JIŘÍ JÍROVEC
Zemřel vězeň svědomí. Dokonce nositel Nobelovy ceny míru. Jenže ani svědomí, ani ta cena nemusí být velká sláva.
Zmíněnou cenu dostala řada potenciálních válečných zločinců. Třeba Henry Kissinger, který jen taktak upláchl před zatčením v Dublinu, kvůli bombardování Vietnamu a podpory Pinocheta v Chile. Dostal ji i Obama, nejspíš jako zálohu na to, aby nějakou válku ukončil. Byly to vyhozené peníze. Stál o ni povídkář Havel, jehož poctami oslabený mozek selhal až k podpoře válek. Žádný z nich neměl s mírem nic společného.
Zdá se, že cena je někdy udělována v naději, že metál příjemce polepší, když to nemůže zařídit vězeňská služba.
Onen disident napsal cosi na způsob Charty 77, tedy českého dokumentu, který předstíral, že jeho autorům o nic nejde a že není třeba, aby byl přímo kolportován v Československu. Charta 77 byla šířena přes Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky jako nadějný trojský kůň, slibující oslabit tehdejší ekonomicky-politický systém. Zvolený přístup zabil i druhou mouchu jednou ranou, protože poskytl disidentské špičce jistou formu mezinárodní ochrany.
Reakce československé moci byla přímočará. Anticharta přišla s implicitní otázkou: Chcete mít něco s těmi zbytkovými komunisty a disidenty podporovanými ze Západu? Většina umělců podepsala, že „ne“, protože jim byl Havel a několik od života odtržených filozofů šumafuk.
Sestavit pár líbivých slov nedá příliš práce. Jenže, co pak s nimi. Svobodné volby? Tam kde platí, co říká policista z Werichovy pohádky Splněný sen: „Milý pane, za peníze se dá koupit všechno“, nebo Karel Infeld Prácheňský v Cimrmanově Záskoku: „Já pán, ty pán, ale kdo má peňauze, je ještě větší pán“, jsou svobodné volby pouhou iluzí.
Co to je za volby, když jsou konečnými kandidáty Trump a Clintonová. Opravdu jsou nejlepší z 325 milionové populace?
Co znamenají lidská práva v době, kdy se otevřeně říká, že není všeho dost pro všechny? Mluvíme o životě, práci, zdraví, míru nebo o čem? Lidská práva se těžko prosazují ve „vyloučených“ oblastech. Jednání s bezdomovci začíná připomínat některá protektorátní omezení pro židy.
Zadejte do Googlu „Omezování práv Židů v Československé republice a v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939-1941 – vybrané zákazy a nařízení“ a otevřete dokument „Protižidovské zákazy 1939-41“.
Naše skvělá civilizace již nezná cibulí páchnoucí židy. Vhodnou náhražku představují páchnoucí bezdomovci. I ti mohou být vyloučeni z veřejné dopravy, stejně tak jako z přebývání na některých veřejných místech. Pryč s nimi z dohledu. Zakážeme jim sedět jinde než na lavičkách a ty lavičky postupně odstraníme. Přidáme k tomu cikány, kteří pobuřují tím, že pak sedí na schodech a zídkách před domy, v nichž bydlí.
Bezdomovce jsme, stejně jako tehdy židy, de facto vyloučili z hospodářského života. Je možné, že radní mnoha míst hledají inspiraci v protižidovských opatřeních, založených na Norimberských zákonech.
Lidská práva se stala politickou zbraní na konci sedmdesátých let a zapadla do kategorie pěkných slov.
Ta jsou snadno zapomenuta, zejména je-li na obzoru vhodná kořist. Nedávno zesnulý Zbigniew Brzezinski veřejně prohlásil, že USA potřebovaly vytvořit pro SSSR jeho Vietnam, tím, že ho vtáhnou do války v Afghánistánu. Stačí najít a vyzbrojit vhodnou opoziční skupinu a pak to jde samospádem. Ta země je ve válce již 38 let.
Všichni víme, co dokázala „umírněná opozice“ v Sýrii. Víme, kam přivedly zájmy Západu Libyi, Irák, Afghánistán, demontáž Jugoslávie a „osvobození“ Kosova.
Pro Blairy, Camerony, Bushe, Sarkozy, Obamy a jejich klony, jimž jsou lidé a jejich životy u prdele, neexistuje mezinárodní soud.
Připomeňme si, že česká vláda zaštítila 2 stipendia pro bohemisty na University of Glasgow jménem přítelkyně presidenta Havla. Jde o usnesení č. 970 ze dne 24. listopadu 2014. Srab Sobotka to podškrábl a ministři „provedou“. Nikdo si netroufl hlesnout, přestože je dobře známé, že nejmenovatelná zrůda v USA veřejně prohlásila, že předčasná smrt 500 000 iráckých dětí (v důsledku sankcí) byla přijatelnou cenou za odstranění Husseina.
Vyšetřovací komise britského parlamentu se v roce 2016, tedy s pětiletým zpožděním, zabývala podílem Británie na událostech v Libyii.
V přepisu telefonického rozhovoru na internetu mezi Blairem a Kaddafim stojí za povšimnutí, jak pěkně používá Blair slova o mírovém řešení situace v Libyi, když kárá Kaddafiho, že nesmí být na opozici hrubý. Použitý mechanismus se opakuje: Vyprovokuje se krize a pak se vláda obviní z toho, že násilně potlačuje opozici.
Irák, Kosovo, Sýrie, Libye. Pořád stejná písnička.
V šedesátých letech minulého století si dávali přes držku katolíci s protestanty v Severním Irsku. Ve jménu společného boha. Současní teroristé jsou proti nim, pokud jde o počet evropských obětí, naprostí břídilové. V Polsku možná začnou katolíci mydlit neznabohy. Mají k tomu našlápnuto.
Vraťme se k čínskému disidentovi a jeho svědomí. Co vlastně chtěl dosáhnout v zemi, která má 1,4 miliardy obyvatel a tedy 140 x víc mocichtivých než Česko. A jakými prostředky?
Čína prošla obrovským vývojem. Před nějakými padesáti lety potřebovala každému zajistit dávku rýže denně a jedny montérky ročně. Od té doby se z ní stala průmyslová velmoc.
President Zeman řekl po návratu z Číny, že bychom se tam měli učit, jak stabilizovat společnost. Zjevně si uvědomil, že ukočírovat takovou zem není jednoduché. Ví, že hesla o svobodných volbách a lidských právech dávno ztratila původní obsah.