občas objevily, vedly jen k deformacím člověka. Je mnoho znaků, které má člověk společné s ostatními živočichy. Jsou však i lidská specifika, jimiž se člověk od ostatního tvorstva výrazně liší.

Evoluční teorie učí, že se vzdálený předek člověka natrvalo vzpřímil a začal jednoho dne svýma volnýma rukama zhotovovat nástroje a používat ohně. Objevil symbolické myšlení a řeč. Začal si vytvářet nepřírodní, umělý svět, který mu dával stále větší moc v boji o život. Člověk začal vytvářet kulturu. Na evoluci přírodní tak navázala evoluce kulturní.

Co znamená slovo kultura?

Etymologicky souvisí slovo kultura s latinským slovesem colo, colere, colui, cultum. Slovo má čtyři významy: vzdělávat (pole), pěstit a zdobit (tělo), zušlechťovat (ducha), chovat ve vážnosti (zvyky, památky). Všechny tyto významy se přímo i přeneseně podílejí na obsahu pojmu kultura. Kulturu tvoří soubory hodnot, které člověk objevuje a vytváří k uspokojení svých rozmanitých, stálých i proměnlivých potřeb a k formování způsobu života „k svému obrazu“, který je jiný podle místa a času. Svět člověka nikdy nebyl, není a nemůže být světem bezrozporné jednoty. K povaze kultury

patří jak rysy stability, tak rysy dynamických změn. Právě tvořivý vývoj odlišuje lidskou kulturu nejvýrazněji od kvazikultur včel, mravenců nebo bobrů.

Ale ani člověk kultury nepřestal být součástí přírody a jako biologický organismus může existovat jen v přírodním prostředí. Jen v něm se může udržovat při životě výměnou látek a energií. Jen za přítomnosti vzduchu, vody, slunce, rostlinstva a živočišstva může člověk existovat a může se reprodukovat jako jedinec i jako druh. Přírodní determinovanost je neúprosná a neproměnná. Závislost na poměrně úzce vymezených podmínkách životního prostředí planety Země (teplota, tlak, tíže…) lze sotva vyjádřit lépe než existencialistickým „být vržen“, „být v tom“, bez volby, bez odvolání. Lidé jsou trvale podrobeni vládě nutnosti, jako by jim trvale vládlo neúprosné fátum starých bájí.

Trvale jsou podrobeni dějům, které nepřipravují a neřídí a které přicházejí jako osudové rány s nenapravitelnými následky. Člověka nelze vyprostit z přírodní vázanosti. Ale je možno vyprostit jej z vázanosti kulturní?

Věky trvajícím kulturním vývojem dospěl člověk paradoxně svou vrcholnou vědecko-technickou civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a ušlechtilosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Mluví se o heterogonii (cizorodosti) účelů, realizace žádoucích projektů přináší nežádoucí výsledky.

A kdo je vinen?

Nejeden kritik současnosti klade otázku, kde se stala první chyba, odkud se daly dějiny směrem pochybeného a škodlivého vývoje, který nás zavedl do věku krizí, katastrof a kataklysmat.

Zavinilo prý to osvícenství 18. století. Šířilo vzdělanost, ideály svobody, rovnosti a bratrství a způsobilo odvrat od Boha. Žalobci ovšem zapomínají, že většina vlivných osvícenců věřila v Boha nebo ve Vyšší mravní princip. Zamlčují, že krutých konfliktů a nelidskostí v předosvícenské době nebylo méně, přehlížejí, že osvícenstvím iniciované zápasy a procesy vedly k demokratizaci společnosti, k rozkvětu průmyslu a k zlepšení životní úrovně většiny lidí v zemích západní civilizace.

Jiní nazřeli hlouběji do dějin a našli F. Bacona R. Descarta jako viníky dnešních nesnází. Jejich empirismus a racionalismus a jejich spojení s exaktní vědou, galileovsko-koperníkovsko-newtonovskou astronomií a fyzikou prý přivedlo naši civilizaci do záhuby. Zapomínají při tom, že myslitelé uvedeného období se snažili odstraňovat překážky lidského blaha a štěstí v kontextu velmi tvrdých životních podmínek 17. stol. Nenaváděli k bezohledné exploataci přírodních zdrojů a to, jak se v současnosti zneužívá vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy, by si ani nedovedli představit.

