VLADIMÍR STIBOR

Kdyby se mi jen vryla do paměti, ustál bych to úplně v pohodě. A za pár hodin bych už o ničem ani nevěděl. Přespříliš dobře však vytušila i mazaně rozpoznala všechny mé slabé stránky. Poté mi sestoupila do srdce. Náhle tam byla – a bylo vymalováno! Zpočátku jsem se domníval, že jsou to jen její dívčí a nerozumné vrtochy; řekl bych, že naschvál zkouší, kolik vydržím, kdy má trpělivost přeteče. Ale mýlil jsem se. Kouzlo svádění však ovládala brilantně.

Poprvé jsem ji spatřil v naprosté dálce a nebyl jsem si příliš jist, zda se mi to všechno pouze nezdá. Po rozplynutí ranních mlh již nemohlo být pochyb. Kývala na mne neznatelně hlavou, občas s ní vzdorovitě pohodila. V duchu si zcela jistě říkala: „Raději nezavadím o něj ani pohledem, a tím ho nejvíce raním. U zamilovaných to tak zpravidla chodí a nikomu to nepřijde divné.“

V odmítání však pokračovala. Vyhýbala se mi, prchala všude přede mnou a vše, co by mohla použít proti mně, zdálo se jí dost dobré. Mluvila o mně s jistou převahou a pohrdáním, dokonce bych připustil, že si tu a tam vymýšlí, nebo že se radí se svou starší sestrou fantazií. Viděl jsem ji před sebou, i když jsem měl zavřené oči, cítil jsem její blízkost, byť byla na míle vzdálená.

Nejednou jsem se přistihl, že si vědomě zakazuji na ni myslet, že si ji představuji ve všech nejhorších možných situacích, abych si ji zprotivil. Posléze jsem pokorně přiznával: Mýlil jsem se. A nemohl jsem s tím nic udělat, i kdybych se rozkrájel. Ani rady kamarádů nepomáhaly, na lince první pomoci měli také obsazeno. Dokonce jsem dospěl tak daleko, že jsem si svatosvatě slíbil, že na ni zapomenu. A v duši se mi rozhostí klid.

Snažil jsem si proto namluvit, že všechny ostatní jsou mnohem krásnější než ona, svůdnější a laskavější, hodnější i moudřejší, že není na ní nic, pro co bych se měl vlastně trápit. Ale prohrál jsem na celé čáře. Sotvaže se přede mnou znovu objevila, sklonil jsem se, utáhl tkaničky bot a začal stoupat strmou stěnou Lomnického štítu.