JAN JELÍNEK

„Dědečku, vezmi mě s sebou,“ žadonil Jaromír, když kolář Josef Pěkný odcházel z novoveské dílny ve stodole na samotu Chudláz. Nesl tam do vily spisovateli Karlu Novému rukojeť na kosu a hrábě, které si literát u Pěkného nechal zhotovit. Pečlivě udržoval zahradu u lesa se zurčícím potokem, kde právě v pokosené trávě, vysoušené paprsky slunce, klovali špačkové černí jako uhel žlutými zobáky brouky a žížaly a jinou havěť.

„Dědečku, vezmi mě s sebou,“ škemral vytrvale klučina a začal natahovat moldánky. „Kluku sakulentská, tak pojď,“ obměkčil staříkovo srdce. „Ale nemysli si, že tě vezmu na koně, až budeš fňukat, že tě bolí nohy. Celou cestu si vodšlapeš sám, rozumíš?!“ A tak se vydali k Chudlázi kolem rybníků Dolejšího a Hořejšího a Hotovcovy vily s včelími úly, z nichž včelař pan Hotovec nechával Jaromíra a další děti z Nové Vsi cucat z voštin včelích plástů med. Bába Zmeková v kapličce právě zvonila poledne, jak bylo ve vsi pravidelným zvykem, a cestář Voříšek jedl ve škarpě u silnice bramboračku s houbami, kterou mu manželka přinesla v bandasce uvařenou přímo od plotny. Kráčeli stezkou lučinou a potok jim byl šumícím průvodcem, věrně je provázejícím k plotu a brance spisovatelova stavení.

„Dobré odpoledne, Mistře, nesu vám kosiště a hrábě,“ pozdravil děda Nového, který zrovna v sadu obhlížel ovocné stromy a očima pročesával korunu třešně, obtěžkané rudými plody. „Ale jak vidím, už máte posekáno.“

„Děkuji vám, Mistře, to jste si pospíšil,“ opětoval pozdrav Nový. „Jo, je hotovo! Zahradu mi ráno ještě za chládku posekal Pepík Chudlázský. Však to víte, časně ráno v chládku a za rosy se seče nejlépe. A tak teď akorát hráběmi od vás trávu shrábnu a pak snesu do kopek. Copak jsem dlužen, Mistře, za to pěkné nářadí?“

„Jářku ale nic, Mistře, to přece nestojí za řeč,“odvětil kolář. „Rád jsem splnil vaše přání. To nářadí máte ode mě za to, že tak pěkně píšete o našem rodném kraji a jeho lidech.“ Pěkný jinak dělal svým zákazníkům rukojeť na kosu za patnáct korun a kompletní hrábě s rukojetí a s hřebenem, osázeným hřebíky, za dvacku. V dílně tvořil také lehčí bryčky a kola k těžším selským vozům, žebřiňáky k svozu sena nebo slámy a snopů obilí, či povozy, v nichž se přepravovaly brambory a řepné bulvy, pytle se zrním. Nejvíce vynikal široko daleko přesnou prací při osazování náboje kola loukotěmi, jež paprskovitě vystřelovaly k obvodu kola, vyztuženého železnou obručí. To byl jeho věhlasný majstrštyk, jak jeho kolářský um zhodnotili při mariáši karbaníci v novoveské hospodě U Červů.

Knihomil Pěkný si také udělal ze smrkového dřeva knihovnu, do níž se vešly stovky svazků. Byly vyrovnány v poličkách hezky vedle sebe jako vojáci na přehlídce. Díla Londona, Remarqua, Hemnigwaye, Jiráska, Tolstého, Marxe… Samozřejmě tu nechyběla díla Josefova krajana Karla Nového, kolářova nejoblíbenějšího prozaika a romanopisce: Rytíři a lapkové, Balada o českém vojáku, Železný kruh, Sarajevský atentát, Samota Křešín, Plamen a vítr, Srdce ve vichru…

„Ále, Mistře, takhle to nejde,“ protestoval spisovatel. A neodbytně dál nabízel Pěknému peníze za kosiště a hrábě: „Fortelnou práci je třeba ocenit.“ Jaromír sledoval tu zdvořilou při dvou mužů, kteří si vzájemně prokazovali úctu oslovováním Mistře: velkého českého

spisovatele a zasloužilého umělce, který se stane i umělcem národním, a svého dědečka, prostého vesnického řemeslníka, jehož ruce a halena voněly dřevem a smolou a držely v rukou flintu v zákopech první světové války. Stejně tak i ruce Nového třímaly smrtící zbraň, kdy Múzy mlčely a krvácely na bojištích. Nový tuto válku proklel perem i v osudech jeho českých druhů na italské frontě, navlečených do rakušáckých mundurů, v Baladě o českém vojákovi, jež v Pěkného knihovně trůnila na čelném místě.

Sečtělý Pěkný dobře věděl i o přátelství Nového s Vladislavem Vančurou a s Ivanem Olbrachtem, o jeho známosti s Josefem Ladou. Jak o lidovém malíři z Hrusic napsal Nový v jednom fejetonu, že „rozuměl dětem hlavně venkovským, protože sám měl duši venkovského dítěte“. Josefovi se tahle věta moc líbila. I on býval venkovským klučinou, jako jsou teď jeho vnuk Jaromír i vnučka Jarmila.

