MILAN BLAHYNKA

V jedné krásné písničce zpívá Karel Zich, jaká je to paráda „usínat s představou, že jsem čísi“, ale poezie až na ukolébavky, a to rozhodně nebyl původní, trvalý, natož dominantní žánr Josefa Kainara, není k usínání, nechce uspávat, a vnucuje se otázka, čí její tvůrci jsou, komu patří, kdo se jich smí dovolávat a pod čí deštník se v nepohodě uchylovat.

V jedné z posledních Kainarových básní, ve Vstávání (poprvé tištěna v příloze Tvorby LUK 1971/10, knižně 1978 v Básních a blues a 1982 ve Včele na sněhu) je na samém konci tázání (ne dost jasné čí: „malé melodie“, nebo „slunce nad ní“?) i odpověď. Tázání: „Padnout? Zmýlit se? / Bolet se sám jak zub? / A sám se hadrem smazat?“ Následuje nemilosrdná odpověď: „Jenom se neustýlat.“ Žádné spočinutí.

Jedním z nejspolehlivějších certifikátů velikosti velikánů historie i poezie je touha kdekoho si přisvojit. Vlastnit je. Nebývá to vždy touha jen nevelikánů, jen přání přihřát se na velké invenci, odvaze a charismatu. Někdy je to víceméně oprávněný pocit blíženectví a poznání (jinými žel nepociťované), poznání potřeby solidarity a zázemí bezpečí pro život a dílo ve vlčím světě, v nebezpečné džungli.

Každý máme koneckonců svého Kainara a jsme náchylní tvrdit, že je prostě náš nebo dokonce můj. Protože nic na světě ani v poezii a jejím osudu neplatí absolutně, jsou i davy, jejichž „lidským“ molekulám je všecka poezie putna. Kainar je vyjmenoval, vypočítávaje, kdo všichni „ještě pořád“ jdou po Kainovi, po tom „vrahounovi biblickém“, který „přespává“ v jeho příjmení:

„Konstáblové Tlustý servírky / Maséři dějin Kadeřníci ticha / Svalnatý dětičky Proroci ujímání / Schválené volnomyšlenkářstvo / Myšky kurvičky / Čtenáři duší / Sběratelé pudů.“

Tedy všichni, jimž maminky nezpívaly a nevyprávěly pohádky, neukazovala se a nečítala leporela, nepodstrkovaly omalovánky s veršíky, všichni, jimž se nedostalo setby zdánlivě neužitečné fantazie, pro razantní prosazení ve světě kalkulů a spekulací jistě zbytečné, fantazie, která pošetilou pozorností pro to, co nic nevynáší, co dokonce brzdí a překáží zapojit se do úsilí o nekonečný růst růstu, růstu hlavně zisku.

Podezřele neochočitelní skuteční básníci a čtenáři jejich veršů naštěstí ještě odolávají konstáblům a schválenému volnomyšlenkářstvu a nalézají si své guru. Petru Žantovskému se stala branou ke Kainarově poezii sbírka Lazar a píseň, mnoha jeho vrstevníkům báseň Stříhali dohola malého chlapečka a mně připadají jako klíč k celému Kainarovi jeho verše z poslední sbírky, kterou si uspořádal, z Mých blues:

„Přiznávám se tímto ke všemu / A též se přiznávám / Že z toho ničeho mi vůbec není líto.“

Přiznával se už ve svých Osudech, kdy prosil Boha „vyslyš prosbu moji, / aby poznali mi / podle hřbetu mého, / co jsem zač“. Aby poznali mu! To je přece přiznání nejvyššího stupně, přiznání, že se sám – „stísněný, ač přímý“ – v sobě nevyzná. Není to výzva nám všem: vyznáme se v sobě? Lidé, kteří rádi dávají přednost námitkám před pochopením, nutně se nad takovými přiznáními zhrozí.

