MILAN BLAHYNKA

Biblické „Ploďte a množte se“ hned z první kapitoly Geneze, První knihy Mojžíšovy, překládá se ve všech možných uměleckých i pseudouměleckých parafrázích „polidštěně“ jako „Milujte se a množte se“. Ludvík Hess, „Pegas? Kentaur? Satyr..?“ (tak se prezentuje na přebalu své posledním knihy) celým dílem i životem bere ten Hospodinův pokyn „všemu tvorstvu“ – řečeno slovem Nezvalovým – naprosto doslova.

Znovu zvlášť naléhavě to potvrzuje jeho DIVOKÉ VÍNO, Antologie 2007-2017 (Nakladatelství Slovart, Praha 2017). Na jeho přípravě „spolupracovali Alexandra Lukášová a Karel Sýs“, ale „napsal, vybral a uspořádal“ je sám. Na přebohaté splendidní výtvarné, hlavně fotografické výbavě Divokého vína 2007- 2017 se v grafické úpravě Ondřeje Grygara vedle řady slavných osobností jako Jindřich Štreit nebo Pavel Jasanský a autorů méně slavných také podílel, a to vesměs podivuhodnými snímky koní, mladých nahých žen a přeludného světa a postav manéže.

Husté zalidnění knihy a její zaostření výstižně avizuje koláž Huptychova na přední předsádce. Počítal-li jsem dobře, 68 postav – satyrských starců, tvrdého jádra Divokého vína, a záplavy víceméně nahých najád – mírně a v pohodě skotačí v pohádkovém rokokovém milostném lese.

Kniha o dvousloupečně (až na některé celostránkové snímky) sázených 299 stranách na matově křídovém papíře je hlavně knihou plození a množení i registrací zejména Hessova všestranného podílu na něm.

Zakladatel časopisu Divoké víno (od roku 1964 59 čísel na papíře, od 2002 už 87 na Internetu, kde dosud vychází) podstatně ovlivnil básnické a umělecké rozvinutí mnoha svých vrstevníků nejen velkorysou nabídkou publikační možnosti, zcela prostou jakékoli cenzury. A nemýlím-li se, svým nepředsudečným způsobem života je po celá desetiletí i osměloval a inspiroval k tvůrčí a společenské odvaze. Jako by mu babení básníků nestačilo, svým dobrodružným způsobem života se ze všech možných a nemožných brigád a prací jako hlídač parkovišť vypracoval až na chovatele klisniček (narodilo se jich u něho 167) a na zakladatele a rozmnožovatele i tvrdošíjného, a proto vítězného obhájce babyboxů, které do 6. ledna 2017 daly „vstoupit do nového života“ už 147 nechtěným odloženým nemluvňátkům.

Samozřejmě, nic nového v české kotlině, na moravských a slezských stráních, u tuzemských vod a v kdysi panenských lesích. V domestikovaném Divotvorném hrnci zpívali V+W Množení, a už v letech třicátých že „ba i ten obávaný ovád / svou ovádku velice má rád“. Nezval sváděl poezii, aby chodila ve Skleněném haveloku, a lesy v Bílovicích a na březích Svitavy dodnes šepotají o tom, co vše provozoval a o čem psal Apoštol nového žití, hlasatel Satanovy slávy mezi námi a autor Knihy lesů, vod a strání, ale také stati O prozřetelném plození dětí, kterou uveřejnil pod pseudonymem Sana mens.

Dosud nikdo však nenašel takovou míru odzbrojující činné drzosti brát básnický apel začátku Geneze tak doslova a radostně jako Ludvík Hess. Bůh, který „stvořil veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců“ a také jim požehnal: „Ploďte a množte se…“ (První kniha Mojžíšova, 1, 21-23)

Divoké víno 2007-2017, narvané verši málem k prasknutí, končí básní Ady Petrové, zřejmě jedné z bezpočtu Hessových veršující milenek (publikovala poprvé roku 2005 v Divokém víně internetovém), básní Kdybys nebyl občas debil, / víš jak totálně fatálně / (i přes kůži mroží) / musela bych do lázní? / Jako prevence – / se nezbláznit. / Do tebe. / Když seš takhle boží“ (podtrhl mb).

