Osobnosti, na které by se nemělo zapomenout
VĚRA BERANOVÁ
Málo komu se podaří sedět na dvou židlích, uplatnit svůj talent a schopnosti v několika oblastech. To se svým způsobem podařilo Bohumilu Markalousovi, pod tímto jménem jako estetikovi, a Jaromíru Johnovi jako literátovi. Letošního jara tomu je již 135 let od jeho narození a 65 let od úmrtí (1882–1952).
Ve dvou jménech se tak skrývá jedna z výjimečných osobností první poloviny 20. století. První jméno je jméno občanské, které používal, když vystupoval jako estetik, pedagog, občan. Avšak i druhé jméno nemůžeme pominout; pod ním se skrývá významný český prozaik. Pamětníci vzpomínali, že když profesor Markalous navštívil vinárnu v pražském Mánesu, poroučel si dvojku červeného, střídavě na své občanské a umělecké jméno.
V dějinách vědy a umění se často setkáváme se vzájemným propojením teoretického myšlení s myšlením uměleckým. Obyčejně bývá jedna orientace doplňkem druhého zaměření, tedy jedna jasně dominuje. Například F. X. Šalda byl především teoretikem, historikem literatury, uměleckým kritikem, méně pak tvůrčím umělcem, literátem, oproti například Vítězslavu Nezvalovi, pro kterého byla teoretická práce doplňkem jeho básnické tvorby. Tedy, vždy jedno zaměření bylo naprosto dominantní.
Příklad, který vyvrací tuto teorii a poukazuje na mnohostrannost, hloubku a úroveň umělecké tvorby a stejně tak i teoretické reflexe, představuje Bohumil Markalous – Jaromír John.
Po maturitě v Chrudimi v roce 1910 si mladý Markalous zapsal na pražské univerzitě estetiku, filozofii a dějiny umění. Navštěvoval přednášky profesorů Hostinského, Čády, Drtiny, Matějčka.
Po absolvování začal svou kariéru jako středoškolský profesor a právě v tomto prostředí si uvědomoval smysl svého celoživotního nasměrování. Byl přesvědčen o tom „aby učitel sám měl srdce umělecké a ducha uměleckého, aby umění opravdu rozuměl a byl pln horoucí sdílné lásky k němu“. Bojoval ve světové válce na srbské frontě, odkud si přivezl řadu námětů, které zúročil, například v knize Večery na slamníku. V letech 1924–25 redigoval s Adolfem Loosem významnou revue Bytová kultura, která velmi vehementně propagovala nový životní styl a kladla velký důraz na kulturu a obecnou estetickou kultivaci smyslů. Založil také knižnici rozprav o umění Ars, v níž vyšla řada původních prací i překladů.
Koncem 30. let se stal Markalous šéfredaktorem populárního časopisu Pestrý týden, ve kterém měl doslova každotýdenně možnost kultivovat estetický vkus nejširšího čtenářstva. Závěrečná léta svého života zasvětil pedagogické práci na znovuobnovené olomoucké univerzitě, kde v plné míře realizoval právě svou praktickou estetiku.
Se jménem Bohumila Markalouse je spojen termín Eidika, především prostřednictvím jeho práce Eidický princip u T. G. Masaryka. Eidiku chápe jako normální vjemové vidění, které spočívá v pěstování vidivosti zrakové, hudební, literární, jazykové. Tato vidivost je svým způsobem spojena a podmíněna uměleckou výchovou, výchovou k umění, estetickou výchovou.
Markalousovými studiemi prochází jako červená nit jeho deklarace co nejširšího pojetí estetického vjemu. V této souvislosti upozorňuje na opomíjený možný zdroj naší estetické recepce, na vjem hmatový, haptický.
Jednou z centrálních otázek Markalousových úvah je další problém, a to kýč. Na toto téma napsal řadu obsáhlých studií i novinových článků. Jeden, snad nejpregnantnější, vyšel v lednu 1939 v Lidových novinách, ve kterém chápe kýč v nejširších společenských souvislostech: „… Kýčařství je obecným společenským jevem, proti němuž nelze téměř nic podniknout. Chceš-li se ucházet o přízeň širokých vrstev, hov kýčařským názorům na politiku, hospodářství, umění.“
Uvědomoval si, oproti jiným, jak je to složitý problém, který je spíše otázkou společenskou než uměleckou či estetickou.
Jak aktuálně zní tato slova právě v kontextu s naší současnou společensko-kulturní situací. S uvědoměním si podstaty kýče naprosto logicky souvisí i uvědomění si toho, co je v pravém slova smyslu podstatou umění.
V květnu 1938 v nakladatelství S. V. U. Mánes vydává Markalous „příručku“ nazvanou lapidárně Co je umění. Když si závěrem znovu klade otázku, co je vlastně umění, prostě na ni odpovídá: „Umění jako projev naší lidskosti, naší národní životnosti zjasňuje naše vědomí, uvědomujíc nám nadosobní podstatu národního a lidského souručenství.“ Jak tato slova zní zvlášť v roce 1938!
Markalous chápal smysl a poslání estetiky ve společenských souvislostech, tedy i pod zorným úhlem estetické výchovy. Velmi silně vnímal rozpor mezi estetickou deklarací a mezi potřebou estetična a jeho fungováním. Jeho univerzitní působení tak zdaleka nemělo jen akademickou tvář. Za naprostou samozřejmost považoval i práci organizační, popularizační. Jeho význam v kontextu českého estetického myšlení nespočívá v tom, že by vytvořil ucelený estetický systém, ale v jeho živém, aktuálním přístupu k uměleckému a estetickému dění. Záměrně nazýval své pojetí estetiky esteartilogií, životní estetikou, jejímž základem byla východiska psychologická a sociologická.
Markalousův přístup ke studentům byl netradiční. Semináře měly podobu otevřených diskusí, kde se posluchači nesoustřeďovali jen na tradiční oblasti estetického zájmu, ale také například na kýč, na oblasti mimoumělecké. Tímto pohledem překročil Bohumil Markalous bohatě svou dobu, a o to byl a je bližší všem následujícím generacím.
Na jeho pedagogické působení na znovuobnovené Univerzitě Palackého vzpomínala řada žáků, například Rudolf Chadraba či Vojtěch Gaja. Velmi výstižně charakterizuje složitou, možná na první pohled rozporuplnou osobnost Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna právě Rudolf Chadraba: „Založením estét, vyškolen hlavně jako estetik a historik umění, zvolil si Markalous ještě jednu možnost – praktickou estetiku.“ V této jedné větě je obsažen Markalousův bohatý a doslova košatý život balancující, v tom nejlepším slova smyslu, mezi múzičností a akademismem, mezi hledáním pravidel, norem a mezi neúctou k dobovým kánonům. Vše to pak směřovalo k respektování praxe, dobovosti, účelnosti, k životnímu slohu – praktické estetice. V tom je tedy podstata odpovědi na otázku, proč a z jakého důvodu, bychom neměli na Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna zapomenout.