aneb

Znovu o slávě i bídě poezie

MILAN BLAHYNKA

Svými záznamy jasnozřivosti básníků a jejich poezie působím už jako umanutec a pošetilec, který až do omrzení hází hrách na stěnu, spíše na zeď, vlastně na hradbu, budovanou po tisíciletí z tupých bludných balvanů, lepených maltou předsudků; hrách na hradbu oddělující svět rozumbradů od světa bláznů básníků.

Otázku vepsanou do názvu konference, otázku Vlastenectví? Evropanství?, nad níž se dnes tak velice rozumuje, už po Velké válce, pouhé necelé čtyři roky po válce, pojmenované později První světovou, jasně, lapidárně, odpovědně zodpověděla česká avantgardní poezie, jmenovitě podivuhodný kouzelník Nezval.

Básník „jednoho večera, procházeje se podél nábřeží, / jež bylo ponuré a světélkující jak fatamorgana, / dal [se] vésti lucernami, / jež točily se v průjezdech, rozevřených na způsob zvířecí tlamy“ a posléze stanul u polozbořené cihelny, „útulku banditů“, a ve výši uzřel tyčit se „klášter nijak neproslulý“:

„Tu musil jsem mysliti na budoucnost Evropy, / té kolonie, uprostřed níž můj přísný národ, podoben granátovému jablku / na některé z nízkých věží jak báň je vztýčen / a nemoha domyslit ani suchou askezi neprobuzené jeho přirozenosti, zůstal jsem sklíčen…“

Tyto verše z prvního zpěvu skladby Podivuhodný kouzelník souzní se základní myšlenkou básníkovy esejistické polemiky s českou národní povahou v přednášce Proč milujeme Dostojevského, napsané v době vzniku Podivuhodného kouzelníka, ale zde je cituji jako doklad básníkova vlastenectví i evropanství.

Nezval se podobně jako celá česká meziválečná avantgarda přel s pokrotlou školáckou povahou svého národa, byl vlastenec stejně kritický jako horoucí, ale přitom „musil mysliti“ na „budoucnost Evropy“, která se právě zvláštním scestným způsobem vzpamatovávala z Velké války, nasazení v níž básník unikl o vlas.

Ve chvíli básníkova sklíčení nad budoucností Evropy „kousek dál na návrší, kde klášter je protkán zahradou, / mihl se obraz měsícem třikrát viditelný“, obraz tajemné dámy, „blažené řeholnice“, a ač se mu nikdy nesnilo o její minulosti (a dodejme: o její touze po lásce), poznal, že zná „dobře ten příběh, který jest fialovým jádrem jablka, / jež zavěsil osud na nízkou věž uprostřed kolonie / pojmenované Evropa“. Pojmenování Evropy kolonií předběhlo poznání její budoucnosti o celá desetiletí; poznání degradace pyšného světadílu během Druhé světové a během sedmi desítiletí po ní.

Pojmenování země „uprostřed kolonie“ zvané Evropa granátovým jablkem je samozřejmě prvotřídní průkaz českého vlastenectví, hrdě se ztotožňujícího s osudem celého světadílu. Granátové jablko je ovšem jablko nebezpečného a přísně (pod trestem vyhnání z ráje) zapovězeného poznání.

Podivuhodný kouzelník nezůstal prchavým okamžikem, pouhým zákmitem poznání. Po svém otisku v Revolučním sborníku Devětsil (1922) a začlenění do poetistické Pantomimy (1924) našel své definitivní místo v Básních noci (1930), v nichž Akrobat (1927) začíná veršem „Celá Evropa se sběhla na bulváry“.

Nejslavnějši z Básní noci, Edisona, skladbu blíženectví básníka a vynálezce, Nezval v rukopise dedikoval „Edisonovi / jenž stvořil víc světel / nežli bůh sopek / vynálezci nové epochy / Američanu / hrdinovi XX. století / a všech věků / tuto malou Odysseu / básník Evropan Čech / Vítězslav Nezval“.

Do tisku toto věnování neproniklo. Dokládá básníkovo české a zároveň evropské vlastenectví.

Je to vlastenectví neokázalé, nevystavující se obdivu, ztajené v díle.

Ani jasnozřiví básníci ovšem nebyli, nejsou, nebudou neomylní. Aspoň se to zazdá, když ve skladbě Z domoviny (1951) básník, který má svůj „drahý domov“ v „každém svém nervu, v každé žilce“, tvrdí, že „básníci mají na svět velký vliv“. Kdyby tomu tak bylo, sotva by byl svět zas před propastí – Třetí světové.

Sláva poezie je v jejím vidění do daleka, bída v tom, že rozumáři, sázkaři na dědičný hřích sobectví v nás, nechtějí připustit, že „malé, nejmenší i velké národy, / máme všichni stejné závazky a práva, / psaná přísným prstem větru na vody, / na prapory států, jimiž lidstvo mává…“

Není budoucnost vlastenectví, evropanství, lidství stejně jako budoucnost, konečná sláva poezie v tom, že se stane věcí všech; že se všichni stanou básníky, jak o tom snili a sní ti nejprozíravější?

Předneseno na konferenci UČS na téma Vlastenectví? Evropanství?