KAREL SÝS
„Kropaczek erl.“ Nepatrná poznámka v deníku Franze Josefa I. dala podnět k teorii, že prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl levobočkem tehdy devatenáctiletého z Boží milosti císaře rakouského, krále uherského atd. K teorii na první pohled bizarní, jež se však každou stránkou neméně bizarní knihy Davida Glocknera CÍSAŘŮV PREZIDENT (Tajemství rodiny Tomáše Garrigua Masaryka) blíží k praktické jistotě. (Knihu vydalo nakladatelství Euromedia Group, k. s. – Knižní klub, Praha.)
Franz Josef byl pedant a každý krok svého života si pečlivě zaznamenával v duchu habsburské tradice, že vše, co od císaře pochází, od Boha pochází a tudíž musí býti zvěčněno.
Kropaczek alias Kropaczkova – v němčině to vyjde nastejno. Poznámka pocházející z listopadu 1849 by to byla nevinná, kdyby se Masarykova matka, kuchařka u úředníka hodonínského císařského statku, za svobodna nejmenovala Terezie Kropáčková (občas psáno i Kropaczek) a nebyla v inkriminovanou dobu tři měsíce vdaná a šest měsíců těhotná.
„Kropaczek erl(edigt)“ – Kropáčková vyřízeno by mohlo znamenat: já, císař, jsem se na své cestě po své říši spustil s ženou z lidu – ostatně jsem nebyl první ani poslední – a spuštění nezůstalo bez následků. Je tedy mou povinností diskrétně vyřídit vše potřebné, totiž bez skandálu zajistit, aby se levobočkovi dostalo patřičného zaopatření a matce patřičného manžela, který udrží jazyk za zuby, nebo ještě lépe naivně spolkne bajku o svém otcovství. Což se v případě prostoduchého „otce“ Josefa Masaryka vrchovatě podařilo.
David Glockner (jako autorský spolupracovník je v tiráži uveden i Dušan Spáčil) sleduje a rozebírá krok za krokem Masarykův životaběh a konstatuje, že v případě nadcházející nouze či bezvýchodnosti se vždy jako zázrakem objeví neznámá pomocná ruka z pozadí, která coby deus ex machina vše vyřeší – úřední zákrok, finanční výpomoc, půjčka „na neurčito“ či neobvyklé dědictví, jež levobočkovi umožní překonat i nejbrutálnější nástrahy osudu. A vždy se ukáže, že oním „bohem ze stroje“ je lépe či hůře maskovaný nejvyšší obyvatel vídeňského Hradu! Za všechny příklad nejtypičtější: Masarykova „modrá knížka“ ve státě, který stál a padal s armádou, je skutečným zázrakem a k jejímu získání bylo zapotřebí zásah z absolutního vrcholku moci!
Kniha se čte bezmála jako detektivka, ovšem dobrá detektivka a proto recenzent nemíní připravit čtenáře o požitek z autorovy i z vlastní deduktivní činnosti, když už prozradil rozuzlení. Jen poznamenává, že čtenář se dozví množství v dobrém slova smyslu pikantních detailů, které činí historii stravitelnější. Historie v nedbalkách je rozhodně přitažlivější než středoškolská učebnice dějepisu.
Vycházky císařova bratra Ludvíka v dámských šatech, mexická anabáze dalšího bratra Maxmiliána, trápení s císařovnou (popis česání jejích vlasů zabírá několik odstavců) – vše potvrzuje oprávněnost mocnářova výroku: „Ničeho jsem nebyl ušetřen.“ A jeho levoboček – mohl být aspoň s ním spokojen? Ani ten ho neušetřil, naopak, nakonec rozvrátil jeho říši. Ještě že se toho „starý Procházka“ nedožil!
Knihu poněkud kazí jen závěrečná kapitola, která působí až nabubřele vyzvedáváním úlohy Masarykovy osobnosti v dějinách. Masaryk se jeví jako středobod světa, zatímco jen plnil společenskou objednávku momentálně vítězných velmocí, které se rozhodly vytvořit v Evropě sanitární kordon, nárazníkové pásmo proti Rusku. Citáty ze vzpomínek Masarykových nohsledů působí až nechutně. „Jdeš s ním po ulici, rozmlouváme o českých dějinách, o krásném písemnictví – a najednou příkop napříč ulicí – vyhledáváš přechod, a profesor univerzitní hup přes příkop a ty zůstaneš vzadu jako nějaký starý podagrista! Ráno ležíš a chrupeš tím nejlínějším nejolovnějším spánkem, jejž znají všichni, kdo večer sedávají v hospodě v kouři a puchu. Někdo zvoní! Listonoš, či kdo je ten nezbedný rušitel? Profesor Masaryk. Je šest hodin, on už se vrací z ranní procházky a chce ti něco říct!“ (Jan Herben). Podobně působí úryvky ze servilních Čapkových hovorů, omlouvání ostudné zápletky s podporou atentátu na Lenina prostřednictvím desperáta Savinkova, vzpomínky komorníka o prezidentově skromnosti v oblékání versus popis jeho skopičin na ženském kongresu: „Poodešel, oblečený v béžový šat z čínského hedvábí, a cítě upřené zraky ženského roje, zastavil se a spustil do dřepu, aby obratem pružně jako chlapec vstal. O takových věcech říkal, že je dělá v zájmu republiky“, až homosexuálně působící paján předsedy vlády Švehly: „Když jsem poprvé viděl prezidenta v bílém, řekl jsem hned Hrůzovi, aby mu dal ušít aspoň šest takových šatů. Aby mu je dával, kdy to jen půjde, že je to ohromná věc pro stát, když je prezident krásný.“ S bývalým mocnářem-otcem ho spojovaly velkopanské způsoby: Franz Josef končil audience kývnutím hlavy nebo úkrokem k oknu, Masaryk dvěma vztyčenými prsty, pohybem špičky nohy přehozené přes koleno nebo utkvělým pohledem. Lišil se vášní dát se malovat, sochat (Španielův pomník stál v každé vesnici), filmovat (ochotně opakoval nepovedené scény) – dávno před Stalinem vydatně pěstoval kult osobnosti.
Takže seděl nebo neseděl na trůně republiky potomek z císařského trůnu? Definitivně rozhodnout může jen zkouška DNA, ale o tu potomci nestojí. Zřejmě mají dobré důvody.
Čechům zatím musí stačit filmy Pekařův císař a Císařův pekař!