Další pátrači objevili pachatele současného marasmu už v době renesanční vědy a vůbec v celém odkazu doby od Quatrocenta až po Seicento, kdy v Evropě znovu ožil antický naturalismus a racionalismus a kdy se rozmohl individualismus v podobě touhy po osobním rozvoji a po poznání světa. Ve skutečnosti renesance přispěla k obdivu a úctě k přírodě, k umění, k dějinám a k mnohostranné emancipaci středověkými mravy utlačeného člověka.

Najdeme i autory, kteří vyvolávají idealizovaný obraz středověké víry a prostého náboženského života. Chyba prý nastala, když se lidé nedali cestou srdce, kterou ukazoval František z Assisi, sám příklad čisté vroucnosti, v souznění s přírodou a v bratrské lásce s opovrhovanými žebráky. Dali se cestou rozumu, po které vedl Tomáš Aquinský, přední scholastický učenec, který pro ucelený obraz světa neváhal přijmout ani pohanské Aristotelovo učení. I když si vážíme darů srdce a pohnutek, jichž rozum nezná, nelze připustit, že je racionalita zavrženíhodná. Dává člověku poznání jako zbraň proti omezenosti, hlouposti a pověrám, dává mu vědomí lidské poučené důstojnosti a odpovědnosti, zbavuje ho bezmoci, dává mu zbraň proti hladu, chudobě, chorobám.

V pátrání po viníkovi současných protiřečení civilizace (kdo vlastně vypustil toho džina z lahve?) byl objeven i naivní antropocentrický hegemonismus v knize „Genesis“ Starého Zákona.

Hospodin tu říká prvním lidem: „ Naplňte zemi a podmaňte ji, a panujte nad rybami mořskými a nad ptactvem nebeským i nad všelikým zeměplazem.“Ale jsme s to rozumět dnes správně tomu slovu „panování“ se zřetelem na poměry tehdejšího nerozvitého ruralismu? Je to pokyn k neomezenému technicky účinnému plenění a drancování přírody a jejích zdrojů, nebo je to v kontextu života a práce biblických lidí spíše pověření k primitivnímu lovu a rybolovu, k chovu dobytka, k ručnímu obdělávání půdy a k pěstování plodin, k jednoduchému řemeslu a vůbec k mnohostrannému, ale skromnému hospodaření ve světě Božích stvoření? Cožpak člověk nebyl stvořen k obrazu Božímu, k obrazu Boha – Stvořitele? A nenáleží mu z toho důvodu o všechno stvořené i s úctou a láskou pečovat?

Avšak nakonec byl pravý viník dopaden jinde, v mýtickém Řecku, na samém počátku civilizačního vývoje. Prý to byl Prométheus. Opovážil se vzít bohům olympským oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk dějinami cestou pokroku, růstu a rozvoje, až dospěl k dnešní vážné krizi civilizace. Prométheovský princip svobodné lidské vůle, její vzpoury proti nadvládě a jejího zápasu s daností a překážkami za rozvoj poznání a vzdělanosti byl kritikami, které jsme uvedli, zpochybněn a s ním i všechny historické podoby racionality. Ale tím je zpochybněna v základu veškerá evropská kultura, její identita, její paradigma.

Jako paradigma evropské kultury je uváděn právě řecký ideál – žít ve shodě s rozumem a s přírodou. Prométheovský princip rozvoje osobnosti, kritického myšlení, svobodné lidské vůle a její vzpoury proti překážkám a omezující moci.

Pozoruhodný mytický obraz kulturní evoluce najdeme mezi 250 bájemi, které ve svých Metamorfózách (Proměnách) zbásnil Publius Ovidius Naso (43–18). Báseň se jmenuje „Čtvero věků“ a její obsah je tento: Na počátku byl zlatý věk. Člověk žil v podnebí věčného jara a země mu dávala veškeru obživu sama od sebe – nemusel pracovat. Žil v rajské nevinnosti, bez viny a strachu, svobodně, bez vládní a soudní moci nad sebou. Pak nastal věk stříbrný a s ním přišlo čtvero ročních období, nutnost rozdělávat oheň, stavět obydlí, krotit zvířata a obdělávat pole. Následující bronzový věk přinesl zpracování kovů, zbraně a tvrdost mravů. Život byl drsný, ne však zločinný. Zločin přišel až ve věku železném, nejhorším ze všech. Na místo pravdy, poctivosti a studu za hřích nastoupil klam a podvod a šalba, násilí, úklady, lest a „zločinná k majetku láska“. Nikdo si již není jist ani mezi nejbližšími. Žije se z loupeže, kvete zámořská plavba a obchod, těží se rudy, hledá se nejen železná ocel, ale i zlato, dráždidlo hříchu. A z touhy po zlatě přichází i zločinná válka. „Řinčící zbraně má v krvavých rukou a prudce jí mává“, praví o válce básník doby Augustovy.

