ARNOŠT TABÁŠEK

Když Adina Mandlová v roce 1942 odjíždí filmovat do Berlína, kdosi z přátel, kteří ji vyprovázejí na nádraží, s narážkou na známou předválečnou milostnou avantýru Lídy Baarové s ministrem propagandy Josefem Goebbelsem, po které jí sám Hitler znemožnil filmování v Německu, prohodí: „Ztrácíme dvě hvězdy. Jedna odjíždí do Berlína a druhá tady v Praze pukne vzteky.“

Obě významné české herečky za pár let skončí ve vězení. Právem? Po osvobození se vyhlášené krásky Lída i Adina ocitají na samém dně společnosti. Opovržené, ponížené a znemožněné. Nakonec volí emigraci a dlouhá léta pak žijí v exilu. Muselo se to opravdu stát? K pochopení je nezbytné rozplétat jednotlivé motivy, odhalovat cíle a přání ctižádostivých hereček i pravou podstatu zdánlivě okrajových jevů.

Vývoj politických událostí a dějinné zvraty vždy ovlivňují umělce, zvlášť herce a herečky. Jsou, jak se říká, na ráně, skoro vždy potřebují nové mocné. Ne všichni umělci a umělkyně bývají na výrazné politické změny připraveni. Lidsky i morálně. Kariéře obětují mnohé a podřizují všechno, nechtějí ztrácet čas.

Po vzniku Protektorátu Čech a Moravy se Adina Mandlová snaží žít jako dřív. Český film a celý Barrandov se okamžitě dostává do německého područí. Vznikají nové filmové společnosti s německým kapitálem, například Pragfilm, které pochopitelně řídí Němci. V čele právního odboru koordinačního úřadu mezi českým filmovým průmyslem a úřadem říšského protektora stojí český Němec, původem Ostravák, JUDr. Wilhelm Söhnel. Většina herců ho zná už z dřívějška. Pochází ze severní Moravy, jeho čeština je dokonalá. Willy je přátelský, rád popíjí s vtipnými muži a krásnými ženami.

O Willym Söhnelovi se v autobiografické knize Být hercem zmiňuje také Svatopluk Beneš. „…byl Ostravák, a proto mluvil naprosto skvěle česky. My jsme dokonce dlouho nevěděli, že byl Němec. A kromě toho, byl to ohromný sekáč. Já jsem ho měl taky rád. Dobře jsem se s ním znal a občas jsme spolu po premiérách zašli popít do Lucerny…“

Ovšem není to jen přitažlivý Willy. Praha je plná Němců, chodí do Lucernabaru, jsou zvaní na premiéry, po nich pak vybraní potentáti také do vily Miloše Havla. A jaké by to byly večírky bez dámské společnosti? To znamená, že ani při běžném společenském styku se není dost dobře možné novým pánům vyhýbat. Dříve nebo později se tak stane každému, kdo zůstává v branži.

Okupační správa chce od počátku vzbuzovat zdání normálnosti. Popularitu filmových pracovníků a zvláště hvězd využívá ke svému prospěchu. Předem diskvalifikuje jedině Židy a pak kumštýře vyhraněně levicového smýšlení. Část jich emigrovala, stejně jako Hugo Haas. Konkurence ubývá, vytváří se volný prostor. Tak proč toho nevyužít?

Ale kde je hranice mezi vynucenou existencí a kolaborací? Za války se vymezuje dost obtížně. Po osvobození je to jiné. Se spravedlností si vykonavatelé revolučního práva hlavu příliš lámat nebudou. Zapomenou na presumpci neviny i na právní zásadu, že pochyby o provinění a důkazní nouze jde vždy ku prospěchu obviněného.

Na druhé straně je však třeba přiznat, že mnozí umělci, herečky, herci, scénáristé i režiséři jdou v protektorátních podmínkách dál, než je nezbytné. Vůči novému vedení kinematografie jsou víc než vstřícní. Chtějí točit filmy, dál být na výsluní, vydělávat. Jistě, mohli by se stáhnout do ústraní, ale kdo odolá novým nabídkám?