Vždyť Kainar jako proslulá La belle dame sans mercy, neslitovná dáma, nešetřil ani básníky, kteří ho svou poezií v přiznávání ke všemu předešli, chodíce provokativně v průhledném skleněném haveloku, a byl zlý i na současníky, které měl rád, tak jako žena ze sbírky Lazar a píseň, které pláchl milý. „I kdyby se vám vrátil / po roce po dvou / tichej na měkko /… / budete zlá, to musí být / a to je svatý, / černý vaše ámen.“

Jsme snad na tom lépe než básník, víme nebo aspoň tušíme, co byl a je vlastně zač? „A já, jenž jsem sebe přečkal, / myslívám si na Lazara,“ napsal mnoho let před svou sbírkou Lazar a píseň. Básní Budete zlá si Kainar předpověděl, jak tvrdě bude různými souzen, až se vrátí k těm nejrůznějším, jimž na čas pláchl. Básník Osudů si nejmenovaným milým napsal „osud neosud“ (řečeno jeho veršem) svůj osud.

Kdo a čí Kainar byl a je? Kam patří teritoriálně, profesně, názorově a co do tvůrčí příslušnosti?

1 / teritoriálně

Jistěže rodný Přerov, kde se Josef František Kainar 29. června 1917 narodil jako vnuk hulínského strážného na dráze a syn kontrolora c. k. státních drah, bytem v železničářském činžáku v Nádražní třídě. V Přerově Josef Kainar chodil do školy, v deseti zažil rozvod rodičů i macechu; s ní, lékárnicí, si v mnohém porozuměl, ale z druhé domácnosti utíkával podobně jako ze školy.

V Přerově, hudebně nadán po vlastní múzické mamince, začal hrát v pěti na housle, zkoušel komponovat pro klavír na tři ruce, rozepsal operu a nakonec se upsal jazzu i psal svá první blues a podle všeho i verše. Ale také na gymnáziu propadal, opakoval kvintu, pokusil se o (fingovanou?) sebevraždu. Z Přerova si odnášel trvalé zaujetí pro železnici, pro hudbu (včetně první ze svých třinácti kytar) a patrně i poezii, pro mystifikaci (podle jednoho jeho rozhlásku lhával „jak bůh“), ale také vysvědčení „na odchodnou“ se čtyřmi dostatečnými a dvojkou z mravů.

Olomouc? Její právo na Kainara není zvlášť silné. V městě (kam přesídlil brzy i jeho otec, už vrchní inspektor ČSD), podle obrozenského profesora medicíny a prozaika Mošnera nezdravém, sextant dost stonal a jeho studijní rok 1934-1935 skončil katastrofou: nedostatečnou z latiny, franštiny, dějepisu, matematiky a zase sníženou známkou z chování.

Hlučín! Na menšinovém českém gymnáziu s dobrou pověstí se repetent navzdory 92 absencím v sextě studijně na čas pronikavě zlepšil. Vynikal v řečnických cvičeních a debatách, připravil besídku se sborovou recitací a písničkou V+W; a v květnu 1938 maturoval z češtiny za jedna, z francouzštiny za dvě. V Hlučíně také bydlel (v podnájmu; rodiče už žili v Ostravě-Přívozu, kde byl otec jmenován přednostou stanice), našel uplatnění hudební (založil hudební trio veřejně koncertující), odvahu posílat své verše i do novin a rozhlasu.

Ve slavném pražském Studentském časopise debutoval jako parodující kreslíř už za přerovských let (1933), jeho báseň Důvěra byla poctěna jako nejlepší báseň čísla v září 1937, v dubnu 1938 mu vyšla Malá země, za niž získal jednu ze dvou druhých cen celého ročníku (první dostal Ivan Blatný). Hlavně Malou zemí Kainar vplynul do nejvyšší vlny poezie národního ohrožení.

Řadov. Pobyty na letních prázdninových táborech, pořádaných Etickým hnutím československého studentstva, jichž se poprvé zúčastnil Kainar začátkem léta 1936, měly pro jeho život a dílo zásadní význam – formovala se tam jeho generace, osobně tam poznával významné autory, kteří se studenty diskutovali, a sblížil se tam s Bonnem, Ortenem, Blatným, Pilařem, Vrbovou aj.