O čem pozoruhodně předvídavě svědčí prastarý mýtus? Původně prostá obživná činnost již mnohonásobně přerostla své účely a jako stále vyspělejší technologie se ocitá v hrozivém nesouladu se sociální a duchovní, především mravní oblastí. Prastarý mýtus tak zná již „kulturní m e z e r u“, objev antropologie 20. let 20. století (W. F. Ogburn). Jde o poznání, že různé společenské sféry se vyvíjejí nerovnoměrně, některé se opožďují, rovnováha se mezi nimi porušuje, „kulturní m e z e r a“ je od sebe vzdaluje. Max Weber by v uvedeném mýtu mohl najít anticipaci své koncepce evolučního procesu, jenž v přetechnizované společnosti povede ke zkáze odlidštěného člověka. A patrně souhlasně by jej přijal i antropolog R. F. Murphy, který srovnává tradiční konfigurace lidského života s přítomností, odmítá ideologické iluze a kritizuje vzorový typ ekonomického člověka, který se řídí pravidlem maximálního zisku a jehož nenasytnost nezná mezí.

Ale co vyplývá z přehledu uvedených kritik a obvinění, kterých se dostalo některým významným momentům v historii lidské kulturní evoluce? Je pozoruhodné, že zmíněné poukazy na údajně zhoubné následky uvedených vývojových mezníků paradoxně postihují právě dominantní evropské hodnoty, tedy to, co má být právem ctěno a váženo.

Je to kritické hledání pravdy, aktivní úsilí uskutečnit ideu svobodného rozvoje autentické osobnosti. A je to noosféricky, na ducha a rozum orientovaný evropský světový názor.

Jistě, báje o Prométheovi je mýtus o zrození lidské civilizace. Ale sotva jej můžeme kriticky

odmítat. Cožpak můžeme říci, že jen předcivilizační úroveň dává lidem štěstí? Máme se vrátit do období, kdy člověk neměl oheň, nástroje, písmo, řeč? Máme se vrátit do stavu nerozvitého živočišného vědomí? Cožpak neexistuje jiná alternativa ke gigantickému stupni dnešní produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování tempa, produktivity a efektivity práce, ke ztrátě smyslu života kromě hromadění majetku a materiálních požitků? Cožpak musíme přijmout posledni, úpadkovou náhradu monoteismu, jíž je financialismus s kultem lichvářského a spekulativního zisku?

Můžeme uzavřít. Ani naivní biblický antropocentrismus ani kritická racionalita

antické filozofie, ani věda a technika počínajícího průmyslového věku, ba ani světový názor renesanční anebo osvícenský nejsou viníky. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost moderního člověka. Na vině je jen to, co vyvolalo nestejnoměrný vývoj společnosti, hegemonií finančního využití vědy a techniky, potlačení morálních zřetelů a despekt k hodnotám, které nejsou za peníze.

Čemu učí kulturologie

Slovo kultura jako protiklad k slovu barbarství znala už antika. Cultus (-a, -um) znamená pěstěný, vzdělaný, upravený, zušlechtěný – prostě kultivovaný. A může se to týkat jak péče o půdu a o dobytek, tak i o výchovu dětí, jak uctívání bohů a vládců, tak i úpravy oděvu, pokrmu, domácnosti, zábavy, celého způsobu života. Kulturu si člověk vytváří v zápase s přírodní nutností tak, že překračuje to, co je dáno přirodou a vytváří svět jiný, umělý, nepřírodní. Nad otázkou, co je dáno přírodou (fysei) a co vzniklo z lidského ustanovení (thesei) nebo zákonem (nomó) se zamýšleli již sofisté. To lidské viděli jako proměnlivé a závislé na lidských zájmech.

Do novodobého myšlenkového světa uvedl pojem kultura E. B. Tylor, autor díla „Primitive Culture“ (1871). Stal se průkopníkem sociální a kulturní antropologie. Jeho definice předmětu této vědy zní: „Kultura neboli civilizace je komplexní celek, který zahrnuje poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti.“ Dodejme, že někteří jeho pokračovatelé rozdělili obsah pojmu kultury v širším slova smyslu na civilizaci jakožto materiální kulturu a kulturu v užším smyslu jakožto kulturu ducha. L. H. Morgan z historického celku kultury vyčlenil tři epochy vývoje: divošství, barbarství a civilizaci.