Adina Mandlová, půvabná žena, to zcela určitě nehodlá udělat. Naopak, využívá půvabu a šarmu, bohémského života i milostných avantýr k posílení svého vlivu. Brzo se Prahou o jejích německých milencích nesou další a další fámy.

Zpočátku se jich Adina opravdu zalekne, zvlášť když se šeptá, že je milenkou samotného K. H. Franka. Není jí to příjemné. Má se silou a vytrvalostí pomluv letité zkušenosti, ještě z časů soudních procesů po automobilní nehodě. Mimochodem, nic jí není platné, že předčasně zesnulá Bertička, na smrtelné posteli před svědky, před vlastní matkou a knězem odpřisáhne, že vůz opravdu řídila sama. Lidé ze smrti důchodce dál viní Adinu Mandlovou.

Jejím obavám se tedy není co divit. Navíc Frank nastupuje do funkce německého státního ministra pro Čechy a Moravu bezprostředně po atentátu na Reinharda Heydricha, v časech všeobecného strachu, největšího útlaku a teroru. Zkusme se vžít do tehdejší situace. Německá vojska zatím vítězí na frontách. Celou společnost svazuje strach.

Za heydrichiády veškeré iluze končí. Všichni se přesvědčují o krutosti okupantů. Vypálené Lidice a Ležáky. Tisíce mrtvých na střelnici v Kobylisích nebo v koncentračních táborech. Popravy a deportace se nevyhnou ani filmovému světu. Anna Letenská, Vladislav Vančura, Karel Hašler, E. F. Burian, Karel Poláček, ale také otec Hugo Haase, hercova maminka a bratr Pavel, nadaný skladatel filmové muziky. Kromě divadelníka E. F. Buriana všichni zahynou.

V takové době se o přední české herečce rychlostí blesku šíří zvěst, že je milenkou samotného K. H. Franka. Lidé z jejího okolí se jí vyhýbají v obavách, třesou se, bojí, ale hlavně nezapomínají. Raději ani nezkoumají, zda jde o fámu, nebo skutečnost.

Adina Mandlová se výmyslům dost dobře nemůže bránit. S Němci se opravdu dávala a dává vidět na veřejnosti. Později nad vším mávne rukou. Když se v roce 1943 skutečně společně s dalšími herci setká s K. H. Frankem, přesvědčí se, že ani on sám a také nejvyšší místa Třetí říše z takových klepů nemají radost.

I bez reálného podkladu protektorátní aféra kolem údajného milostného románku nacistického pohlavára a české herečky až příliš připomíná skutečné milostné drama mezi Josefem Goebbelsem a Lídou Baarovou. K. H. Frank má v čerstvé paměti Hitlerův hněv a jeho prudkou reakci, když ministrovi propagandy zakázal rozvod a české filmové hvězdě Berlín.

To ještě Adina netuší, že K. H. Frank se už před rokem všemi prostředky snaží překazit její filmování v Berlíně. Intervenuje u samotného Hitlera, ale narazí přímo na Goebbelse. Podle poválečného svědectví jistého Dr. Hipplera, státního intendanta a pravé ruky ministra propagandy, to byl totiž samotný Goebbels, kdo Adinu Mandlovou nutí, aby si pro německý film změnila své jméno na Lil Adinu. Mandlová i bez slovanského přechylování mu prý zní židovsky.

Při večírku v jeho soukromém apartmá u Brandenburské brány dojde dokonce k výstupu. Mandlová mu tvrdí, že si původní příjmení ponechá, protože právě jako Mandlová si vydobyla slávu a lidé doma by ji nepřijali. Árijský původ už samozřejmě doložila sedmi křestními listy, ale židovské předky prý vyloučit nemůže. Rozzlobený Goebbels se do ní pustí naplno.

