VÁCLAV FRANC

Švédská autorka pro děti a mládež Astrid Lindgrenová je známá po celém světě, především díky její Pipi. Nedávno vyšly v nakladatelství Slovart v překladu Jitky Herčíkové její Válečné deníky 1939 – 1945. Se zájmem jsem po knize sáhl, abych se seznámil s životem ve Švédsku za 2. světové války pohledem známé spisovatelky, která ale teprve vstupovala do světa literatury.

Jednak musím říct, že život ve Švédsku byl přece jenom poklidnější, i když pochopitelně zprávy z války zasáhly i sem. Autorka píše o různých omezeních (lístkový systém, nedostatek teplé vody atd.), ale vzhledem k životu velké části Evropy, se život může zdát idylický. Slaví se Vánoce, narozeniny, skoro by se dalo napsat běžný život, ale …

Již na str. 28 přijde varování, cituji: „Jednou přijde doba, kdy se Německo bude muset zodpovídat z toho, že ty ruské barbary vpustilo volně do Evropy.“ (zápis ze 7. prosince 1939).

Nebo str. 53, cituji: „Nejhorší je, že už si pomalu přestáváme přát porážku Německa, protože Rusové se dali do pohybu.“ A pokračování na str. 54: „To už snad radši budu celý život vykřikovat ,Heil Hitler‘, než tu mít Rusáky.“ (zápis z 18. června 1940, kdy se nachyloval osud Francie).

Chápu, že autorka nahlíží na některé věci jinak než třeba mí předkové žijící v Čechách, když píše v zápise z 10. listopadu 1940: „Nikdy nezapomenu, jak nám připadalo úžasné, když si v onom nejistém září 1938, kdy válečný mrak začínal narůstat do obřích rozměrů, rezolutně vložil deštník do podpaží a odletěl do Mnichova. Všechno se uklidnilo, měli jsme pocit, že tisíciletá říše stojí za dveřmi a Chamberlain si vysloužil obdiv celého světa – snad až na Čechoslováky.“

A ještě jednou se výrazně mluví o událostech v Čechách, v souvislosti s Lidicemi (zápis z 24. 12. 1943).

Lindgrenová v deníku cituje svého manžela a spřádá 16. června 1941 plány, tedy pár dní před německým útokem na Sovětský svaz: „Sture si myslí, že Německo se spojí s Anglií proti Rusku, že to měl být Hessův mírový plán. Na to, aby to mohla být pravda, je to až příliš skvělé.“ A zápis z 28. června 1941: „V tuhle chvíli si nikdo nemůže přát nic jiného, než že Sověty někdo pořádně zmáčkne za to, co si během války nahrabali, a za všechno, co provedli Finsku.“

A co třeba zápis z Druhého svátku vánočního roku 1941, to je už na mě příliš: „Možná byl potřeba Führerův osobní zásah, aby nabudil vojáky v Rusku, kde to pro Německo nevypadá dobře a ti ubozí muži jsou nuceni v 40stupňovém mrazu přežívat v zemljankách.“ Jak dojemné, když v závěru zápisu z onoho dne autorka smutně přiznává: „Ačkoliv jsme se letos museli kvůli přídělům spokojit s 10 svíčkami na stromek na dítě.“

Jaké že má autorka deníku novoroční přání roku 1942? Cituji: „Německo nečekají žádné radostné vyhlídky. To, jak špatně se to pro ně vyvíjí v Rusku, není možné utajit! Přesto si musíme povzdechnout a doufat: kéž se Němcům podaří Rusy zadržet! Ale co když ne?“

Zatímco zuří boj u Stalingradu, Lindgrenová se 5. září 1942 strachuje: „V tuhle chvíli zuří bitva o Stalingrad, Němci postupují dál do Ruska – ale do zimy se to mezi nimi rozhodnout nestačí.“ A o měsíc později, 5. října 1942: „U Stalingradu to jde pomalu. Nezůstal tam kámen na kameni, ale Rusové se nevzdávají.“ Boj o Stalingrad pokračuje a 30. listopadu 1942 se z deníku můžeme dozvědět: „Člověku se chce německé vojáky s přicházející ruskou zimou politovat – a já je lituju – ale co je to za strašný národ.“ Zatímco 24. ledna 1943 se dozvídáme: „Chudáci vojáci jsou u Stalingradu zalezlí v zemljankách, hlídaní ruskými odstřelovači. A v Rusku je zima. Nešťastníci, nemůžu si pomoct, je mi líto i německých vojáků, že musí tolik trpět, přestože nacismus a veškeré násilnosti, kterých se dopustili v okupovaných státech, nenávidím.“ Nevím, jestli jí je líto i sovětských vojáků, nebo aspoň sovětských dětí a žen. O tom se v deníku nepíše.

