Zo zjazdov českých a slovenských spisovateľov pred 30 rokmi

PAVOL JANÍK

Posledné normálne zjazdy zväzov českých a slovenských spisovateľov sa uskutočnili pred 30 rokmi. Na jednej novinovej strane český denník Rudé právo 7. marca 1987 uverejnil 7 kľúčových diskusných príspevkov – ANTON HYKISCH (Co nás učí jádro atomu), PAVOL JANÍK (Umění poznat talent), KAREL SÝS (Pro kritiku kritiky), IVAN ŠTRPKA (Poezie hlubší lidskosti), JIŘÍ PAVELKA (Bojovat o hodnoty), JAN PILAŘ (Důvěra čtenářů zavazuje) a MIROSLAV ZAHRÁDKA (O sovětské literatuře).

Vraví sa, že s odstupom času je každý generál, preto by som sa rád vyhol dodatočne osvieteným interpretáciám názorov popredných autorov, ktorí sa pred tromi dekádami ešte mohli stretnúť na jednej organizačnej platforme vtedajších jednotných zväzov spisovateľov, a teda aj na jednej novinovej strane vtedy oficiálneho tlačového orgánu Ústredného výboru Komunistickej strany Československa.

Naďalej pozorne sledujem pohyb na českej literárnej scéne, ale predsa len viac informácií mám o dianí v slovenskej časti nášho spoločného komunikačného priestoru, ktorý zostal bezbariérový napriek rozdeleniu niekdajšej československej federácie. Dokonca si ešte väčšmi uvedomujeme našu vzájomnosť a mimoriadnu historickú blízkosť, keď sme sa spolu ocitli v Európskej únii, čiže vo formujúcej sa kontinentálnej federácii, ktorej základy sú problematické, nerovnovážne, rozkolísané a neisté už v štádiu jej vzniku.

Vzhľadom na načrtnuté súvislosti chcem len vecne poznamenať, že traja slovenskí účastníci historického posledného normálneho zjazdu dobového zväzu spisovateľov sa medzičasom ocitli na veľmi rozdielnych pozíciách – determinovaných ich názorovou, ideologickou, politickou či len jednoducho kariérnou orientáciou. Preto pokladám za korektné poskladať z diskusných príspevkov publikovaných v Rudom práve mozaiku pozostávajúcu z autentických vyjadrení jednotlivých uvedených autorov a zdržať sa akéhokoľvek ich komentovania či hodnotenia, súc poučený nasledujúcim 30-ročným vývojom.

ANTON HYKISCH (Co nás učí jádro atomu): „Myslím si, že spisovatelé mohou a musí přispět k přemostění propasti mezi rostoucími požadavky světa a naší malou připraveností. Jak? Náročnými diskusemi, polemikami, společným zamyšlením se nad uvedenými problémy i s pracovníky společenských věd. A zvláště novými kvalitními díly, novými knihami, které budou blízké problémům lidí konce našeho století a nebudou jim připadat jako selanky z jiného světa, květinky ze skleníku. Knihami, ze kterých nebude trčet neznalost a nesoucit se současníkem a jeho dětmi. Čtenář takové knihy čeká a není sám.

To bude jeden z důležitých přínosů socialistického spisovatele v dnešním Československu, prospěšná pomoc rozvoji naší vlasti, na které nám všem upřímně záleží.“

PAVOL JANÍK (Umění poznat talent): „Jedním z produktů současného literárněkritického myšlení je právě generační přístup k hodnocení literatury, pro který je příznačný větší smysl pro generační příslušnost než smysl pro hodnotu. Takovýto přístup umožňuje pohyb především po chronologické horizontále, méně po hodnotové vertikále. Jenže chronologie autorů a děl je opravdu jen pomocnou disciplínou v oblasti literatury a nehraje a ani nikdy nehrála v jejím vnitřním hodnotovém vývoji podstatnou roli. Na literatuře se podílejí paralelně všechny tvůrčí generace a ze zorného úhlu vnímatele dokonce i generace, jejichž přítomný čas je už z dnešního hlediska dobou dávno minulou. Čas v literatuře a čas literatury nás nerozděluje, ale naopak spojuje.

To, co nás rozděluje, jsou osobní názory, postoje, ale i styky, výrazové prostředky a postupy a zvláště samotná úroveň tvorby. Samozřejmě, bez ohledu na generace.“

KAREL SÝS (Pro kritiku kritiky): „A na kritiky bych se obrátil: prosím vás, nebuďte alergičtí na kritiku kritiky. Vaše slova jsou právě tak nejistými vrypy do věčnosti jako naše škrábance.