Rozkvět zaznamenala kulturní antropologie od konce 19. století do poloviny století 20. Navázala na zprávy z objevitelských cest 15. a16. stol, na svědectví obchodníků, cestovatelů, misionářů a kolonizátorů století 17. a 18. Zasadila se o přímé pozorování na všech kontinentech a vypracovala řadu metod terénního výzkumu. Vděčíme jí za věrohodný obraz života severoamerických Indiánů, indiánských kmenů v poříčí Amazonky, Eskymáků, původních etnik v Jižní a Střední Americe, v Austrálii, Oceánii, Africe, Asii…

Badatelé přispěli jak k poznání naší pradávné minulosti, tak k respektu k ještě žijícím „posledním svědkům pravěku“ a snesli množství důkazů o nesmírné rozmanitosti a různorodosti lidské tvořivé činnosti i o jednotě lidského pokolení ve smyslu deklarace lidských práv:

„Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“

Připomeňme jména dvou českých vědců, jejichž přínos světové vědě o člověku a jeho kultuře je neúpřehlédnutelný: Aleš Hrdlička a Jindřich Matiegka. Zkoumali člověka nejen jako biologickou bytost, ale i jako tvůrce a produkt kultury, účastníka kulturní evoluce.

Rozpad koloniální soustavy po druhé světové válce a nástup tzv. globalizace v dalších desítiletích vytvářejí novou situaci. Tradiční předmět výzkumu mizí, izolovaná předliterární společenství přestávají existovat. Nově se klade problém transkulturní komunikace mezi různými národy světa. Mezikulturní srovnávací výzkumy v celém světě by měly umožnit smysluplnou komunikaci

přes hranice etnicity, jazyka, rasy, náboženství, společenské třídy, pohlaví. Měly by vést k porozumění mezi národy, k vzájemné toleranci a respektu k národním kulturám i malých a nejmenších etnických skupin, protože národní a etnické kultury jsou základem jejich nejvlastnější identity a představují bohatství lidské neredukovatelné autenticity. Neděje se tak.

V úvaze o evropských hodnotách patří důležité místo teorii p o k r o k u, která ovládala myšlení

Evropanů po celou novou dobu, ať již byla přímo vyslovena nebo jen mlčky předpokládána. Každý vycházel z přesvědčení, že se ve společnosti zákonitě uskutečňuje pokrok. Rurální období znalo sice historické děje, pohyby, změny, nikoho však nenapadalo hovořit o pokroku. Svět se zdál přes všechno dění stálý a stále stejný. Něco jiného přišlo s dobou průmyslovou, počínaje zřízením manufaktury. Stále se zrychlující zdokonalování techniky a technických objevů a konstrukcí, stálé směřování k vyššímu stupni účinnosti způsobilo, že pokrok se stal viditelným a nápadným.

Již F. Bacon (1551–1626) psal ve své utopické „Nové Atlantidě“ nadšeně o lidech, kteří tam vládnou vyspělou technikou a kteří tam racionálně a ve prospěch všech vyřešili i problémy jejich vzájemného soužití.

J. A. Komenský (1592–1670) chtěl naučit všechny všemu podstatnému a věřil, že si pak lidé budou navzájem rozumět, že budou tolerantní, že uskuteční „všenápravu“, a že korunou nápravy všech věcí bude věčný mír.

První, kdo psal výslovně o p o k r o k u a založil jeho teorii, byl patrně G. B.Vico (1668–1744). Odhalil, že nenáhlým vývojem se v průběhu dějin uskutečňují ideje lidskosti.

Řadou bychom mohli uvádět jména těch, kteří po něm koncipovali své úvahy a rozvíjeli předpoklad, že se lidský duch zdokonaluje, prochází během dějin stupňovitým vývojem

a řadou epoch, až dospívá současné nejvyšší epochy, nejvyšší mety kulturní, intelektuální a morální. Věřilo se např., že člověk koná dobro nejdříve ze strachu z trestu, pak pro odměnu, nakonec pro dobro samo.

Osmnácté i devatenácté století věřilo v neomezený pokrok. Ten byl patrný ve vědách a zvláště v technice, kterou se člověk obklopil. Ale byl patrný pokrok i v rozšiřování a upevňování lidskosti, jak očekávali teoretičtí hlasatelé pokroku? Přišly dvě zdrcující světové války. A přišel ohromující „holocaust“, po němž, jak bylo řečeno, již nic nebylo jako dříve. Mluví se o globální k r i z i lidskosti.