Praha? Do města Osvobozeného divadla, které tolik znamenalo pro jeho blues i názorovou orientaci, jezdil (za levné režijní jízdné) už v čase Balady z hadrů (hrané od listopadu 1935). V Praze žili básníci, které obdivoval, a tedy není divu, že ke studiu češtiny a francouzštiny se zapsal na Filozofické fakultě univerzity Karlovy. Pražský rok 1938-39, rok Mnichova, 15. března, začátku války, rok listopadu 1939 byl událostmi a úzkostmi tak hrozný, že mu nadlouho zabránil zamilovat si Prahu, k níž nepřilnul dlouho ani po válce.

Ostrava! Za hlučínských let měl v ní Kainar své rodinné a publikační zázemí, v bytě rodičů oslavoval spolu s kamarády z Hlučína i maturitu. Po uzavření českých vysokých škol se vrátil do Ostravy, odkud se už rodiče odstěhovali do Řepišť (otec šel 1. července 1939 do penze). Rok pracoval na dráze, v sezóně 1940-41 hrál na kytaru v profesionálním Doležalově orchestru v kavárně Savoy, z něhož a z Ostravy odešel a vrátil se do ní od rodičů z Řepišť ihned po osvobození. Už v květnu byl zmocněn jednat jménem ostravského krajského sekretariátu Svazu české mládeže, počínaje 1. červnem krátce redigoval týdeník ostravské mládeže Nástup a intenzivně do něho přispíval verši i články.

Řepiště!! Do té lašské obce za války a ještě po ní jen dojížděl z Ostravy, Ostravice i Zlína k rodičům, ale paradoxně právě ona se mu stala místem velké inspirace a práce. Velkou část stále slavných veršů po Příbězích a menších básních napsal v Řepištích, které mu zkrátka byly tím, čím byly Nezvalovi Dalešice nebo co pro Halase znamenal Kunštát.

Zlín? Tam přijal angažmá na sezónu 1942-43 znovu v Doležalově orchestru ve Společenském domě, intenzivně chodil s dívkami na plovárnu, psal písně, hlavně texty, ale zas odešel, a to opět ke dráze jako instruktor železniční protiletecké ochrany i na venkově, kde zřejmě zároveň pracoval na pile v Ostravici.

Ostravice!! Na pilu v ní se zdekoval po obou rozchodech s kavárenským orchestrem. Ve své knize o Kainarovi jsem napsal, že ostravická pila měla pro básníka „význam dělnické školy, nástavbového kurzu s velmi důležitými učebními předměty humoru a životní moudrosti“. Nemám k tomu co dodat, snad jen to, že v chatě nad Ostravicí, v chatě na Lysé, milované hoře starého ještěra, našel na samém konci války úkryt.

Brno!!! Po válce chce Kainar sice dostudovat v Praze, kam zajíždí, když si porozumí s projektem hry Divadla satiry Cirkus plechový (premiéra 19. září 1945), do níž napíše snad vůbec její nejcennější texty, ale vůbec nesdílí obecné nadšení z jejího úspěchu. Praha ho urazila „vypískáním Janáčka“ a v Brně pracuje jako redaktor Rovnosti už v srpnu 1945, už rozhodnutý nestudovat. V Rovnosti obnoví žánr slavného rozhlásku z meziválečných Lidovek a svými břitkými Týdenními uzávěrkami (které pak píše i do Lidových novin zas jako Rozhlásky) komentuje události.

Než se roku 1947 poprvé ožení, dlouho bydlí u Ivana Blatného. V Brně se pak zamiluje do své budoucí druhé ženy Alice. Za brněnských let mnoho napíše: písňové texty, například pro Mahenovo divadlo do Vančurovy Josefiny, spolupracuje s rozhlasem, z Brna dodá pražskému Divadlu satiry Akci Aibiš a Novému divadlu satiry hru Ubu se nevrací aneb Dršťky nebudou, která se po neveřejné premiéře už na jeviště nedostala. Z Brna pošle pražskému Družstvu Dílo Říkadla (1948), do Orbisu svou Zlatovlásku, do Československého spisovatele Velikou lásku i Český sen. A za brněnských let se už roku 1947 natrvalo stává spisovatelem z profese a prochází neuvěřitelně složitým básnickým vývojem.