Módní výraz boží pro maximální obdiv padne Hessovi jako ušitý, dobře ušitý na jeho falstaffovské tělo i jeho heraklovské dílo slovesné, redakční, chovatelské a babyboxní. Z Ludvíka Hesse zřejmě trvale sálá tvořivé fluidum. Apolinairovské „stádo žen“, které s ním táhne životem, nebásní vůbec klopotně a ani trochu nekazí básnickou úroveň Divokého vína, v němž v šedesátých letech zazářily stálice oblohy české poezie jako Hrabě, Žáček, Cincibuch, Sýs, Holoubek, Čepelka a v němž – v Divokém víně 2007-2017 – září už i novy, mladší básníci Spáčil nebo třeba Šlosar a nejmladší.

Divoké víno je stále divoká směs básní, kroniky, deníků, vzpomínání, přání i nekrologů, „vysoké“ vedle „nízkého“, všední i světodějné, texty a snímky slavných i neznámých, obrazová dokumentace nejen, byť hlavně chovu ušlechtilých koní, leč i výmluvná suchá statistika stále rostoucího počtu babyboxů a narozených dětí a dokonce i sledování jejich osudů.

Antologie Divoké víno 1964-2007, kterou si Hess uspořádal ke své šedesátce, přinesla verše, prózy, grafiky, fotografie 212 autorů, jak sám spočítal. Divoké víno 2007-2017 rejstřík autorů žel nemá. Zkoušel jsem je spočítat a vzdal jsem to, ale deset let 2007-2017 je snad ještě úrodnější než sedmiletí papírové periody 1964-1971 + dvou Almanachů mladé kultury (1974-1975), „pohrobku Divokého vína“ + 27 internetových čísel z let 2002-2006. Hess uvádí na záložce druhé antologie, že v letech 2002-2016 publikovalo v internetovém Divokém víně 764 autorů! To už je pořádný časák. Prvnímu Divokému vínu, které se dvěma pauzami, též pod jinojménem Almanach mladé kultury a posléze v internetové podobě vycházelo 42 let, dostalo se 496 stran, druhé Divoké víno bilancující pouze posledních 10 let je toliko o dvě pětiny méně rozsáhlé, takže samo porovnání čísel napovídá, že rovněž periodikum Divoké víno je poslušno výzvy „ploďte a množte se“.

Rozhodující je ovšem nikoli množství, ale úroveň. Namátkou první a poslední sloka věru Kulatého života od Dagmar Burianové: „Země je kulatá / i život je koule, / rozdává baňatá objetí / i opuchlé koule.“ Nevím o autorce nic než že je hravá, má dar slova a humoru (bohovského humoru, základní ingredience Divokého vína, jež se nepopíná, ale už vylisováno vysokými tlaky doby vykvasilo) a ví, co je život zač. V internetovém Divokém víně a zvlášť nyní v antologii zabírají mnoho stran verše a próza nejplodnějších autorů Hessova pokolení, které často měly a mají u Hesse svou premiéru a pak vycházejí v jejich knihách nebo v časopisech. Tak Cincibuchova pozoruhodná stať Jezdecké sochy v zemi české s ilustracemi těch soch po internetové publikaci vyšla v Divokém víně v Cincibuchově revui Medicina & Umění, verše Černíkovy, Sýsovy a Žáčkovy aj., jimž se poštěstilo už knižní vydání, měly často premiéru právě u Hesse. A internetová antologie nabízí množství dalších textů, které teprve čekají na knižní příležitost.

Pro autory je to velká výhoda, internetové Divoké víno, hojně čtené, ověřuje způsobilost pro tisk. Pro čtenáře, kteří už čtou radši z obrazovky, je to jediný způsob dotyku se skutečnou tvorbou, kterou na Internetu utlačuje záplava grafomanského braku. A Hess umí nejlepší verše prezentovat. Tak roku 2012 uvedl Sýsovu báseň Co dělat? perexem: „V Divokém víně se zlobí několik autorů a to je dobře, tak to mám nejraději. Zlobí se i Karel Sýs a tak mi mluví z duše, že jsem se rozhodl jeho báseň zdůraznit.“ Báseň začíná verši „Někdy je třeba léčit bolák mastičkou / ale někdy je nutné hnis vytlačit / A Čechy jsou jeden velký bolák…“ a končí dvojverším: „Zdražili vám benzin? / Jezděte na vlastní žluč.“

Co je mezi tím a co tomu předchází a co následuje, nechť si spanilá čtenářka a laskavý čtenář najde v Divokém víně sám. Mně nezbývá než říci, že Hess svým Divokým vínem úspěšně pracuje na proměně snu ve skutečnost, snu dávné avantgardy nakazit bláznovstvím poezie všechny a dokázat, že v každém je, aniž to třeba tuší a připouští, básník. Jen ho probudit, vzkřísit, osmělit!