FRANTIŠEK UHER

Odjakživa poutaly čtenáře reálné příběhy, věnované osudům konkrétních osob. Většina tzv. životopisů však strádá stejným neduhem, kterým je přístup autora – ostentativně pozitivní či negativní. Je trochu paradoxní, že nejméně věrohodnými se často stávají ta díla, u nichž je zdůrazňován objektivní přístup. Bývají stupidně servilní, nepřesvědčivá, nevěrohodná. Literární obraz určitého dějinného období doplňují životopisy osobností, vstoupivších do historie jako lidé zasluhující obdiv a uznání.

V posledních letech poněkud znepokojuje krajně komerční přístup, regály knihkupectví jsou zaplaveny životopisy těch, na než by mělo lidstvo spíš zapomínat, válečných zločinců z období druhé světové války, za nimiž zůstala obludně krvavá stopa. Včetně jejich autobiografií, což se přímo příčí etickým principům. Od těch pochopitelně nemůžeme očekávat sebemenší náznak objektivity. Shrnuto – převažují knihy, jejichž „hrdiny“ jsou osoby zasluhující obecné odsouzení.

Jedním z takových protagonistů je Otto Skorzeny, nacista do hloubi duše, proslavivší se únosem internovaného italského diktátora. Akcí byl pověřen na příkaz samotného Hitlera, mezi jehož oblíbence náležel. Především této události byla již v mnoha knihách a filmech věnována pozornost, třebaže se Skorzeny podílel i na dalších válečných událostech, v nichž hrál hanebnou roli.

Nejnovější knihu o Skorzenym vyslal ke čtenářům Roman Cílek pod názvem SKORZENY s podtitulem Život na hraně (Epocha, Praha 2016, 180 str.) Věnoval témuž člověku pozornost již v minulosti, tentokrát využil i novějších poznatků.

Od první do poslední stránky líčí protagonistu i dobové události s věcným nadhledem, se snahou vydat ryze objektivní svědectví o muži, jemuž nepochybně nescházela odvaha, možná spíš ochota hazardovat se životy podřízených, byla však zneužívána nesprávným směrem. Skorzeny přijímal úkoly od samotného Hitlera a také je plnil a splnil, pokud to válečné události umožňovaly. Nikde však není stavěn do hrdinné role.

Cílek úzkostlivě střežil ostrou hranu mezi pozitivním a negativním, mezi zhoubnou vojenskou slepou poslušností, kterou nelze ztotožňovat s disciplinou, a iniciativním jednáním.

Pouze jednou mohl Skorzenyho jako válečného zajatce vyslechnout československý zpravodajec, a to ještě pouze v záležitostech, týkajících se bezprostředně jeho působení na území republiky, kde náležely k nejbestiálnějším jednotky, spadající pod jeho velení.

Zůstává a již zůstane nevyjasněné, zda se Skorzeny podílel osobně na vypálení Ploštiny jako pomsty za podporu partyzánů. Nejedna kniha jej líčí jako hlavního viníka a aktivního účastníka, našli se i svědkové, kteří v tom směru vypovídali, leč svědkové nevěrohodní, snažící se zastřít míru vlastních provinění. Teoreticky lze Skorzenyho účast připustit, zdržoval se v té době ve Vídni a pro muže jeho možností nebylo žádným problémem rychle měnit místa pobytu. Sám samozřejmě podíl na ploštinském masakru ve svých pamětech nepřipustil, což ovšem není směrodatný ukazatel. Také Roman Cílek ponechává tuto otázku otevřenou. Jiné řešení neexistuje. Stejně tak nelze zlehčovat Skorzenyho činnost.

Založením spíš dobrodruh se vědomě podílel na mnoha válečných zločinech. Po válce se krátce skrýval, ale pochopil, že se stal příliš známou osobností na to, aby mohl unikat trvale. Přihlásil se do zajetí Američanům. Tři roky pobýval ve věznicích a zajateckých táborech, až se mu podařilo uprchnout.

O útěku existuje několik ne zcela věrohodných verzí, žádná nemusí být pravdivá. Jisté je, že přílišné úsilí o jeho dopadení vynaloženo nebylo, krátce žil a pracoval v Německu, začal podnikat ve Španělsku a těžil ze své pochybné válečné pověsti. Dostal se do kontaktu s prezidentem Násirem v Egyptě i s argentinským diktátorem Peronem a jeho ženou Evitou. (Viz populární muzikál.) Později si pořídil ovčí farmu v Irsku, aby zemřel v důsledku těžké choroby.

Dnes se zdá neuvěřitelné, že nacista jeho ražení a jeho „zásluh“, nositel nejvyšších vyznamenání, mohl spokojeně žít, ale to již rozhodovala jiná hlediska, formovaná mezinárodními událostmi, ovlivňovaná politickou hrou, v níž se z bývalých nepřátel stávali potencionální spojenci. Několik států marně usilovalo o jeho vydání. Ostatně, trestu unikly i mnohem významnější osoby, než jakou byl Skorzeny.

Roman Cílek je zkušeným autorem literatury faktu, dokáže vyhmátnout podstatné. Černé je mu černým, bílé bílým. A kde nejasné okolnosti a nedostatečné či dosud nepřístupné informační zdroje nedokážou rozptýlit mlhu pochybností, nepodléhá tendenčním tlakům, deformujícím skutečnosti podle určitého zadání. Nezbytné autorské stanovisko vyjadřují stručné věcné komentáře nebo bystré aforistické glosy, komentující průběh událostí, případně vyjádření konkrétních postav.