Zjišťuje se, že pokrok ve vědách a v technice nebyl provázen pokrokem mravním. Současnou destrukci společnosti zavinil dominantní vývoj ekonomický, ekonomicko-sociální, oproštěný od všech mimoekonomických ohledů. Kulturní mezera se hrozivě prohlubuje.

Zaznamenávání úpadkových jevů nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Na varovné příznaky kulturně hodnotových deformací reagovali svým způsobem J. J. Rousseau, romantičtí básníci i realističtí spisovatelé, socialisté utopisté, Marx, Masaryk, humanisté, existencialisté, ekologové, urbanisté a mnozí jiní. Někteří věštili blízký zánik euroamerické civilizace, např. Spengler, Toynbee.

Ale vlastně ani zakladatel teorie pokroku, J. B. Vico, nebyl slepě důvěřivý optimista. Ve vývoji k uskutečnění ideje lidskosti vyznačil pět stupňů proměny lidské povahy: surovost, přísnost, jemnost, změkčilost, nespoutanost. Všechno nasvědčuje tomu, že po období rozkvětu se euroatlantická civilizace ocitá v období úpadku, na stupni Vicovy „změkčilosti“ a „nespoutanosti“.

V hojných publikacích časopiseckých i knižních kritizují autoři různého názorového zaměření nedostatky současné civilizace, v níž „vichr globalizace“ a „spodní vody“ neoliberalismu podemílají tradiční hodnoty, na kterých dlouhodobě spočíval náš společenský konsensus. Mají na mysli odkaz řecké filozofie (lásky k moudrosti), římského práva, židovského Desatera, křesťanské lásky k bližnímu a renesanční vědy. Místo toho se staly ústředními hodnotami trh, tržní hospodářství, trh práce, soukromé vlastnictví a podnikání. Všechno ostatní se jeví jako zbytečné přežitky, které jen překážejí úspěchu. Hlasití tvůrci veřejného mínění se shodují v názoru, že je v zájmu klidu a míru ve společnosti potlačit všechny lidské city a vášně a věnovat se jen ekonomickým činnostem. Ty uspokojují individuální potřeby a zájmy, konzumní chování a obchodnicky kulantní chování mezi lidmi. A o víc prý ve společnosti nejde.

Takové „ideály“ se snaží pod egidou evropských hodnot některé západní země vnášet i do zemí jiných kultur. Vedou boje za „šíření demokracie“, „za lidská práva“, za „likvidaci despotismu“ atp. Svědčí to jen o nerespektování výsledků antropologických studií a o odmítání důvodného doporučení snažit se pochopit jiné kultury pomocí jejich (ne našich) představ a pojmů. Ideálem je zachovat rozmanitost jedinečných kultur, nevyměnit ji za vyhlášený „melting pot“, americký „tavící kotel“. Takový kotel rozvaří různá etnika a jejich kultury na „rajskou polévku“, „případně na salát“ Jde prostě o asimilaci, o splývání s vládnoucí kulturou. S důsledky hrubě necitlivého zacházení s jinými kulturami budeme teď velmi vážně konfrontováni. Masová imigrace uprchlíků z Blízkého východu a z Afriky dolehne i na nás.

Ukazuje se, že sociální smír vnitřní i vnější (zvláště se zeměmi islámu) může zabezpečit jen institucionalizovaná koncepce lidských odpovědností. K těm odpovědnostem patří i ochrana kulturního dědictví. Koncepce lidských práv a svobod, odhlédající od specifik národních a národnostních kultur, jak se dnes z vládnoucích ideologických center hlásá, je nebezpečně jednostranná.

Dnešní Evropa je výslednicí přemnoha bojů a válek. Po římském období se střídali hegemoni různého původu, utkávali se v bojích o državy, zápasili o charakter a vymezení moci duchovní a světské, vedli křížové výpravy proti pohanům, jinověrcům, kacířům. Těžili z objevných cest, zakládali zámořské državy. Účast na reformaci a protireformaci je přiměla vést válku – třicetiletou. Postupně se o slovo hlásily nové národy a mluvčí nových společenských tříd. K válkám přibyla povstání a revoluce. Pokrok civilizace, zejména věd a techniky, činil zbraně stále účinnějšími a válku ničivější a nebezpečnější. Přitom rostla nepotlačitelná žádost mít nové zdroje bohatství, surovin, energií, odbytišť. Žádal se nový prostor, nové sféry vlivu, nové kolonie a závislé země, žádalo se vládnout celému světu.

