JAROSLAV KUČERA

Pražská kavárna rozdělující českou společnost na Pražáky a ty ostatní, začala ztrácet dech už za prezidentství Václava Klause. Již tehdy přítomnost této společnosti zrovna nezářila svou skvělostí a kavárna, pokud šlo o budoucnost, jí neměla co říci. Již tehdy nevěděla jak dál.

Kromě trapného vzývání modly Václava Havla jí tedy nezbývalo nic jiného, než aby se vyžívala v totální destrukci minulosti, nejen socialistické. Šlo, přesněji řečeno, o apologetiku nevábné přítomnosti tímto zástupným, veskrze defenzivním postupem.

První vážnou porážku zakusila tato typicky maloměšťácká odnož stávajícího establišmentu volební prohrou jejího idolu noblesy – „pana Karla“. Republika nezvolila prezidentem tento historický relikt, zpátečnictví, ale levicového politika Miloše Zemana. Pro kavárnu a její sugesci podléhající valnou část Prahy se od této chvíle stal nový prezident veřejným nepřítelem číslo jedna. Kavárna poznala chabost svého vlivu v zemi jako celku a začala trojčit.

Česká televize, teoreticky sice veřejnoprávní a politicky nestranná, ale prakticky sloužící pražské kavárně jako hlásná trouba jejich podrazů a lží, kde mohla, tu otevřeně, jindy zase skrytě do nového prezidenta kopla. Převážně tak činila zlehka, ale rovně, neboť se přitom dokázala šťourat v každém… Je to zřejmě jediná státní televize na světě, mydlící schody svému nejvyššímu šéfovi – prvnímu muži ve státě. A mýdlem opravdu nešetří.

V záběrech ČT na prezidenta téměř nikdy nechybí detail cigarety v jeho ruce. Když se jako postarší muž chodící o holi a vysílený chřipkou opřel zády o zeď v chrámu svatého Víta, udělala z něho alkoholika. Když přeložil z angličtiny do češtiny oplzlý název jisté opoziční ruské, našimi mainstreamovými médii protěžované ženské pornografické skupiny, udělala z něho sprosťáka. Soustavně opruzovala s omluvou ohledně jednoho předválečného Peroutkova novinového článku.

Se stejnou soustavností malovala obraz prezidenta coby zaprodance Ruska a čerstvě i Číny. Brzy se z obrazovek zřejmě dozvíme, že Miloš Zeman už nepije Becherovku, ale ze zásady výhradně jen ruskou vodku. Případně zaznamenají i viditelné zešikmení jeho očí.

Jenže podobná televizní pacholstva představují jen jakési propagandistické pozadí, které samo o sobě vykazuje nízký efekt. Je tedy třeba, aby mu vévodila nějaká významná, pokud možno zbrusu nová šokující událost. Jelikož pražská kavárna novými nápady zrovna nehýří, dostali příslušně specializování pracovníci jisté ambasády od své centrály příkaz, aby režii všech akcí kavárny převzali do svých rukou. Pak všechno po vojensku předem naplánovali a pečlivě včetně červených karet připravili.

Úspěch se nutně dostavil hned v listopadu 2014, při oslavě výročí textilní revoluce na pražském Albertově. Hlavní politickou disciplínu – vrh vajíčkem na prezidenta, tam vyhrálo kavárenské mužstvo nevycválaných politických křupanů. Českého prezidenta sice netrefilo, ale prezident spřáteleného Německa to koupil vajíčkem přímo do oka.

No a co, myslí si tito političtí neandrtálci. Mezinárodní ostuda sem nebo tam a prezident jako prezident, ať již spřátelený nebo znepřátelený. Hlavně, že se něco děje, televize a rozhlas mají co vysílat i lhát a prodejní novináři o čem psát.

Jenže Miloš Zeman zachovával klid. Od pacholstev a všiváren ČT pak patřičný odstup. I nadále říkal, co si myslel, cítil a chtěl. Občas hovořil o nevzdělanosti a ignorantství jistých novinářů, prsících se svým rozhledem a nápaditostí. Jako špičkově vzdělaný člověk, na rozdíl od Václava Havla, na to měl. Zatímco snobové z kavárny jeho přímost a otevřenost farizejsky soudili, lidé práce ji jen vítali.

Ale jaký je vlastně Miloš Zeman prezident i člověk? Je opravu tím co z něho záměrně dělá prolhaná ČT? Není ve skutečnosti někým úplně jiným?

