JIŘÍ KNOPP

Šel jsem uprostřed mezi dědečkem a jeho nejlepším kamarádem Františkem Karbanem. Kráčeli jsme za pohřebním vozem, ve kterém spočívala rakev s mojí babičkou.

Měl jsem na sobě uniformu vojína základní služby. Můj děda a jeho kamarád svlékli uniformu hned po první světové válce v roce 1918. Procházeli jsme podél branického divadla a hudba hrála smutnou píseň, kterou měla naše babička tak ráda.

Když jsem začal chodit do školy, schylovalo se k další světové válce a pan učitel nás učil zdravit podle přání Adolfa Hitlera vztyčenou pravicí a moji strýcové k tomu dodávali: Takhle vysoko máme nasráno v záchodě. Děda je okřikoval, že prý by nás za to mohli postavit ke zdi. Z toho jsem neměl strach, protože jsem se domníval, že stát u zdi znamená něco jako stát na hanbě. Nevěděl jsem, že za války se do těch, co stojí u zdi, střílí.

Děda mi o té strašlivé válce, z které se vrátil se svým kamarádem Karbanem, vyprávěl, ale mě to tenkrát nezajímalo. Jenže děda mě mezi kluky nepustil dřív, než mi všechny své válečné historky vypověděl. Znal jsem všechny nazpaměť.

Se zatajeným dechem jsem poslouchal vyprávění, jak děda s panem Karbanem chytili husu a potom uprosili jednu hospodyni, aby jim ji upekla. Chtěli k ní uvařit knedlíky a zelí, ale kdepak, takovou dobrotu Italka nedokázala. Můj děda měl pečenou husu hrozně rád a nemohl se dočkat, až se do pečínky zakousne.

Vyprávěl, jak byli vyhladovělí a jak se jim sbíhali sliny, když se husa pekla. A najednou, sotva se pustili do jídla, objevili se ve stavení dva nepřátelští vojáci s puškami v rukách a v očích hlad. Chvíli po sobě koukali a najednou, bez bílého praporu a bez dekretu o míru, si sedli k pekáči a za pár minut zůstaly z husy pouze ohlodané kosti a mastné tváře dvou Italů a dvou Čechů.

Tenkrát se nestřílelo. Byl to zázrak? Kdo ví, ale pravda to byla, protože můj děda nikdy nelhal.

Smuteční průvod zabočil ke hřbitovu a po levé ruce nechal hřiště AC Braník, kam se babička chodila dívat na své syny každou neděli. Děda ne, ten mi říkal, že jsou to všechno podvodníci, kteří se na výsledku utkání předem domluví. Proto chodil pouze na dorostence, kteří za zápas dostali pouze žlutou limonádu.

Jednou mi děda vyprávěl, jak mu jeden maďarský cuksfíra dal rozkaz, aby dal Frantovi Karbanovi, svému nejvěrnějšímu kamarádovi, facku. A můj děda, že nedá.

- Okamžitě splníte rozkaz, jinak vás dám uvázat.

- Proč bych ho měl uhodit, když mi nic neudělal.

- Vy nevíte co je to rozkaz?

- Tondo, tak mi ji hoď, já tu facku vydržím, přece si nenecháš dát špangle. Víš, jak to bolí? Dvě hodiny být uvázaný a stát na špičkách?

- Tak to tedy ne, aby si na nás ukazovali, že my Češi se mezi sebou pereme?!

Nemohl jsem pochopit, proč tomu kamarádovi tu facku nedal. Když dědu po dvou hodinách odvázali, padl na zem, bolestí se svíjel a Karban, ten jeho věrný kamarád, ho masíroval.

Když babičku ukládali do hrobu, stáli oba staří kamarádi u sebe a drželi se za ruce tak pevně, až jim zbělely klouby prstů.