„Dobře, tak si svoje jméno ponechte a film, který zde děláte, bude váš první i poslední a s vaší uměleckou kariérou bude navždy konec i doma v Čechách,“ vyhrožuje. „Jestliže si ale jméno změníte, udělám z vás jednu z největších hvězd světové filmové velmoci, kterou se po válce staneme. Tím své vlasti prokážete větší službu, než když budete naslouchat nějakému šovinistickému hecování.“

Na druhý den Adinu, údajně bez jejího svolení, ve studiu definitivně přejmenují na Lil Adinu. Když se to rozkřikne v protektorátu, rozkatí se zase K. H. Frank. Tvrdí, že pro německou kulturu je ostudné, když v německém filmu má vystupovat Mandlová. „To je známá kurva, která se vyspí s každým cikánem,“ píše Goebbelsovi. „Mimoto je to notorická šovinistka.“ Upozorňuje dále, že promítání jejího německého filmu Ich vertraue dir meine Frau an (Svěřuji ti svou ženu) v protektorátu zakáže a požaduje jeho stažení také v Říši.

Goebbels mu odpovídá chladným odmítavým dopisem, ale Frank se nevzdává. Intervenuje u Hitlera a ten donutí svého ministra propagandy ke změně názoru. Goebbels ustoupí. Vydává příkaz, aby Adinu Mandlovou v německém filmu už nezaměstnávali.

Herečka nemá v té době o zákulisních tazích kolem své osoby ani tušení. S chladem se však po návratu do Prahy setkává také u českých producentů. Jak se zdá, K. H. Frank si na ni opravdu zasedl. Je ironií osudu, že právě tohoto nacistického pohlavára jí později lidé připisují za milence.

Adina Mandlová má ve své posteli jiné Němce. Jak už jsme poznali, patří k nim také Willy Söhnel. Jenže nejprve s ním na zámku u Miloše Havla při jednom z večírků flirtuje další česká hvězda filmového plátna, Nataša Hodáčová, která užívá umělecké jméno Gollová. Adina kamarádce radí, aby své city na veřejnosti skrývala a nedostala se jako ona sama do řečí. Dokonce dvojici nabízí ke schůzce vlastní byt.

Podle jejího svědectví se první intimní setkání Nataši a Willyho uskutečnilo právě tam. Jenže pak se role obrací. Do stejného muže se na Filmových žních ve Zlíně v roce 1941 zahledí Adina. Po návratu do Prahy se s pohledným německým úředníkem sejde a prožívá několikaměsíční milostný vztah. Intimně se stýkají až do odjezdu k již zmíněnému filmování v Německu.

Potom zaneprázdnění kamarádky využívá, nebo přesněji řečeno zneužívá Nataša. Jednou z jejích osudových lásek se s konečnou platností stává právě Willy Söhnel. Situaci jen poněkud komplikuje fakt, že herečky jsou kamarádkami a že Adina s šéfem z filmového koordinačního ústředí dosud měla skutečně vážnou známost. Na sklonku roku 1941 s ním dokonce čekala dítě.

Všechno nakonec zahladí potrat, který gynekologovi herečky doporučí a posudkem o plicním nálezu doloží divadelní lékař MUDr. Jiří Procházka. Jenže Willy Söhnel a nová milenka Nataša se nedávnou minulostí netrápí, ani nemají výčitky svědomí. Jen s přátelstvím mezi Adinou a její kdysi tak blízkou kamarádkou je na nějaký čas konec.

Když později po válce nastane velmi tvrdá perzekuce některých herců a hereček kvůli nedovoleným stykům s Němci, nebo kvůli účinkování v říšských filmech, je velmi pikantní zřejmě účelový výběr obětí.

Původně totiž pod vedením režiséra Otakara Vávry z příkazu filmového ústředí dělají zkušební, jazykové a kamerové zkoušky pro potřeby německého filmu téměř všechny tehdejší známé herečky. Nataša Gollová, Jiřina Štěpničková, Zita Kabátová, Hana Vítová. Rozhoduje hlavně to, zda vyhovují nordickým estetickým požadavkům a také to, nakolik vládnou německým jazykem.

