BŘETISLAV KOTYZA
Dlaněmi dotýkám
Dlaněmi dotýkám poselství kamene
přimykám ruce na skálu
když kdosi ve mně
bez ustání
opalkem větve
úporně rýsuje svoji nahotu
Prsty své ruky přikládám na tepnu
zkamenělému životu
když stopadesáté století
kdosi ve mně stále pochybuje
zda ještě cejchovat narudlou hlinkou
znamení rodu na skálu
Aby si potvrdil své vlastnictví Já
aby si zúčtoval rok úspěšných lovů
aby si vymodlil ještě pár životů
Galerie obrazů jeskyně Altamira
Zlomky
Štíp dřeva zdélí –
Kdy bolel jsem naposled
třískou pod kůží?
Na desce válu
tak dávno kuchyní mámy
my tajně zkoušeli zde
Cyrana z Bergeracu
kloboukem patriarchy
k výstupu prvotnímu
Štíp dřeva vrostlý nazpět
do kořenů
když naposled bolel jsem
němostí nevyřčenou
k verši prvotnímu
Vrabčiny
Já nikdy neuměl jen tak
jako moji kamarádi
plivat skrz mezírky zubů
Nikdy jsem nedoved a
nesložím doktorát
čůrat kornoutem dlaně
Jak záviděl mistrům ulice
zkoušel to nastokrát
hvízdání pikolou prstů
Dlouho chlapečku dlouho
nejmenší na konci řady
trvalo pochopit
– dosud se červenáš –
Doutnají horce
pelíšky zválené vysokou travou
Tehdy přihořívá
Klubou se
vrabčí slůvka
Déšť
prší
prší a déšť s větrem
svlékají stromy v nahotu
ale není zde chlapce co toužil by
deštěm osleplý
zavzlykat nepřestávej
prosím nepřestávej
nikdy se nedosytím panenských jablíček
doteků větvoví
není zde muže jenž sevřít by dokázal
míjení chvíle v prázdnotu
není zde nikoho kdo chtěl by zapírat –
Nepřestávej
prosím nepřestávej
Zpráva o stavu
Zima to již zdaleka není
jaro však také ne
ani napohled
a v táhlém vlhkém dechu tání
křik ptáků nad městem
Snad mají černí pasanti
lepší zprávy než já
snad mají i větší zisk
mé jsou jen
hraniční kameny bez polností
a kurentem psaný rodný list
Ještě to klouže po zámrazku ale již
po špičkách tančí blátem pes
Františka
Tolika těžkostí života
a kostelem na márách
neseme náručí věchýtek
já zeťák a tvůj syn
– aby tej války nikdá už nebylo –
slyším tě modlit se bez přestání
Františko Březíková
Třiatřicet kroků k černému autu
službou splácíme dluh
já zeťák a tvůj syn
Ubíhání
Časoměr strojků tikoty
zámlky šelestné orloje
pendlovky bez konce kroku
signálů řízených displeje
vyvolen jest provždy že
vlastníkem početí počátku
Král Kralování
ke vteřině srovnává vteřinu
meškaje okamžik narození
propásnuv hodinku skonu
bez možnosti vrátit
motýlů květu zastavení
vlaštovky prudkostí letu
A ptáci proč
…neptají se zda smí
zobat z cizího stolu
a ptáci proč
nepřijmou ruku podanou
plného krmítka
výměnou za létání
za právo zemřít prudkostí letu
Z očí do očí mlčky
bez doteku
Žalm první
Kdo stvořil genetickou spirálu
architektury člověka?
Kdo jednou provždy řekl nám
že prach jsme
a v prach nás kdykoliv obrátí
Kdo zůstavil žertem snad
panoptikum lidské společnosti
k podobě své
či k podobě andělů padlých po Kreku
Kdo vložil šém rozumu
do prázdného důlku kdes
mezi hýžděmi
Kdo vdechl do hlíny
tajemství myšlenky trojjediné
Loupit Násilnit Zabíjet
Podříznout tělo i ducha
pod fanglí ztopořenou
sobě ku prospěchu
pod hymnou sta jazyků –
Na tvém hrobě Já posedlý tančím
tvé děti Já zahubím obojkem otroků
tvou ženu Já bezvěrče
nechtěj vědět
A znova snít o čemkoliv
znova nabízet a přijmout
ruku podanou lidskou dlaň
A vyrvat z tlamy žraloka
posvátný Boží zub
Je první
– je první verš od Boha –
A zbylé?
Kdo prázdnotou klene most
kdo chléb víno podá duši pošetilé
hledaje v sobě Boží přítomnost
je verš první
Je verš druhý kdy muž a žena
společně stoupají k obřadům
starším než nejstarší z náboženství
starším než Boží lhostejnost
Je verš poslední
Otisky prstů
Otisky prstů otisky dlaní
stopy nás
co byli jsme a zůstanem
Po dechu lapáme po staletí
modlit se vírou bez klanění
že byli jsme a zůstanem
Otisky prstů otisky dlaní
hlínou
co naše ruce mění
v rodnou zem