MICHAEL DOUBEK

Nedávno jsem navštívil Madrid. Město mě příjemně překvapilo úpravou, čistotou, všudypřítomnou zelení a konejšivým odpoledním poklidem. Už méně pak skutečností, že restaurace zde otevíraly až o půl deváté večer. Tedy ty, do kterých jsem chtěl zajít. Ale to je jen drobná vada na kráse.

Madrid, jak vypadá nyní, byl jistě snem bojovníků Španělské republiky včetně interbrigadistů bránících město proti Frankově Falanze. Bylo to přesně před 80 lety. U Madridu se bojuje za Prahu, psalo se tenkrát. Falanga jeho ulice ne a ne dobýt, a tak si ve spojení s Legií Kondor vybíjela zlost aspoň v Guernice.

Kdo však dnes vzpomene na obránce Madridu, na příslušníky mezinárodních brigád, na 2000 Čechoslováků, kteří tady válčili. Komu dnes něco říká jméno Henryho Normana Bethuna? Bethune byl kanadský lékař, jenž se zjevil v řadách republikánů právě v Madridu. Roku 1937 zde založil první transfúzní službu na světě. Ta vynikala v náboru dárců, které objížděly její speciální vozy. Někteří dárci byli ochotni darovat krev i třikrát týdně. Bethune však postupně upadl v naprosté zapomnění. Monografie Americké hematologické společnosti z roku 2009, která byla věnována historii hematologie, o Kanaďanovi mlčí. Shaun McCann, autor Historie hematologie, od Hérodota po HIV (Oxford University Press, 2016), se domnívá, že to má politický podtext. Bethune byl totiž komunista. Roku 1937 napsal Bethune báseň Rudý měsíc, v níž „krev odívá tváře mrtvých“. Bethune byl krom toho velice excentrický muž opovrhující autoritami i opilec pověstný sexuálními indiskrétnostmi, jak píše McCann.

Zpět ale k dnešku, jenž na Bethuna uvalil klatbu. A rovněž na interbrigadisty. Tedy určitě na ty naše. A přitom se letos u Madridu za Prahu opět bojovalo. Za Prahu otevřenější, vstřícnější a rovnoprávnější. Do Madridu v počátku léta zamířili noví interbrigadisté. Tentokrát však místo vlajek rudých třímali duhové vlajky LGBT komunity (lesby, gayové, bisexuálové a transgender osoby). Tyto vlajky vyvěsily úřady, obchody, muzea, byly i na billboardech. Na nárožích jsem četl nápisy „hrdost“, „svoboda“, „právo“, „rovnost“. Madrid byl pyšným hostitelem LGBT pochodu. Madrid je dál než Praha. Francisco Franco se musí obracet ve své hrobce v Údolí padlých. A dobře mu tak. Až nyní je definitivně poražen, což koneckonců stvrdil i mohutný transparent na budově při severním konci Paseo del Prado: „Vítáme uprchlíky!“ Kam se hrabou naše dávné prvomájové fangle.

Přiznávám, různosti jsem se dosud trošku bránil. Nebo spíše nerozuměl, proč ji tolik zdůrazňovat. Pochyboval jsem o upřímnosti některých, co duhové vlajky vyvěšují na svých krámech a vylepují do oken: není to jen móda, pouze obchodní či politický kalkul? Ne, teď chápu, že je to jinak, že je to naprosto upřímné. A také již vím, koho na svém lůžku vyzývavě čeká Goyova nahá maja. No přece tu druhou, zatím ještě oblečenou maju!

Hlava mně nebere již jen jediné: Proč tedy konečně nevzít na milost i prostopášníka a příslušníka politické menšiny Bethuna?