Do seznamu Kainarových míst a krajin patří ovšem Budislav, kde ve spisovatelském domě PENu napsal loutkovou hru Zlatovláska, sbírku Český sen a kdovíco ještě. Jižní Morava, kam se jako tolik básníků vydával za sluncem, přírodou, rybami a z níž vytěžil verše pro stejnojmennou obrazovou publikaci (1958).

A pak celá řada lokalit v Čechách, kam věčný tulák Kainar, autor rané rukopisné sbírky Tulák spí na louce, se svou druhou ženou odchází koncem roku 1956. Pobývá i píše v Bechyni, ve spisovatelských domovech ve Ždáni a na Dobříši, kam se často utíkává (a kde také 16. listopadu umírá), i když konečně získá byt v Praze, v níž konečně našel svá místa a „okouzleně poručil“ si občas „karbenátek / U Anky v Koruně“…

Byli, jsou a snad i budou básníci, kteří žijí a tvoří trvale tam, kde se narodili. Jiní básníci mají dvě tři „svá“ místa, kam se vracejí a která se k nim (pokud radnicí nevládnou misomusové) též hlásí, chlubí se jimi a mají je za své. Kainarem se může pyšnit velké množství míst, měst, krajin, ale má snad některé z nich na něho právo výhradní?

2 / profesně

Byl básník? Vydal jedenáct sbírek poezie (dvanáctou sestavil editor z posledních básní), z toho dvě pro děti, jeden výbor (k němuž posmrtně přibyla řada dalších). Už životopis ve výboru Bláznův kabát (1972) konstatoval, že „čím intenzivněji Kainar žil mezi literáty, tím méně mu šlo vlastní psaní – čas plodných setkání byl pro něho paradoxně básnicky hluchým obdobím“. V neodeslaném dopise za války básník ocenil venkov jako prostředí, kde „se dá psát po svém“.

Byl textař? Sám knižně vydal jen útlý svazeček Miss Otiss lituje a roku 1969 mu vyšly dvě LP desky (Světové evergreeny a Chvíle lásky). Po nich se Kainar objevil na LP desce Český šanson (1970) a napsal texty pro LP desky Město Er (skupina Framus Five) a Kuře v hodinkách (Flamengo), vydané až posmrtně, stejně jako výběr z textů na LP desce Obelisk. Ještě za života vyšel první z knižních výborů uspořádaných editory, další až posmrtně. Písňovými texty se dodatečně staly i některé básně; tu se oceňují zejména písně Vladimíra Mišíka na hudbu Karla Plíhala.

Byl divadelník? Podstatně se podílel na Cirkusu plechovém, a dodal dvě hry pro Divadlo satiry. Janu Werichovi napsal na tělo komedii Nebožtík Nasredin, která nevynikla, protože v ní Werich nehrál. Pro loutkové divadlo Zlatovlásku (později ji přepsal na veršovanou pohádku) a množství dalších dramatických textů her, hříček, libret a synopsí pro divadlo a rozhlas. Objevné souborné vydání textů Kainara dramatika v letošním jubilejním roce připravila namnoze z rukopisů pro nakladatelství Akropolis Lenka Jungmannová.

Byl esejista? Kainar své programové stati (Satiru!), úvahy (Genialita K. J. Erbena, pozoruhodné Poznámky o lehčím divadle, Hudebnost, modernost, srozumitelnost, O poezii z jiné strany), recenze knih, referáty o představeních a glosy někdy podpisoval celým jménem, jindy jako Kain, nejčastěji šifrou –ar. Jedinečná Kainarova esejistika dosud marně čeká na knižní vydání.

