MILAN BLAHYNKA

Ne že bych občas s potěšením nečítal recenze, které píše Jozef Špaček do Slovenských pohľadů, Romboidu, Slova aj., ale až nyní nad svazkem OD SLOVA DO SLOVA, Recenzie a príležitostné texty (Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, Bratislava 2016, 295 s.) mi plně dochází, jak jedinečnou kritickou osobnost mají na Slovensku.

Kritické úvahy a recenze, rozdělené do čtyř oddílů (pátý tvoří memoárové a holdovací Príležitostné texty), mají tolikeré přednosti, že je snad všecky ani nevypočítám: umí vyhmátnout, v čem je kniha zajímavá a hodna pozornosti, velmi důkladně a přehledně o ní referuje, dává přednost pochopení před námitkami a vyniká nevšedním taktem. Autor má velmi široké a hluboké znalosti literatury nejen slovenské, ale i světové, umí si vybírat příznačná díla a navíc je vynalézavě srovnává – a v tom všem působí inspirativně na čtenáře, které svádí ke knihám jako Casanova ženy ke hříchu.

To se ví, místy je až příliš zdrženlivý a laskavý, třeba když čte hrubě tendenční spisbu přeběhlíka Suvorova, anebo když přistihuje autora, jehož nejlepší knihy dovede ocenit, při zavilé zaujatosti, jako například v memoárech Vladimíra Nabobova, dštících odsudky nejen Gorkého, ale i Stendhala, Balzaca a Zoly.

Pravda, tu a tam Špaček i křivdí, když staví třeba Ivana Mojíka nad Alberta Marenčina, jehož imaginace je přece jiného druhu. Někdy je výběr posuzovaných knih jistě dán nejen kritikovou vůlí, ale i tím, co mu překypující trh vyhodí na stůl, někde přežívá už téměř obecně překonaný despekt k detektivce, v níž prý jen mírná parodie někdy povyšuje na žánr vysoké literatury. Ale takové a další možné výhrady a výhradičky neznamenají nic u srovnání s podnětností a též s promyšleností a průkaznosti soudů.

Pro českého čtenáře (kolik jich však dostane Špačkovu knihu do ruky?, to bylo lživého ubezpečování, že rozdělení republiky na dvě nepoškodí kulturní výměnu hodnot!) jsou jistě zajímavé recenze českých autorů (z nichž se vrací k Zapletalovi, Čejkovi, Sýsovi, Ludvíku Němcovi, Petru Prouzovi, Jaroslavu Holoubkovi a píše i o jiných); čte a vykládá je mnohem pozorněji a spravedlivěji než dnešní režimní česká kritika (ta je často „hodnotí“ mlčením o nich nebo pouze ideologicky nálepkami) a upozorňuje na jejich paralely v literatuře slovenské a světové, např. zaznamenává, v čem Sýsova Apokalypsa podle Joba – nenazývá ji skladbou, ale sbírkou, zato právem oponuje podezření, že Karel Sýs podlehl „prihlbokej skepse z dnešných čias“ – souzní např. s poezií Miroslava Válka.

Možná však, že ještě významnější pro české čtenáře jsou recenze, které je seznamují se slovenskými původními knihami i překlady ze světové literatury na českém trhu (na výsměch všem reklamám na výhody volného trhu) a bohužel i v knihovnách prakticky nedostupnými, neb velcí distributoři nemají ani páru o skutečných hodnotách; ty je ostatně nezajímají, jdou jen za maximálními zisky. A tak si pořizuju seznam knih Vladimíra Mináče a o něm i mnoho dalších, po nichž se poohlédnu, až se konečně zas jednou dostanu na Slovensko.