BŘETISLAV KOTYZA

Dlaněmi dotýkám

Dlaněmi dotýkám poselství kamene

přimykám ruce na skálu

když kdosi ve mně

bez ustání

opalkem větve

úporně rýsuje svoji nahotu

Prsty své ruky přikládám na tepnu

zkamenělému životu

když stopadesáté století

kdosi ve mně stále pochybuje

zda ještě cejchovat narudlou hlinkou

znamení rodu na skálu

Aby si potvrdil své vlastnictví Já

aby si zúčtoval rok úspěšných lovů

aby si vymodlil ještě pár životů

Galerie obrazů jeskyně Altamira

 

Zlomky

Štíp dřeva zdélí –

Kdy bolel jsem naposled

třískou pod kůží?

Na desce válu

tak dávno kuchyní mámy

my tajně zkoušeli zde

Cyrana z Bergeracu

kloboukem patriarchy

k výstupu prvotnímu

 

Štíp dřeva vrostlý nazpět

do kořenů

když naposled bolel jsem

němostí nevyřčenou

k verši prvotnímu

 

Vrabčiny

Já nikdy neuměl jen tak

jako moji kamarádi

plivat skrz mezírky zubů

Nikdy jsem nedoved a

nesložím doktorát

čůrat kornoutem dlaně

Jak záviděl mistrům ulice

zkoušel to nastokrát

hvízdání pikolou prstů

Dlouho chlapečku dlouho

nejmenší na konci řady

trvalo pochopit

dosud se červenáš –

Doutnají horce

pelíšky zválené vysokou travou

Tehdy přihořívá

Klubou se

vrabčí slůvka

 

Déšť

prší

prší a déšť s větrem

svlékají stromy v nahotu

ale není zde chlapce co toužil by

deštěm osleplý

zavzlykat nepřestávej

prosím nepřestávej

nikdy se nedosytím panenských jablíček

doteků větvoví

není zde muže jenž sevřít by dokázal

míjení chvíle v prázdnotu

není zde nikoho kdo chtěl by zapírat –

Nepřestávej

prosím nepřestávej

 

Zpráva o stavu

Zima to již zdaleka není

jaro však také ne

ani napohled

a v táhlém vlhkém dechu tání

křik ptáků nad městem

Snad mají černí pasanti

lepší zprávy než já

snad mají i větší zisk

mé jsou jen

hraniční kameny bez polností

a kurentem psaný rodný list

 

Ještě to klouže po zámrazku ale již

po špičkách tančí blátem pes

 

Františka

Tolika těžkostí života

a kostelem na márách

neseme náručí věchýtek

já zeťák a tvůj syn

aby tej války nikdá už nebylo –

slyším tě modlit se bez přestání

Františko Březíková

Třiatřicet kroků k černému autu

službou splácíme dluh

já zeťák a tvůj syn

 

Ubíhání

Časoměr strojků tikoty

zámlky šelestné orloje

pendlovky bez konce kroku

signálů řízených displeje

vyvolen jest provždy že

vlastníkem početí počátku

Král Kralování

ke vteřině srovnává vteřinu

meškaje okamžik narození

propásnuv hodinku skonu

bez možnosti vrátit

motýlů květu zastavení

vlaštovky prudkostí letu

 

A ptáci proč

neptají se zda smí

zobat z cizího stolu

a ptáci proč

nepřijmou ruku podanou

plného krmítka

výměnou za létání

za právo zemřít prudkostí letu

Z očí do očí mlčky

bez doteku

 

Žalm první

Kdo stvořil genetickou spirálu

architektury člověka?

Kdo jednou provždy řekl nám

že prach jsme

a v prach nás kdykoliv obrátí

Kdo zůstavil žertem snad

panoptikum lidské společnosti

k podobě své

či k podobě andělů padlých po Kreku

Kdo vložil šém rozumu

do prázdného důlku kdes

mezi hýžděmi

Kdo vdechl do hlíny

tajemství myšlenky trojjediné

Loupit Násilnit Zabíjet

Podříznout tělo i ducha

pod fanglí ztopořenou

sobě ku prospěchu

pod hymnou sta jazyků –

Na tvém hrobě Já posedlý tančím

tvé děti Já zahubím obojkem otroků

tvou ženu Já bezvěrče

nechtěj vědět

A znova snít o čemkoliv

znova nabízet a přijmout

ruku podanou lidskou dlaň

 

A vyrvat z tlamy žraloka

posvátný Boží zub

 

Je první

je první verš od Boha –

A zbylé?

Kdo prázdnotou klene most

kdo chléb víno podá duši pošetilé

hledaje v sobě Boží přítomnost

je verš první

 

Je verš druhý kdy muž a žena

společně stoupají k obřadům

starším než nejstarší z náboženství

starším než Boží lhostejnost

Je verš poslední

 

Otisky prstů

Otisky prstů otisky dlaní

stopy nás

co byli jsme a zůstanem

Po dechu lapáme po staletí

modlit se vírou bez klanění

že byli jsme a zůstanem

Otisky prstů otisky dlaní

hlínou

co naše ruce mění

v rodnou zem