Napětí mezi rivaly, vyvolané hospodářskými a vojenskými zřeteli, vedlo ve 20. století ke dvěma světovým válkám. Neuvěřitelný rozsah zkázy, kterou způsobila ta první v letech 1914–1918 byl ještě mnohonásobně překonán rozsahem utrpení, ztrát a škod (včetně holocaustu) způsobených tou

druhou v letech 1939–1945. Pak přišla ještě válka „studená“, měření si l dvou světových velmocí a jejich ideologií. K otevřenému vojenskému střetu nedošlo. Ale nedošlo ani k uskutečnění humanistického snu o konvergenci obou systémů a jimi konfrontovaných hodnot, na jedné straně

individuálních svobod a práv, na druhé straně sociální rovnosti a spravedlnosti.

Po pádu jedné z velmocí a po odstranění „železné opony“, která Evropu rozdělovala, už neplatí rovnováha sil obou mocensko-politických bloků, neplatí ani rovnováha strachu v bipolárně rozděleném světě. Evropané se octli v nové situaci, která vyžaduje nová řešení kolizí, aby bylo možno odvrátit nebezpečí válečných konfliktů.

Mírové (irénické) snahy mají v Evropě svou historickou tradici (u nás např. Jiří Poděbradský, Jan Amos Komenský, Tomáš G. Masaryk). Ale existuje i fascinace válkou a jejím stimulačním a revitalizačním vlivem. I vítězný boj a triumf moci a síly má své vyznavače. Cestu k míru a k mírové spolupráci mezi národy a l jejich osvícenému soužití nepřestávají hledat novodobí propagátoři principu mezinárodní spolupráce, integrace a federalizace Evropy. Připomeňme jen „Novou Evropu“ a „Demokratickou unii Střední Evropy“ T. G. Masaryka z doby 1. světové války. Návrh integrace aristokraticko-elitářské povahy, včetně imigrace barevných pracujících, navrhoval R. Coudenhove Kalergi ve své „Panevropě“ v době poválečné. Vytrvalým hlasatelem demokratického federalismu byl F. W. Foerster. My jsme se seznámili s jeho názory až po r. 1945.

Po pokusech o mezinárodní spolupráci ve „Společnosti národů“ po 1. světové válce a v „Organizaci spojených národů“ po 2. válce světové, došlo k ustavení třetího společenství – „Evropské unie“.

E v r o p s k á u n i e vznikla jako projekt k zabezpečení míru mezi sousedními státy hned jak 2. světová válka skončila (1945). Původně šlo o montánní společenství „uhlí a oceli“ mezi šesti západními zeměmi, v čele s Francií a Německem.

Od padesátých let byla Evropa poznamenána rozkolem vinou „ studené války“. Ekonomický vzestup západoevropských zemí spolu s rozšiřováním počtu členských států Evropské unie vzrostl po pádu Berlínské zdi r. 1989. (Země tzv. Východního bloku zůstávaly mimo.) Evropská unie spojila postupně 28 zemí do jednoho svobodného prostoru, Schengenského, podle jména lucemburské obce, kde byla smlouva uzavřena. Smlouva, vítaná a oslavovaná v době svého vzniku s velkou pompou, zaručuje zúčastněným zemím společný prostor pro volný pohyb zboží, osob, služeb a peněz. Proces politické, ekonomické a administrativní integrace Evropské unie však není bez problémů. Mluví se o demokratickém deficitu, o zanedbání práva jednotlivých států na sebeurčení, o nerespektování jejich práva na rovnoprávnou participaci při řízení integrativních procesů, o otázkách právního řádu a o ochraně lidských práv a svobod jednotlivců. Také ochrana evropského kulturního dědictví stejně jako ochrana kulturní identity malých národů zasloužila by si zvýšenou pozornost. Ani opatření k odvrácení válečných konfliktů nejsou zcela spolehlivá, jak ukazuje osud Jugoslávie nebo Ukrajiny, podobně jako podíl členských států EU na rozvratech a válkách v arabských zemích. Velkou zatěžkávací zkouškou pro Evropskou unii stalo se následkem toho současné převrstvení akutní civilizační krize rozmáhající se krizí migrační. Po odchodu Velké Británie z EU se nad budoucností evropského společenství vznáší otazník. Idea evropské kulturní sounáležitosti a demokratické součinnosti evropských států při zachování jejich národní svébytnosti a kulturní identity zůstávají ovšem našim ideálem.