PETR ŽANTOVSKÝ

Kde domov můj

Všichni na svá místa: sedlina do kávy

Klobouky na hlavy Do rukou zbraně

A do pysků ryk Že na ně vždycky stačí

Svatý Vykřičník a duše čistá

Rovný k ohnutému hrbí se

pěkně v řadě jak hlavy na míse

Nic prý to nestojí Dva prsty do krku

A je po boji

Smrt klečí na hnoji Stoletá nehebká

Věší tě na klinec než otevře se hlína

než půjdeš do světa

Z božího klína vykvétá

národa kolébka –

ponurý pitominec

Lekce z dějepravy

Šlo k jaru

Zuřící svoboda obutá do náměstí

zpaměti šátrala po zbytcích dějin

Zástup vyvolával duchy zpod dlažby

Salvy slov slepých jak nábojnice

polednem se nesly

Způsobně způsobilí Přilepení k apelplacu

nasloucháme větru z jeho kazatelny

když se usadí tam kdesi

nad orlojem času který stojí

bez pohnutí Kámen stal se z něj

Z toho pak zbraň na umlčení

dotěrného prozření

co jsme si způsobili

ačkoli pod obojí

či radši pod každou

v libovolném pořadí

Z nevypitých korbelů nám do konečků prstů

vrostlo vědomí že zbytečně se báti

když už o nic nejde

Jen pár povelů a ztratíme se

stejně bezbolestně jak jsme seběhli se

z věků naváti

když hůl se o hrb lomí

a pohledy jsou lysé

Než jeden vstane Řekne Zmar

Z přízračných par se pak mlha zvedne

Vpochodují zvoníci a vystřílejí

cikánce všechny ty papírové pomněnky

a předurčené růže

do jedné

Tak končí pouť jež nezačala

Falešné dvojzpěvy

Potrhané cáry paměti poletují kolkolem

jak dětští draci podzimu který nám kdysi byl tak lehký

od strnišť šla zjemna první varování

že bude hůř Kdo by se nad tím neusmál

vždyť život s celou svojí rozmarností teprv klepe na dveře

otáčí klíčem ještě nerezavým

opírá se do pantů prozatím nenaříkajících

a všechno na nás ví

I to – a zejména – jak doběhne nás

až to budem nejmíň čekat

To je čistě jeho privilej Do té my nemluvíme

neboť dokud nenastane

netušíme A to je tak sladké přece

Jen se párkrát vyspíš a je z tebe Pegas

kulhavý a vypelichaný

Pták Ohnivák pět sezón před penzí

Přetlačuješ se s jinými takovými o místo

ve frontě na infuzi Opadává s tebe listí

jako ze včerejších novin

po titulcích: Líp už bylo

Svět vůkol je plný hydrantů a blikajících elektrických světel

suplujících slunce potažené neprůhledným igelitem

Z každé škvíry ve zdi vykřikuje telefon a zívá tygří tlama

To Bůh se snaží sdělit potopeným námořníkům vyschlých moří

že se neplavili zbytečně Ačkoli to co hoří v kamnech nejrychleji

jsou jejich úmrtní listy

Hlavně že úmysl byl čistý a vzduch

jen trochu vydýchán a vyvát Zpívat není o čem ani proč

To vrže kolotoč a počítá ti roky prosezené v jeho sedátkách

že strach je dobrý kormidelník Slyšíš? Rybí křik

A na konci všech modliteb jen otazník

Tak se plouhám za tebou můj stíne

starší o jediný vykotlaný zub o jediné století

a smyšlenosti jiné

Když se mění na orloji čísla

Vrypy tmy a boží třísla

Smrt je smrdutá a svislá

Pohádka máje na talíři zkysla

V bezkrevném těle chřestí kosti

Ať žije krása střízlivosti!

Odbilo půl a odbila celá

Fénixe vraťte zpátky do popela

A v tom tichém záorlojí

Hle: to sama smrt se smrti bojí

Do takové scény vpochodují ze všech našich slují

ozbrojenci tencí jako papírové stěny

jako změny měny

zboží bez ceny

mlčení bez ozvěny

a oknem nevidět:

To ve mně vykřikuje svět

Torzo beznaděje

Už zase běsní zrady zvon

jenomže jinak nežli tehdá

Těžko by dnes – básník nebo kdokoli –

zahořel řečí o lásce k těm kteří

by tak rádi byli milováni

Dnes je to jasné jako křik byť tenký:

Vyhozeni přes palubu

smíme tonout rychlostí

jež sedne nám Toť celé

Místo polnice jen z dálky

drnká ukulele

a dav se pere o vstupenky

k stání

Tak se dopouštíme války které nerozumíme

aniž jsme pro ni kdy hlasovali Proč taky?