Adina Mandlová v tomto ohledu dopadá velmi dobře. A brzo se objeví první nabídky. Alespoň jedna z nich se podle jejích slov nedá odmítnout. Jak ze zachované dobové korespondence, například redaktorovi Kinorevue JUDr. Bohumilu Rádlovi a dalším, však vysvítá, že úkolem není nijak nadšená.

V berlínských ateliérech při natáčení komedie Svěřuji ti svou ženu s Heinzem Rühmannem si připadá jako ve vyhnanství, zmiňuje se dokonce o trestu. Nabídku na další, tentokrát tendenční film Titanik, odmítá. Protože, jak jsme si ukázali, ani vrcholní představitelé režimu o českou herečku Lil Adinu příliš nestojí, projde jí i tato drzost.

Jestliže prohlížíme dobové dokumenty a pročítáme články tehdejšího protektorátního tisku, ukazuje se, že bychom jen stěží hledali z filmové umělecké scény někoho, kdo si takzvaně nezadal. Tenkrát je vlastně obvyklé a zcela normální, že herci spolupracují, ať po jistém nátlaku nebo dokonce i bez něho, s německými filmovými společnostmi, které působí na protektorátním území, že přebírají rozličné protektorátní ceny a uznání.

Svědčí o tom následující epizoda. Adina Mandlová na příkaz protektorátního ministerstva školství přerušuje natáčení filmu v Berlíně a odjíždí do Prahy. V Reprezentačním domě má 12. července 1942 převzít státní cenu za roli ve filmu Noční motýl. Není sama. Za divadelní výkony dostávají stejná ocenění Vlasta Burian a Marie Glázrová, za filmové umění Gustav Nezval a režisér Otakar Vávra.

Následuje recepce a večírek u ministra školství Emanuela Moravce. Takové pocty se neodmítají. Nedávno ještě v protektorátu platil výjimečný stav, vyhlášený po atentátu na Reinharda Heydricha. Neposlušnost a neloajálnost se trestá. Protektorátní tisk se vždy postará, aby události ze světa filmu a divadla nezůstaly bez povšimnutí. Politika cukru a biče funguje více než spolehlivě. Žene všechny do jednoho stáda, kde se tak snadno rozpouští pocit provinění.

Nabídku Pragfilmu přijímají režiséři František Čáp, Martin Frič a Vladimír Slavínský. Pro říšský film však užívají jména Friedrich Zittau, Martin Fritsch a Otto Pittermann. Článek Večerní Prahy z 25. 8. 1942, který o tom obsáhle informuje, připomíná také film J. A. Holmana, v němž nalézají uplatnění známí čeští herci Otomar Korbelář a Karel Hradilák pod novými jmény Ottomar Korbeler a Karl Stockmar.

Změnu českých jmen list odůvodňuje potřebou srozumitelnosti pro diváky říšských kin. Adinu Mandlovou, která si prý sama (!) zvolila verzi Adina Lil, následuje Zita Kabátová jako Kabat Zitta a později ve filmu Osud na řece dokonce jako Maria von Buchlow, dále Zorka Janů jako Janh Irene nebo Hana Vítová jako With Hanna či Nataša Gollová jako Goll Ada. Přejmenování nemine ani jejich kolegy. Bedřich Veverka je pro říšskou kinematografii překřtěný na Friedricha Waldorfa a poněkud cizokrajně znějící Raoul Schránil na Schranila Rollanda.

O plném nasazení českých umělců v německé produkci svědčí i další čísla. Například v roce 1943 se v Protektorátu Čechy a Morava natočí celkem osmnáct německých filmů a pracuje na nich na devadesát domácích filmařů. Mac Frič pod německou verzí svého jména vytvoří dva filmy, po jednom přispějí Vladimír Slavínský a Miroslav Cikán.