Je to předně prezident, který nevysedává pouze na Hradě, aby v lesku a pohodlí tamějších salonů přijímal diplomaty i jiné potentáty a pořádal okázalé recepce. Jako tvrdý vyjednavač na patřičné úrovni umí razantně zasáhnout do politiky. To se ovšem nelíbí navoněným panákům z některých ministerstev, i různým politickým křivákům a šejdířům. Pakliže vycestuje do jiné země, v průběhu návštěvy nelelkuje, ale usilovně pracuje. Obvykle z ní přiveze pro republiku velmi užitečné návrhy i dohody, zejména hospodářské.

Nespoléhá pouze na svůj intelekt, ale značný čas věnuje návštěvám jednotlivých krajů ČR. To aby na místě zjistil, co se v nich opravdu děje, jaké mají konkrétní problémy a co potřebují. Při těchto návštěvách, se vždycky stýká a diskutuje s prostými lidmi. Přednost v dotazech mají jeho odpůrci – ti s červenými kartami.

Oproti snobským celebritám do zahraničí na dovolenou k moři nejezdí. Dává přednost milované Vysočině, kde se nachází i jeho „moře“. V parném létě tam „vylézá ze své nory“ v podobě malého domku, aby se projížděl v nafukovací gumové „jachtě“ – po rybníku. Večer zajde do hospody, aby u piva pohovořil s přáteli.

Osobně se domnívám, že od prezidenta to není žádná předem vypočítaná taktika. On takový opravdu je. Stále se pohybuje mezi prostými lidmi, dobře zná jejich nelehký život, i nynější tíživé problémy. A co hlavní – váží si jich, má je rád a snaží se jim pomáhat. Není divu, že oni si váží také svého prezidenta. Rozhodne-li se Miloš Zeman znovu kandidovat na prezidentský post, volby s vysokou pravděpodobností vyhraje.

Takový je stručný profil práce, postavení i života našeho prezidenta, samostatně myslícího, jednajícího a v rámci daných možností životní české zájmy prosazujícího levicového politika. Pokud platí, že každý národ má takového prezidenta, jakého si zaslouží, nejsme na tom zase tak zle. Právě proto, že jsme si ho zvolili.

Z mého vcelku pozitivního hodnocení prezidenta však neplyne, že s ním ve všem souhlasím a každý jeho politický krok předem schválím. Již proto ne, že každý politik i člověk, Miloše Zemana nevyjímaje, se může dopouštět chyb. Vyskytne-li se nějaký závažný problém, na jehož řešení budu mít od prezidenta zásadně odlišný názor, rád se s ním v tisku utkám nebo ve vší slušnosti a úctě do krve v novinách pohádám. V diskusi mohu sice dostat pořádně na frak, ale to už patří k věci.

Ostatně oba jsme kdysi pracovali v Československé akademii věd, kde byly obvyklé věcné a dobře vyargumentované spory, ze kterých se rodí pravda. Kvalitní a věcnou argumentaci však valná část kavárenských nemůže potřebovat, neboť jejich propagandě a honbě za koryty by pravda jistě překážela.

Zvolení Miloše Zemana výrazně napomohla politická negramotnost pražských elit moci a ztráta jejich kontaktu s realitou. Při prosazování přímé volby prezidenta jim nedošlo, že oproti některým „zástupcům lidu“ v parlamentu se tento lid nedá koupit ani ze zahraničí. Elity moci tím jen prokázaly, že vládnout se dosud nenaučily. Mám důvody tvrdit, že změny, které ve světě i u nás nastanou již v nedaleké budoucnosti, učiní jejich doučování zbytečným.

Prezidentův politický i lidský profil, jako hlavní zdroje jeho neformální autority, jsou současně základními příčinami zavilé antizemanovské nenávisti elitářů z pražské kavárny, zaměřené proti všemu levicovému. Prezidenta nenávidí, ale zároveň se ho jako čert kříže bojí. Jestliže si ho lidé práce znovu zvolí, postaví se i na jeho obranu. V názorových a politických střetech pak svými akcemi pošlou k témuž čertu i celou pražskou kavárnu.