Ze své letité praxe (dělám v novinách od roku 1974) znám jediný případ, kdy kritik poslal zápornou recenzi na knihu člena předsednictva Svazu českých spisovatelů. Přemoženi argumenty – přiznávám, že možná jen naoko – chtěli jsme recenzi poslat do rotačky. Vzápětí kritik telegrafoval: Stop. A sám si ji, zklamán ledabylou bdělostí redakce, seškrtal.

Dále prosím kritiky: nezajímejte se tolik o třídní původ Homéra. Zabývejte se námi, spisovateli z března roku 1987.“

IVAN ŠTRPKA (Poezie hlubší lidskosti): „Mám vůbec pocit, že poezie je v současnosti jedním dechem přeceňovaná i nedoceňovaná. Zamýšlíme se nad tím, co a jak vyřešila, co všechno by mohla unést na svých křehkých plecích – ale na koho vlastně působí? Jaký okruh lidí má vůbec šanci dnes oslovit? Vynořuje se zde otázka jejího reálného společenského dosahu. (Myslím na společenský dosah básní, ne jejich autorů.) Vypadá to tak, že je vcelku velmi malý. Cesty přenosu dobré poezie ke čtenářům nefungují nejlépe. Jsou většinou zastaralé, pomalé, příliš úzké, s množstvím zbytečných omezení a havárií. Důvody jsou všeobecně známé. Přitom básní se na Slovensku publikuje hodně. Žel i hodně špatných – a tedy zbytečných. Tato bezbarvá kvantita v očích čtenářů často překryje kvalitu.“

JIŘÍ PAVELKA (Bojovat o hodnoty): „Svévoli těch kritiků, nakladatelských lektorů a autorů, kteří pokládají pravdu za své osobní vlastnictví a kteří k jiným názorům přistupují z pozic trestajícího soudce, i těch jednotlivců, kteří se pokoušejí kulturní veřejnost ideově dezorientovat, lze omezit, anebo jí lze dokonce zamezit ve fundovaných polemikách. Myslím si, že je prospěšné diskutovat, i když mnozí, zejména mladí kritici se to ještě nenaučili. Prohloubí-li se zpětná vazba ve sféře literární kritiky, zvykneme-li si bojovat a přít se o hodnoty, může být také oživena důvěra spisovatele a čtenáře ve smysluplnost literárně-kritické práce.“

Národní umělec JAN PILAŘ (Důvěra čtenářů zavazuje): „Za pět let Československý spisovatel vydal 750 knižních titulů v nákladu 17 milionů výtisků… Důležité je, že v tomto obrovském množství knih jsme věnovali novinkám české literatury hlavní místo. Vydali jsme jich celkem 291 za těch 5 let, prózy 164, 70 novinek poezie, 57 novinek literárně kritických v celkovém nákladu 5 milionů 300 tisíc výtisků. Soustředili jsme se také na mladé autory do 35 let. Spočetli jsme, že za pět let jsme publikovali 58 mladých autorů a vydali jsme 112 titulů v nákladu 1 milion 214 tisíc.

Můžeme uvést i některé překvapující příklady z poezie. Básnické knihy Karla Sýse dosáhly u nás v letech 1980-85 nákladu 53 tisíc výtisků, Žáčkovy básnické sbírky v těchže letech dokonce 72 tisíc výtisků. Všechny náklady, které jsem namátkou uvedl, jsou přirozeně rozebrány.“

MIROSLAV ZAHRÁDKA (O sovětské literatuře): „Rád bych promluvil o našem vztahu k sovětské literatuře. V ní se dnes mnohé děje a mnohé přehodnocuje. Domýšlí se a doceňuje například úloha řady autorů, které kdysi kritika nepřijímala, ale jejichž dílo, jak se ukazuje, je schopno z hloubi své epochy hovořit k dnešku.

Ne vždy však jsou naše veřejná prohlášení v souladu s opatrnickými a varujícími hlasy a se snahami o tlumení přijímání závažných sovětských uměleckých děl, zvláště dramatických. Je to nepochopitelné, že našeho čtenáře nebo diváka, jeho schopnost kriticky přijímat dílo, nepodceňujeme v případě kriticko-realistických, eventuálně i modernistických děl ze Západu, ideově nám často dost vzdálených, ale že se někdo obává knih a dramat sovětských autorů. Přitom se překladatelé snaží vybírat ty ideově i umělecky nejkvalitnější.“

Som presvedčený, že po troch dekádach, ktoré poznamenali prevratné spoločenské a kultúrne zmeny najmä na rozhraní 80. a 90. rokov 20. storočia, má hlboký zmysel pripomenúť slová rešpektovaných odborníkov a významných majstrov pera, pretože majú dostatočnú výpovednú hodnotu a netreba k nim dnes pridávať rozličné medzičasom módne nálepky, alebo im dokonca podsúvať skresľujúci význam v intenciách aktuálnej situácie.