S postupem války se dozvídáme, že zatímco třeba podle vyprávění mých předků u nás radostně prožívají každý dílčí úspěch Rudé armády na frontě, ve Švédsku si Lindgrenová 6. srpna 1943 poznamenává: „V Rusku to jde prachmizerně, Rusové se zmocnili Orjolu …“ A oni se jej museli zmocnit? Nezískali jej náhodou zpět na okupantech, tedy neosvobodili jej od okupantů?

A představte si tu hrůzu, když v zápise z 26. září 1943 najdete: „Smolensk padl! Brzy bude na řadě Kyjev. A pak Rusové vyženou Němce za hranice.“

Ani se mi nechce pokračovat, ale přece jenom ještě několik ukázek, třeba ze 7. ledna 1944. Kdo dosud doufal, že snad známá autorka časem prozře, nechť ví, že si zapisuje: „Všechna komuniké mluví o tom, že se Němci stahují na připravené pozice a chystají se na ústup – ale pokaždé je to jen ústup a ústup.“ Že by autorka věřila na tajnou zbraň, která přinese obrat na frontě?

A světe, div se, 6. února 1944: „10 německých divizí je v obrovských nesnázích u Dněpru a hrozí jim smrt… Cokoliv je lepší, než skončit ve spárech Rusů.“

A 3. března 1944 se dokonce diví: „Uprchlíci z Norska a Dánska se o našem strachu z Rusáků vyjadřují s opovržením, i když je oprávněný.“ Jen mě tak napadá, jestli podobně jako Lindgrenová smýšleli i ostatní Švédové?

A zatímco Rudá armáda postupuje, autorka deníku se 4. dubna 1944 strachuje: „Ve výstřižku o Polsku se na konci píše, že pokud by neměli jinou možnost, tak by ,raději upřednostnili německý režim před ruským‘“. A 16. dubna 1944 se dozvídáme: „Na jižní frontě to nevypadá vůbec dobře, Rusové jsou v Rumunsku a brzy ohrozí německé ropovody. Dokonce obsadili i československou hranici.“

Zajímavé je, že Rudá armáda podle deníku nic neosvobozuje, dokonce se 17. ledna 1945 dozvídáme: „Podle večerního tisku byla od Němců osvobozena Varšava.“ Kdo ji osvobodil? Ale uznejte, že je to pokrok. Nepadla do rukou nepřátel, jen je osvobozena.

A ještě 2. března 1945 autorka píše, zřejmě s úlevou: „Rusové jdou kupředu na východní frontě, třebaže pomaleji, než se ještě před časem věřilo – rozhodně nehrozí, že zítra dorazí do Berlína.“

Ne, nechci už psát víc. Nakonec si každý knihu může sám přečíst, aby si udělal obrázek. Jen jsem si tak říkal, co by tomu říkala čtrnáctiletá Jindřiška Nováková, která odvedla a ukryla Kubišem zakrvácené kolo… nebo co by tomu řekla jistá Anne Franková, která si taky psala za války deník…

A co by tomu řekly děti z okupovaných zemí, kdyby věděly, že zatímco neměly často „co do huby“, autorka si poznamenala, že v den Narození páně roku 1944, cituji: „Odpoledne upekla husu, podusila červené zelí – a uvařila jablečné pyré, jablíčka už bylo potřeba zdělat!“

A co by tomu řekla Pipi Dlouhá punčocha, kdyby třeba oněch šest válečných let přežívala v nějakém ghettu či jiném „zaopatřovacím zařízení Velkoněmecké říše“ a každým dnem čekala, až přijde svoboda a mír. Asi by jí bylo jedno, z které světové strany. Jen aby to bylo hodně brzy, aby se té svobody dožila.

Nevím, jestli budu mít ještě chuť číst pohádkové knížky jisté švédské spisovatelky.