Dříve či později také dojde na záškodnickou Českou televizi, rovněž svou manipulací rozdělující společnost. Již proto, že si ji tito lidé platí a nejsou povinni sdílet její podrazy a lži. Mám kamaráda Romana, prostého, pracovitého a inteligentního člověka, ale ubitého nynějšími poměry. Znechucen našimi politiky i médii mi již delší dobu říká: „Jardo, všichni v televizi a novinách tvrdí, jak se máme dobře, ale dobře se mají jen ti, co si nakradli v privatizaci a na každém kroku nás dál okrádají. Hlavně ve fabrikách, kde panují otrokářské poměry. Pravda neexistuje.“

Zárodky zmiňovaných akcí jsou již tady a to i v Praze. Ostatně v měnící se situaci doma i ve světě začíná pražská kavárna ztrácet půdu pod nohama a mlít z posledního. Kavárenským to však v důsledku jejich provincionální omezenosti ještě nedošlo.

Přesto je zarážející, že oproti zbytku republiky převážně zpátečnické postoje Prahy tak výrazně formují lidé bez jakékoliv politické odpovědnosti – typičtí individualisté z pražské kavárny. Nejen intelektuálové, jimž jde jen o koryta, ale rovněž bezcharakterní chameleonští komedianti, chaoti vydávající se za umělce i nejrůznější magoři a recesisté, předvádějící se například vyvěšováním červených trenýrek na Hradě a další exoti. Pro racionálně myslící Pražany to není důstojné a měli by s nimi rychle vyběhnout.

Tito politicky nesvéprávní výtečníci postrádají jakýkoliv vlastní názor. Proto dětinsky přebírají cizí názory a opičí se po západních, zejména amerických politických i sociálních vzorech. Rádi přebíhají k protichůdným extrémům a na každé z opačných krajností, až zběsile radikálčí. Nezřídka i hysterčí. Pokud přestanou Pražany potřebovat, obrátí o sto osmdesát stupňů a pošlou je do háje. Jejich obdiv, natož vedení jsou dobré leda tak pro politická embrya.

Zmíněným výtečníkům posedlým antizemanovskou nenávistí nic není, jako správným maloměšťákům, dostatečně hanebné, aby to proti prezidentovi nepoužili. Nedávno je tato posedlost, jak jinak než centrálně dirigovaná ze zahraničí, přiměla k obludné provokaci hraničící se státním převratem.

Provokace začala ze zahraničně politického hlediska sice poněkud choulostivým, ale na první pohled nevinným pozváním Dagmar Havlové a ministra kultury Davida Hermana 23. dalajlámy na konferenci Forum 2000, které stejně jako tradici dalajlámových návštěv založil Václav Havel. Z diplomatického hlediska bylo toto pozvání téměř nevinné proto, že Forum 2000 je nevládní organizace a návštěva každého jejího zahraničního hosta má, formálně vzato, neoficiální charakter. Jenže každá dalajlámova návštěva v zemi, která má s ČLR diplomatické a zejména obchodní styky, se obvykle neobejde bez nemalých problémů.

Dalajláma, který se považuje za 14. živoucí převtělení pohanského božstva Avalokitešvara, sice tvrdí, že mu jde jen o větší autonomii pro Tibet, ale ve skutečnosti usiluje o jeho vytržení ze svazku lidové Číny. Proč by jinak stál v čele exilové tibetské vlády, která má dosažení samostatnosti Tibetu ve svém programu? Proč by záhy po svém útěku do Indie dostával od americké CIA provozující protičínskou podvratnou činnost 1,7 milionů dolarů ročně a nemalý peníz od ní i dalších podobných „sponzorů“ jistě pobírá i nadále.

Proto ne náhodou vytváří Západ kolem dalajlámy aureolu morálního idolu a duchovní osobnosti. Soustavným pěstováním jeho image to Západ dotáhl až k udělení Nobelovy ceny míru tomuto monarchovi. Dalajláma je totiž především feudálním monarchou, neomezeným vládcem nad životy milionů nevolníků i otroků, rozhodujícím také o jejich smrti, nezřídka i umučením.

Samostatný Tibet vedený dalajlámou, opomeneme-li již následné zřizování vojenských základen USA na této „střeše“ Asie a výrazné oslabení ČLR, by většinu jeho obyvatel znovu uvrhl do hrůz nevolnictví a také otrokářství jako součásti tibetského feudalismu. Dalajlámovi katani by mohli znovu mučit otroky a nevolníky poléváním vařícím klihem, usekávat jim končetiny, vypichovat oči a páchat na těchto ubožácích další ukrutnosti, ze kterých je obsazením Tibetu, jako odvěké součást Číny, doslova vysvobodila čínská lidová armáda.