Byl žurnalista? Z jeho novinařiny představují patrně nejcennější část veršované Týdenní uzávěrky, Brněnské rozhlásky, Epištolky a Rozhlásky, psané postupně v letech 1945-1952, l960 a 1968-1971 a publikované v Rovnosti a v Lidových novinách, pak v týdenících Kultura 1960 a Svět práce. Jen menší část těchto často satirických a pravidelně vtipných glos ke dni, podepisovaných v letech1945-1960 Kain, výjimečně Abel, vyšla zatím knižně. Psal také reportáže, fejetony, sloupky, dosud uvězněné v periodikách.

Byl kreslíř? Většinu svých rozhlásků, ale také jiných veršů a textů sám – často rozmarně – ilustroval, ze svých knížek jen Nevídáno-neslýcháno (1964).

Byl fotograf, a to vášnivý, jak ukázala mj. letošní rajhradská výstava. Jižní Morava měla být jeho knihou nejen slovesně, ale i snímky? Nakladatelství nepojalo k básníkovým fotografiím důvěru a obrazovou část zadalo K. O. Hrubému.

A nebyl hlavně muzikant par excellence, který ve volných chvílích psal, kreslil, fotografoval?

Byl rybář? Jeho rybaření dokládá nemálo fotografií. Počínaje prvotinou Příběhy a menší básně jsou Kainarovy sbírky hustě zarybněny, v prvních dvou jsou básně přímo nazvané Ryby, ve třetí, v Nových mýtech je La belle dame sans mercy „zvyklá dobře obírati / Rybu z kůstek / V pohledu to má / Obírat dobře svoje ryby s kostí“. Ve sbírce Člověka hořce mám rád básník slibuje „O rybách zvlášť ještě napíšu“ a v Lazaru a písni, v Mých blues a zejména a v básních z posledních svých let slib plní, vyřizuje si účet s tlouštěm cedícím „poznámky na vrub existence mé / a Spolku rybářů“, apostrofuje parmu parafrází Písně písní („kterak jsi krásná přítelkyně má“) a podává rozverný návod Jak ulovit štiku dlouhou jako stehno antické bohyně.

Paradox. Mnozí rybáři, s nimiž mlčíval na březích, fotografové, s nimiž se potkával v redakcích a jinde, herci, kteří hráli v jeho hrách, muzikanti, s nimiž hrál v orchestrech, prý netušili, že je básník, a jaký! Někteří básníci i čtenáři jeho veršů zas nevěděli nebo nebrali na vědomí, že a jak fotografuje, že rybaří a že hraje profesionálně v tanečním orchestru. Čím tedy vlastně byl, a vůbec patřil některé profesi?

3 / názorově a co do tvůrčí příslušnosti

Patřil Skupině 42? Podle vševědoucího Googlu, kde se najde poučení přímo pod názvem Josef Kainar a Skupina 42, byl jedním z jejích básníků, ale dá se splendidně té vyvedené prezentaci věřit, když se tam mj. dočteme, že byl redaktorem Svornosti (místo Rovnosti) a že spolupracoval se Svobodnými (místo přesněji: Svobodnými, vzápětí na to Lidovými) novinami; a ani slovo o tom, v čem vůbec nesdílel přísnou skupinovou doktrínu, programové postuláty a nevzdával se (jako pak v šedesátých letech) hudby, písně, melodie?