Jenže výhružné anonymní telefonáty a dopisy dostává převážně jen Adina Mandlová. Kvůli údajným stykům s K. H. Frankem před ní opakovaně varuje české vysílání z Londýna. Po Praze se šíří zvěsti, že všemocný milenec jí daroval vilu na Hřebenkách, zabavenou židovským majitelům. Nikdo sice neví, který dům to je, ale mnozí ji zaručeně vídají každé ráno vycházet hned z několika.

Když ji K. H. Frank prostřednictvím podřízených v roce 1943 zve společně s představiteli kultury na večírek do Rudolfina, herečka váhá. Po dlouhém zvažování se však nakonec odhodlá jít. Mimo jiné prý také proto, aby veřejně a před kolegy dokázala, že se se státním ministrem důvěrně nezná.

Po formálním představení hosté zasedají ke stolům. A brzo si Mandlovou k sobě zvou členové vlády. Mezi nimi sedí také K. H. Frank a nabídne jí sousední židli. Později z divadelního představení přichází Hana Vítová. Adina ji představuje jako sousedku.

„To tedy musí bydlet v tom domě, co jsem vám, podle londýnského rozhlasu, daroval,“ neudrží se pohlavár.

„To mě překvapuje, že posloucháte Londýn. Doufám, že na ty drby nedáte,“ opáčí Mandlová.

Jako obvykle je poněkud prostořeká. Šibeniční humor a sklony k ironii z Táfelrundy jsou nebezpečné. Ani toho večera, stejně jako mnohokrát předtím, se herečce nevyplatí. Znepřátelí si ministra Emanuela Moravce.

Když se už také členové vlády dávají do zpěvu českých písní a Frank vyzve Mandlovou, aby přiměla zasmušilého vládního úředníka dát něco k lepšímu, Adina okamžitě navrhuje ministru Moravcovi píseň Auch ich war ein Jungling mit lockigem Haar. Osazenstvo vládního stolu se řeže smíchy, Emanuel Moravec má hlavu jako koleno. Ministr takovou legrácku herečce nikdy nezapomene, dokonce ji udá na gestapu, že fámy o známosti s K. H. Frankem šíří sama, aby se dělala zajímavou.

Po výslechu v Pečkárně, kam Adinu odvezou přímo z natáčení, herečka teprve pochopí, že nejde o žádnou psinu. Gestapáci vyjádří nelibost nejvyšších kruhů s tím, že její jméno většina lidí stále spojuje s K. H. Frankem. Adina zpozorní. Možná více než vyděšení členové štábu, kteří nedokončený film považují málem za ztracený. Má totiž gestapákům okamžitě volat a udávat každého, kdo drby o údajném mileneckém poměru šíří.

Popisovaný večírek v Rudolfinu má později podle svědků několik různých verzí, které si dost odporují. Stává se nešťastným i pro další kolegy. Jeden příklad za všechny. Za české herce a herečky musí s uvítacím projevem vystoupit Zdeněk Štěpánek. Pronáší, jak jinak, zdvořilou řeč. Němci prý s českými herci nejvíce svedou po dobrém. Kolegové a kolegyně tleskají, ale po válce mu jeho slova zle připomenou. Přestože mnozí se tam v opilosti s Němci bratříčkují daleko více. Vrcholné číslo předvádí herec Bedřich Veverka, který objímá samotného Franka a dokonce si mu sedá na klín.

Vzápětí Frank znechuceně odchází. Významně a nahlas, aby ho všichni slyšeli, přitom poznamená, že s paní Mandlovou hovořili hlavně o Vinohradském divadle. Vyjádří naději, že rozmluva nezadá podnět k rozličným dohadům. Marně. Jeho výrok je kapkou v moři.

 

Ukázka z dotisku druhého a rozšířeného vydání knihy Arnošta Tabáška Adina Mandlová: Fámy a skutečnost (Nakladatelství BVD, Praha)