Naši havlovští sluníčkáři, sklánějící se před dalajlámou a vyvěšováním tibetských vlajek podporující jeho úsilí a dosažení samostatnosti Tibetu, si mohou vybrat. Buď o ukrutnostech tibetského feudalismu nic nevědí a potom je lze považovat za naivní politické pitomce. Nebo je dobře znají, což z nich, jako obránců lidských práv, činí pokrytce.

Rozbuškou zmiňované provokace se stalo lživé tvrzení ministra kultury Davida Hermana. Prezident mu prý měl v rozhovoru na Slovenské ambasádě v Praze vyhrožovat, že přijme-li dalajlámu, neudělí jeho vzdálenému strýci J. Bradovi, který v Osvětimi přežil holocaust, 28. října státní vyznamenání.

Prezident to rezolutně popřel a také svědci přítomní rozhovoru, ministři J. Mládek a D. Ťok i slovenský velvyslanec P. Weiss nic takového nepotvrdili. Nehledě již na skutečnost, že něco podobného se ve vysoké politice otevřeně a před svědky neříká. Ministerská lež však našim sdělovadlům stačila k rozpoutání oné obludné kampaně proti prezidentovi.

Ministr Herman jako člen české vlády nasadil všemu korunu. V zásadním rozporu s politikou této vlády oficiálně přijal dalajlámu. Aby nebylo pochyb, že jde o oficiální přijetí, setkal se s ním na ministerstvu kultury a to v pracovní době. Navíc v přítomnosti svých dvou náměstků.

Když pak čínské velvyslanectví v Praze právem požadovalo oficiální informaci, platí-li i nadále mezistátní, nedávno podepsaný dokument o česko-čínském strategickém partnerství, jako odpověď se objevilo známé prohlášení čtyř našich nejvyšších ústavních činitelů. Kavárna s ním dodnes opruzuje. Tvrdí, že prohlášení je výrazem naši podřízenosti zájmům a politice Číny, když už ne rovnou její okupace ČR. Hlavně že těmto pokrytcům nevadí naše vazalské vztahy s USA ani diktát Bruselu a NATO.

Nebude na škodu vědět, co o této provokaci, kterou nazval „Operace Brady“ a následující nevybíravé kampani, napsal v říjnovém Financial Worldu americký novinář Erik Best. Pan Best v podstatě naznačuje, že celý nápad vznikl na schůzce ministra Hermana s jeho přítelem velvyslancem SRN, bývalým zástupcem německé tajné služby a budoucím šéfem zpravodajské služby NATO.

Podle Erika Besta všechno vypadá jako dobře připravená a centrálně řízená kampaň proti prezidentovi i za cenu diskreditace oslav státního svátku ČR – 28. října a znehodnocení celého vyznamenávacího aktu, spojeného s tímto svátkem. Všechno do sebe zapadá. Návštěva dalajlámy v Praze, jeho oficiální přijetí členem vlády, žádost čínské ambasády o vysvětlení i reakce ústavních činitelů v podobě jejich prohlášení. Pak, jak píše Best, se objevil nějaký Brady, kterého nikdo neznal. Česká média spustila kanonádu, jakoby tento pán měl spasit republiku. K této kanonádě se svými akcemi přidali pravicoví politici, ale i někteří starostové, rektoři univerzit i studenti. Šlo jim hlavně o poškození autority prezidenta a kašlali na to, že urážejí vyznamenávané. Podle Erika Besta je proti tomu, co předváděla česká média, normalizace 70. let „slabý čajíček“, neboli úplný hadr.

Kavárna jako obvykle svými „umělci“ tvrdícími muziku se touto kampaní definitivně přeměnila v zaplivanou pražskou putyku. Ale má smůlu, neboť situace se mění doma i ve světě. Stále více lidí u nás nahlas říká, že „za komunistů“ se měli lépe a většina si to již myslí.

Dohodne-li se pak nový americký prezident Donald Trump s ruským prezidentem Vladimírem Putinem, ztratí kavárna nejen přítele, ale co je ještě horší – i nepřítele. Zradí ji tedy přítel i nepřítel. Jak bude potom plnit navyklé pokyny, když žádné nebudou a velet si sama neumí?

Další pokračování protizemanovského tažení si pozorný čtenář jistě doplní sám…