Patřil existencialismu? Jistěže, jeho fascinující báseň Stříhali dohola malého chlapečka a další jeho verše podobně jako Nová poezie Ivana Blatného a jiných průkazně dokládají, že existencialismus, ve své francouzské kolébce reprezentovaný Sartrem, Camusem, Marcelem jako záležitost jen esejistiky, prózy a dramatu, u nás – jako pozoruhodné české specifikum – našel hlavně své básníky. Kainar se v Příbězích a menších básních přiznával k „sesterství mrtvé běličky“ a v Osudech jeho Ryby zajížděly „vždy hloub a hloub, a v sousto hlubiny“ a my podobně „jsme naživu, jak to jen jde“. Jenže už v Říkadlech (1948) viděl a slyšel Ryby úplně jinak, neosudově, neexistencialisticky: „Povídala rybě ryba, / že moc mluvit, to je chyba. // Ryba rybě řekla na to, / že být zticha, to je zlato. // A v tom byla chyba celá – / jedna druhou neslyšela.“ Tedy ryby už ne nořící se do temné situace člověka, ale legračně absurdní. V Říkadlech je také říkanka Holič, která lazebnickou oficínu naplňuje ne osudovým aktem, ale veselostí, dělá si legraci z holiče poplety. Dá se odlišné, přímo protikladné pojetí dost hodnověrně vysvětlit toliko rozdílem poezie pro dospělé a pro děti?

V úvodní básni Veliké lásky (1950), napsané stupínkovými verši Majakovského, má Kainar náhle verš „nabitý pravdou“ (dobovou pravdou) a práskne tam, kde ví, „že je to třeba. / A tisíc Sartrů, Kirkegaardů, Freudů / mne neukolébá.“ Dá se toto popření mj. existencialismu včetně vlastní příslušnosti k němu – ať jakkoli motivované – vysvětlit levně jen jako takzvaná daň době? A bylo to vůbec popření sebe sama?

Patřil socialistickému realismu? Podle Veliké lásky a Českého snu na první pohled téměř bezpochyby. A copak ještě roku 1971 nenapsal do Rudého práva rozsáhlý článek Posilujme socialistický realismus a nesnil v něm o socialistickém realismu „znovu a znovu obrozeném“, tedy lepším, než býval?

Jenže relativně brzy už po Českém snu psal básně úplně se vymykající tvrdým i méně dogmatickým normám tzv. sorely, a do výboru Poezie (1960) zařadil i básně, „které se spolu trochu hádají“, jak sám krátce na to řekl, básně Stříhali dohola… i Fantazii nebo Schůzi před průvodem a vykoledoval si tvrdý odsudek v Literárních novinách za své údajné podlehnutí zlu, které prý „proti rozumu a vůli uchvacuje jeho cit a představivost“.

Patřil poezii šedesátých let? Na to odpověděl v Mých blues 1966) svým Blues o básničce vlezlé ženě: „Chtějí po mně“ (žádná vrchnost, ale doboví arbitři elegantiarum. Kdo jiný než „maséři dějin Kadeřníci ticha /…/ čtenáři duší“ z Kainova blues?) „báseň jak se žádá / Nasliním a jedu / Jedu s dobou / Nasliním a jedu jak se žádá // Krákoravec tvrdě koherentní / Leze leze jako na protéze / Pach krve beránků / A ničení a stád.“

Na rozdíl od protektorátních let Osudů a Nových mýtů i od poúnorových roků Veliké lásky a Českého snu v šedesátých letech už Kainar nebyl s to strpět, aby si čtenáři mysleli, že „jede s dobou“ a píše „báseň jak se žádá“. Vynášenou část poezie šedesátých let vyřídil prostě tím, že ji dokonale zparodoval.

Patřil posrpnové normalizaci? Kladná odpověď (že přijetím předsednictví přípravného výboru nově zakládaného Svazu českých spisovatelů oddaných socialismu se normalizaci upsal, protože byl zadlužený) je stejně se nabízející jako primitivně hloupá. Pro básníky, jako byl tulák Karel Toman, anarchista Stanislav K. Neumann nebo tulák spávající na louce Josef Kainar dluhy neznamenaly nic, báseň všecko. Pro báseň je skutečný básník s to udělat vše – a souzen budiž jen podle básně. Kainar zlomu šedesátých a sedmdesátých let podle básní tištěných tehdy jen časopisecky a posmrtně shrnutých do sbírky Včela na sněhu.