„Tak víte co, Mistře, místo peněz věnujte mému vnukovi nějakou vaši knížku,“ uřízl kolář jako pilou dohadování s Novým. „Brzy půjde do školy a už zná písmena z abecedy, učím ho číst…“ A tak Nový věnoval Jaromírovi Rybaříky na Modré zátoce. Chlapec si je nesl z Chudláze domů v podpaží jako poklad a tiskl k útlému tělíčku. Těšil se, jak Rybaříky uloží do nočního stolku k Toulavému lovci, kterého dostal pod stromeček k Vánocům, a v němž Nový líčí dobrodružství všemi mastmi mazaného lišáka.

Když se domů do Nové Vsi děda a vnuk vraceli stejnou cestou, lučinou podél potoka, nad hlavami jim létaly čejky a pronikavě křičely: „Íhy, íhy, íhy…“ Stařík pohlédl k obloze na kroužící ptáky a řekl: „To jsou kníhory. Hledají knihy a zlobí se, že jim je ukradl z hnízda nějaký dareba. Možná si myslí, že jsi to byl právě ty a že knížku co neseš, jsi jim sebral,“ poškádlil chlapce. Jaromír ještě pevněji sevřel Rybaříky na Modré zátoce v podpaží. „Ale já nejsem zloděj, dědečku. Tu jsem dostal od pana Nového.“ Ale pak knížku dědovi ustrašeně podal, aby ji raději schoval do ruksaku, co nesl na zádech.

Čejky odletěly ke kopci Křižánek a z dítěte spadla bázeň do proudu potoka, který ji na vlnách odnesl z lučiny, na níž Jaromír pak vesele poskakoval jako kůzle a chytal do dlaní motýly. „Vidím, že ti otrnulo, když jsou kníhory pryč,“ usmál se děda. Od pekelského lesa se ozvala kukačka. Děda honem sáhl do kapsy kabátu a vtiskl vnukovi do dlaně korunu: „Tumáš, ať tě žežulka neokuká. Až budeš velký, mohly by ti peníze chybět.“

Večer před spaním vnuk žadonil, aby mu děda něco přečetl z Nového příběhu o rybařících – ledňáčcích. Ptácích s peřím, podobně barevně krásným jako mívají papoušci nebo mrňaví kolibříci v tropických pralesích Amazonie. I českého rybaříka, nyní tak vzácného, je možné nazývat létajícím drahokamem ptačí říše. Nového ledňáčci ztratí domovské hnízdo a po houževnatém hledání naleznou hnízdo nové. A s ním loviště ryb na břehu třpytivé vodní zátoky, v níž pantáta mlynář zadržuje vodu na pohánění mlýnského kola k mletí mouky. V kouzelné zátoce se zrcadlí tišina lesa, z něhož k ní vycházejí laně pít a kde lišky dávají dobrou noc.

A děda Josef čte: „Dva rybaříci, Or a jeho žena Kik, sedali smutní na větvích olšin a lísek nad zamrzlou a zasněženou řekou. Byli otužilí, netrpěli chladem, ale hladověli… Když vysvitlo slunce, bylo žluté, jako nemocné, a když zapadalo, temně růžovými a rudými červánky věštilo přituhující noční mráz… Konečně slunce začínalo bělet, usmívat se a hřát. A sníh slézal. Rybaříci okřívali. ‚Přeci jen se dočkáme,‘ řekla Kik. Táhli tady čížkové… prohlíželi korunu mladé borovice – a nedaleko seděli ledňáčkové, slyšeli ty čilé ptáky, jak si vyprávěli, že už se vracejí skřivani, tam někde v rovině nad polem že už jednoho z nich slyšeli vrznout. A Or si vzpomněl, že jeho otec říkával – když byl Or ještě malý – že na Hromnice musí skřivan vrznout, i kdyby měl zmrznout. Zima odchází, jaro přichází!“

Než děda dočetl k místu, jak při tání pukaly ledy, řeka se rozvodnila a voda strhla celý kus příkré stráně, v níž rybaříci mívali hnízdo, které proud odnesl, Jaromír usnul.

Ráno, když se probudil, sám začal slabikovat písmenka v knize. O rok později si Rybaříky na Modré zátoce už přečetl plynule zcela sám. Stala se jeho knížkou nejmilovanější. Přečetl ji mnohokrát! Niterně prožíval, jak máma Kik a táta Or se starali o svých šest potomků a statečně zápasili s drsnou přírodou a krutými dravci o život svůj i svých dětí. Jak je rodiče vypravovali z hnízda k prvnímu vzletu do světa, který má tolik krásy, ale i nástrah a zla. Prvorozený syn se jmenoval po otci Or, nejstarší dcera po matce Kik. Další syn měl jméno Run po dědovi a nejmladší, matčin mazlíček, dostal jméno Luk. Z vajíček v hnízdě pak máma Or ještě vyseděla dcery Mar a Rin.

Smutno bývalo Jaromírovi na duši, když končil příběh ledňáčků, kdy se máma a táta loučili s již dospělými dětmi, které naučili, aby se mohly samy živit a založit rodinu. Jimž vštípili do paměti, že bez rodiny a bez dětí by jejich život neměl smysl, že by marně žili a umírali. Protože jedině v dětech pokračuje a plyne život každého tvora na tomto světě. A že domov je krásný pouze na svobodě.