Od toho jsou tu jiní Moudřejší než okamžik

co dělí nás od chvíle kdy to někdo spustí

jednou klávesou – tlačítkem božím

Doposud ještě dříme

onen vetešník s kradeným zbožím

ale nenechme se plést:

Tlustí jsou motýlové slibů

opadaní z větví telegrafních sloupů

podél zakázaných cest

Jsme pěšáky této války

Přímo hleď! A žádné nedopalky na bojišti

kde jen pravdy sviští

A kde do útroby času vpochodujem jako hrdinové

abychom pak vyplivnuti dějinami

odnesli si domů aspoň mračno pocitů

že kdo se historií klove

našel ulitu – poslední útočiště

Ne–li pro dnešek tož pro nějaké příště

A dnové děraví jak sýr už mizí v neprůzračno

O co že to bojujeme?

O žejdlík zkvašeného tentoho?

O kalich hořka? Smutek ročník 85

kdy bývali jsme mládi ach tak nezodpovědně?

O skutečných věcech na lafetě této války bez záruky

víme míň než o tom

proč a kam utekl čas nám navždy ukrojený

Bývaly to krásné bitvy:

O poslední šluky První ženy Odmlouvání bohům

neboť se mýlili jako se mýlí ten

kdo káže spěch

když svět se zastavil v kiosku u nádraží

na pivo pod míru a buřta s cibulí

neboť mu zabylo tak truchlivo

a s vůli k činu

on je přece odjakživa

na štíru

Nuž tedy bojujme až do poslední mřenky

Sítě zbudou po ní

Těm pak zbudujeme pomník

posypeme šupinama

solí zalijem

aby už bylo veselo

když to nejde jinak

Ne Opravdu nezazpívá básník

ani kdokoli Protože jako vždycky

není o čem ani komu Prozaicky usednou

poslední pozůstalí této války

ke stolu aby se podělili o kořist

než zjistí že už není co si rozdat

Nezbylo už ani na věnce

Jen pocit vítěze Ano ten může každý

vyvěsit si na hruď

ukovat z něj brnění či metál

jenomže nebude už komu

jej hrdě ukázat K potlesku

budou chybět ruce Ale to nic

hlavně to napsat do čítanek

jedině tak a teprve se stane to

Za Jaroslavem Holoubkem

Někam prý jedeme Spíš padáme Vezeme se

Řítíme směr vpřed Ať už to neznamená cokoli

Hrajeme si na fanty a schovávanou s časem jenž nám zbyl

Jenže byl jenom přidělen a to znamená

že může být stejně dobře odňat

Kolego Nechtěl jste snad říci: sťat?

Jen žádný pesimismus Zítra bude vždycky lépe

Dožili jsme rána Pár zátek Bohu do oken

Bublinky utíkají po zástupech Vlajka za oknem se třepe

zimou A dech tvůj dochází do večerní školy

na pomocnou lekci z dialektiky

Jaképak křiky? Jaká zlost? Do božích půllitrů

čepované Hradčany To je ta naše vzletná

potají bezdětná minulost

Říká se: duch doby Ale je to doba duchů

bezduchých jak zloba

Prý začne nová epocha v níž naše podobizny

ani sám anděl nesochá z kamene Leda z vosku

A za účelem tryzny osla osedlává

Kdeže Velký vůz To co se nepříčetně klene

připomíná trosku volající Sláva

Někam se rolujeme Vrháme Spouštíme po spirále

Věčně opoždění za osudem Ale stále

opřeni o svoje pramice Svá dna Své dny

sečteni půlnocemi poledny i soumraky Mlčíme

Ano to taky Ale jedem Padáme skrz mraky kamsi nahoru

futrováni studem

Psávals o běhnách A o závrati

Marnost má mnoho podob Teď i tvoji

Usnul den v zaorlojí a shořel most

Úzkost má čas Ale čas je v úzkých

Žene nás svou – ne naší tratí

Příští stanice? Kam? Nač?

Do vzdoru cvakne vypínač – a bude