MILAN BLAHYNKA
Jak žil, tak se nám ztratil, tiše, skromně, svědomitý a pilný dělník hned dvojí literatury, slovenské a české: Libor Knězek, literární historik, bibliograf a editor. Patří do dějin jak české, tak i slovenské slovesnosti od roku 1951, kdy debutoval brožurkami O Ivanu Olbrachtovi a O Petru Jilemnickém, ale české slovníky spisovatelů z let 1995, 1999 i 2001 (včetně Slovníku slovenské literatury Valéra Mikuly, leč i ostravského Literárního slovníku severní Moravy a Slezska) nepovažovaly ho za hodna hesla. Dokonce i datum jeho narození se na českém Internetu uvádí nesprávně, 13. června 1929 místo 13. července!
Dlouho se mohlo zdát, že se počínaje menší monografií Fraňo Kráľ (malá řada edice Postavy a dílo, Čs. spisovatel, Praha 1953) frenštátský rodák a absolvent literární vědy a estetiky na pražské Karlově univerzitě, PhDr. a pak i CSc, už natrvalo upsal slovenské literatuře: Literárne prechádzky po Stredoslovenskom kraji (1965), Dvadsať rokov vydavateľstva Slovenský spisovateľ, Slovenská literatura v prekladoch 1945-1966 (1970), slovenská část knihy Malý literární místopis Československa (1972), Detstvo a mladosť Fraňa Krála (1973), Současná slovenská literatura (1974, 1986), Národný umelec Fraňo Kráľ (1981). Pro vydání připravil mj. reedici revue DAV a díla Novomeského, Poničana a Kráľa. Jeho slovenská léta vyvrcholila roku 1989 vydáním monumentální Encyklopédie literárních diel světového písemnictví, kterou sestavil a zredigoval.
Ale už v letech 1980-1986 přednášel dějiny slovenské literatury na filozofii Palackého univerzity v Olomouci a později na Slezské univerzitě v Opavě. Mezitím (1990) odešel do důchodu, přesídlil domů do Frenštátu a zahájil novou, badatelsky a edičně neuvěřitelně bohatou etapu kulturně a literárně historické práce. Zapojil se do týmové práce na třech slovnících (kulturního a společenského života Valašska, 1998, 2000; českých a slovenských výtvarných umělců 1950-2000, v sešitech od 1998; Biografický slovník Slezska a severní Moravy, od 1993), přispíval do Hlasů muzea ve Frenštátě, do revue Alternativa plus, různých sborníků a do knih spřízněných autorů. Hlavně však se pustil do série knížek o spisovatelích a výtvarnících i tradicích „zpod Radhoště“, kde už před válkou a hlavně během ní byli vítáni Seifert, Halas a jejich přátelé (S láskou pozdravuji kraj Váš milý, 2001; Ve Frenštátě mají rádi poezii, 2003).
Během jedenácti let do své osmdesátky napsal Knězek dvanáct knižních titulů o celkovém počtu 1230 stran. Šest z nich má v podtitulu skromné označení „čtení o životě a tvorbě“ (svazky o Četynovi, Strnadlovi, Horečkovi, Kalusovi, Drozdovi a Tobiášovi), dvě se prezentují jako „ze vzpomínek“ a „ze vzpomínek a dokumentů“, ve skutečnosti jsou to odborné autorské a ediční práce splňující kritéria náročné práce vědecké, vynikají akribií, čtivostí, jednotnou a krásnou grafickou úpravou.
Mimo základní knižní řadu Knězek vydal své satirické verše Z literárního herbáře (2006) a vzácně uměřeným textem opatřil reprezentativní fotopublikaci Beskydské kouzlo Frenštátska (2008). Ještě v roce svých osmdesátin přišel s edicí Valašské vánoční legendy (2009), v dalších letech s edicemi Josefa Kaluse Tkalcovské písně (2010; Z chlapeckých let (2011), Vzpomínek [Kalusova syna] Jaromíra Kaluse (2011) a časopiseckých črt a povídek Kalusovy ženy Z valašských hor (2012).
Práci na chystané a ohlašované knize Literatura na Frenštátsku, kterou se Knězkovo dílo zřejmě mělo uzavřít, znemožnila série zdravotních pohrom, dvě zlomeniny, šedý zákal. V lednu 2014 mi Libor Knězek psal, že mu „vloni nevyšlo nic“, ale že mu „pravděpodobně vyjde“ jeho edice románu Bohumíra Četyny Vítěz nad Avary, tištěného předtím jen na pokračování v novinách. Už nevyšla. „Málo vidím, málo slyším, blbě chodím. Ale stejně by mne zajímalo, co je u Tebe nového, co se Ti podařilo vydat.“
Párkrát jsem ještě do Frenštátu napsal, ale odpovědi jsem už vyhlížel marně. Psává se, že autor odešel uprostřed práce, o Liboru Knězkovi lze říci, že těsně před jejím dokončením. Ale kdoví, kniha Literatura na Frenštátsku je už třeba dopsána, jen ji zredigovat a připravit k vydání. I bez ní je však Knězkovo dílo věnované literárnímu a výtvarnému Frenštátsku tak impozantní a hodné úcty, že většina i nejkulturnějších ohnisek literárního života u nás může úchvatnému kraji Knězka jen závidět.