V březnu 1966 mu vyšlo v Literárkách Dvanáct kytar. V ní nesdílí obecné iluze nadějných let před jarem 1948, ze své třinácté kytary „vymačká“ jen: „Pár taktů naděje / Pár jisker natrsám / z těch jejích tvrdých strun / pro holky z Domovů / pro blázny z Pampelun / – a pro svou Kuželku / Kuželka ráda blues – / abych si mohl říci / Co stihlo tě / s třináctou kytarou / v jediným životě.“ Co ho a celý národ stihlo? Také srpen 1968.

A Kainar píše a v Listech z dubna 1969 (v čase, kdy přebírá veslo našeho osudu dr. Husák) vychází jeho Podvečerní zimní jízda vlakem a v ní „v komíně / Křídlo anděla jenž vloni nedolét / Teď ztiší se a svěsí / Prosím nastupte si“, jakož i: „Můj Pane přej mi dobrou smrt / Ať zbůhdarma já živý / Nezanikám.“ A také: „Krajina přikrčená / Neochotná Vzpurná / ve vozech každý do sebe / Každý jak loňská / Urna…“ A dále: „Je život vezdejší / Jak včela na sněhu / Modlíme se: / Nenahýbejte se / Lidé z lidských tváří / Přijde Bezpředjaří / Přijde Jakoléto / Smutné země této / Přijde rusý Papodzim“ – A ještě: „Vlak si rve potmě / Staré bílé vlásky / Nad námi Nad Evropou…“ A nakonec: „Tam na konečné / Průvodčí byl svatý / A průsvitný A víc / Byl opilý (jako onen přednosta, a výpravčí ve SvatběLazara a písně, kde „cestující netušili“) // Tam na konečné // Tam jsme vyšli z vlaku / Vyšli jsme ale / Nevystoupili // Da nobis Domine.“ Jeho Pán mu skutečně zanedlouho dopřál „dobrou smrt“ a také mladé lidi, pro něž ještě napsal texty na jejich a své Město Er a na Kuře v hodinkách; a bezpochyby svou účastí na těch dvou LP deskách je imunizoval před soudobými misomusy.

Kdo byl a komu od mládí i jako už „Ten starý dědek, / to jsem já. / Svědomí vašich / zlostný ábédédé“ tedy patřil? Všem, poezii a hlavně sobě.

Byl – teď to lze už shrnout – především Básník. Básník stejně bezohledný a (byť jinak) bláznivý jako Ivan Blatný. A jeho příběh čeká na román, jaký o Blatném napsal Martin Reiner, nebo velkou dramatickou knihu literatury faktu, jakou je ještě těžší napsat. Nezáleželo mu na jeho pověsti, na tom, co se smí, a co se žádá jak panující mocí a jejími maséry dějin, tak schváleným volnomyšlenkářstvím.

Byl obráncem lidství v člověku, jehož měl hořce (!) rád? Jistěže: „Já vím, je ještě za horou ten čas, / kdy naše společnost lidská / přestane být společností / hlídací.“ Zdá se, že po mnoha desítiletích od této sloky ten čas je za devaterými horami. Přál si v Mých blues „ať lidé jenom lidmi jsou / A ptáci ať jsou ptáci“? Jistěže přál, ale proč potom si tak rozuměl se psy, kočkami, rybami – a vyhledával samotu a ticho?

Nebylo to proto, že poznal, co zla natropí lidé? Že poznal odvrácenou stranu lidství? Že na rozdíl od dravců ve vzduchu, na souši i ve vodách lidé zabíjejí nejen proto, aby přežili, ale ze zvrácené pýchy „pánů tvorstva“, násilnických spasitelů světa a dokonce i obránců „lidských práv“, dnes bezuzdně zneužívaných? Na rozdíl od „nekuřáků zla“ (tak v Mých blues nazval dobráky, zavírající nad nelidskostí v lidech oči) neváhal i v sobě hledat „vrahouna biblického“, bratrovraha Kaina, přiznávat si Kaina v sobě, neváhal zkoušet být Kainem, jednat chvílemi celých let jako Kain – a troufale nelitovat svých krutých zkušeností, přiznávat se ke všemu svého života?