ZDENĚK HRABICA

Obec Troubelice se proslavila mnohadesetiletou existencí vzorového JZD Vítězného října. Stala se po průvodních dramatických padesátých letech, kdy v duchu generální linie KSČ posadila statkáře na žebřiňáky a odvezla je daleko za humna, předobrazem pro československé zemědělství. Bylo to dávno před vznikem prosperujícího JZD Slušovice a JZD Mír Práče. Žírná Haná dala vykvést nepředstavitelnému pořádku, promyšlené organizaci práce, racionálnímu pěstování obilí, cukrovky, péči o kvalifikované pracovníky a o starší spoluobčany.

Když čas oponou po listopadu 1989 trhnul a jiní zorganizovali majetkový převrat, rozhostilo se i zde nakrátko ovzduší zhruba jako všude jinde. Ale rozhodně ne podobné výlevům ministra zemědělství, že zemědělství bude nutno u nás zrušit, neboť co potřebujeme, všechno dovezeme. Nic se ani tady, díky bohu, nepodobalo pochodu Václava Havla v jeho tažení proti panelákovým králíkárnám ve městech a po návratu k soukromému hospodaření na venkově.

Právě včera jsem odtud přijel. Troubelice rozkvetly do nové krásy. Ten, kdo se práce neštítí, si práci najde doma nebo v okolí. Z budovy radnice – skleňáku obecního úřadu – jaký jim mohou závidět i hejtmani z podobných skleněných paláců – vane svěží vítr. Zasedly zde ne politické strany, ale ve většině seskupení, která nechtějí mít příliš společného s těmi, kdož v zemi způsobili chaos, rozkradení všeho v minulosti nashromážděného, kteří zorganizovali největší majetkovou loupež v české, moravské a slezské novodobé historii.

Díky těm, kdo jsou nyní u kormidla obce, a díky těm moudrým troubelickým Hanákům, kteří se znovu „rozhébale“, zde nezahynula ani živočišná ani rostlinná výroba a obyvatelům se daří jako málokde.

Zde se rozrostl střední stav, daří se tu drobným živnostem, zapomenutým řemeslům, nově přibyla palírna nebo rodinná výrobna pravé čokolády.

Měl jsem z Troubelic opravdu radost, neslyšel jsem tu nikde hořekování nad stavem, jaký k nám doléhá na každém kroku. Ale neslyšel jsem ani žádnou chválu na ty, kteří na mne zevlovali z nástěnných skříněk – a zvoucí do řad těch, kdo se na celé čáře proflákli za uplynulé čtvrtstoletí.

Hlavně tenkrát, když se na minutu zhaslo. A kdy se kradlo a loupilo do aleluja… Hlavně ve velké privatizaci.

I život i smrt tu prožívají jinak, než je většinou prožíváme my ostatní. Mé dva bratrance, které smrt zastihla v jednom dni po záslužné práci rukou a hlav, ostatní vyprovodili, jak se na lidi sluší a patří… Tak, jak to má být mezi pořádnými a dobře vychovanými lidmi.