MAREK ŘEZANKA

Pomalu utichá pseudokauza, v níž byl obrazně kamenován Jiří Žáček za svou báseň „Maminka“. Prý vřelý vztah k mamince není dostatečně „genderově vyrovnaný“. A tak je potřeba, aby byl autor více „ideologicky uvědomělý“ a své dílo v „duchu doby“ přepracoval.

Nechtějme „ideově čistý“ svět…

Proč nad tímto honem na člověka a jeho dílo nemohu mávnout rukou? Protože se nejedná o ojedinělý případ. A protože se hrozím trendu, kdy samozvaní arbitři přes „čistotu poezie“ či přes „čistotu umění“ obecně mohou rozhodnout, jak bude autorské dílo upraveno, oklestěno, pozměněno. Právě tady a teď totiž čelíme boji o svobodu, boji o to nebýt zglajchšaltován – a moci svět vidět v pestrých barvách – a ne v předem dané černobílé tónině.

Když je z Andersena Pilcherová

Před lety se mi shodou okolností dostala do rukou kniha pro děti, na niž jsem se těšil. O níž jsem se domníval, že ji znám. Tedy, věřil jsem, že jednotlivé příběhy z dané knihy mám pevně pod kůží a že mě nemohou překvapit, jenom potěšit a opráší mé dávné prožitky při jejich četbě. Ovšem ony překvapily. Ale rozhodně ne mile.

(Cuentos de Andersen, překlad David Kasl, ilustrace Eduardo Trujillo a Marcela Grez, Nakladatelství Sun, Todolibro Ediciones, vytištěno v EU, 1. vydání, Praha 2007, ISBN 978–80–7371–092–7.)
Ilustrace předkládané publikace jsou takové „pěkné“ (i když i to je věcí názoru, pro někoho to může být kýč jak bič a v porovnání s např. Trnkovými ilustracemi dětských knížek neobstojí). Ale co je hlavní – vypravěč zde nemluvil slovy Andersena. Jeho příběhy oklestil o to nejcennější. O cit, který vzbudí podobenství, jež až bodne u srdce, jak je pravdivé a hluboké.

Když zmizí hloubka…

V Andersenových textech víla pro lásku obětuje svou fyzickou nesmrtelnost, aby našla tu duševní, cínový vojáček zahyne s papírovou tanečnicí s cínovou hvězdou na hrudi v plamenech krbu, aby splynuli v cínové srdce. Vánoční stromek zašlý ve sklepě po čtrnácti dnech „slávy“ pozná pravou hodnotu života. Tato pohádka jde v „novém kabátu“ (Smrček) naprosto proti duchu vyprávění Andersenovu. On chtěl ukázat zmařený život. Život živé entity, která sice nemluví slovy, ale pod jejíž kůrou proudí míza a možná i cit. Místo toho čte dítě poselství o „šťastném“ stromku, který je rád, že byl uříznut a stal se ozdobou pokoje. Jako reklama na řezání vánočních stromků je to snad dobré. Ale co si z tohoto poselství člověk odnáší? Jak je pro stromek prospěšné, že je obětován pro potěchu oka na pár dní? Ano, Andersenovy pohádky jsou možná smutné, místy až drastické, ale působí – svou hloubkou, svou láskou, kterou nechrání před žádnými nástrahami, ale která všechny tyto nástrahy přetrvá.
Andersenovy pohádky burcují. V Křesadle voják nikterak idealizován není. Nečekal, že čarodějnici trefí šlak (na to nemohl spoléhat), vrtalo mu pouze hlavou, proč je za obyčejné křesadlo ochotna vydat spoustu zlata a stříbra. Když se zdráhala odpovědět, usekl jí hlavu. Krutý čin. Zdánlivě nesmyslný. Ve chvíli, kdy voják objeví kouzlo křesadla, jeho moc, napadne člověka – a co by bylo, kdyby se čarodějnice křesadla domohla? Cesta vojáka na trůn se bez prolití krve také neobejde. Královští rodiče jeho nastávající mu usilovali o život, sami životem zaplatili. Je zde vidět cena, jež je často zaplacena na cestě k moci. V Ledové královně (zde: Sněhové královně) jsou mj. změněna i jména hrdinů – Káje a Gerdy za Jeníčka a Mařenku – proč jen? To se někomu stýskalo po Perníkové chaloupce? Nebo si někdo při překládání naloupal perníčku až moc? Co je však horší: Z příběhu o lásce a vytrvalosti malé Gerdy, jež probudí v Kájovi ztracený cit a vysvobodí ho ze spárů Ledové královny, je zde ubohoučké vyprávění o rošťákovi, jenž neposlouchal rodiče, s poučením, že poslouchat se vyplácí. Žádné putování po Laponsku, žádná dobrodružství, žádná vnitřní síla a něha zároveň. Z původní originální receptury se na náš stůl dostává druhořadý vývar. A tak by se dalo pokračovat. Andersenovy příběhy jsou křehké, plné něhy, ale zároveň znepokojivé, plné nástrah a krutosti. Dobro je v nich neodmyslitelně spjaté se zlem – a rozlišit je může pouze láska. To vše je tu pošlapáno, vynecháno, aby to snad nepůsobilo zle. V době krvavých filmů a ještě krvavější reality je to snaha uchránit děti – před čím? Před citem, láskou, přemýšlením, hledáním. Celé je to taková smutná andersenovská pohádka, jak ve snaze být citlivými otupíme. Jak ve snaze potlačit „zlo“ potlačujeme cit a s ním možnost volby „dobra“.

Co zmizí příště?

Podobné zásahy do původních děl vnímám jako neodpustitelné barbarství a prznění. Přijde mi to podobné, jako kdyby někdo Davida zbavil jeho přirození (mám na mysli Michelangelovu sochu, aby to náhodou někdo nebral jako návod k mučení jednoho pronásledovaného doktora). Podle mne se jedná o znásilnění nejen neposkvrněné fantazie a citu dánského pohádkáře, ale také vnímání dětských čtenářů, jimž je podsouván podvrh. Andersen viděl a vnímal svět jinak, než prezentuje předkládaná kniha. Autoři nově vydaných Andersenových pohádek by měli nejméně stokrát opsat: Nebořme tento svět jen proto, že si myslíme, že umíme stvořit svět lepší. A hlavně, nepodsouvejme Andersenovi, že viděl svět naší optikou.
Pokud si chceme skutečné evropské kulturní dědictví uchovat, je třeba již vzniklým dílům naslouchat a rozumět jim, ne je přepisovat podle svého „nejlepšího vědomí a svědomí“. Nehrajme si na nové Anderseny, když ten starý má dodnes co říci.

Svoboda je mrtva – ať žije Cenzura…

A toto by podle mne mělo být poselstvím obecným. Jakmile budeme chtít pestrost názorů vecpat do jakékoli úzkoprsé šablony, dopouštíme se neodpustitelného násilí. Na naší kultuře, na historii, na dalších generacích, které v podobném duchu „vychováváme“.

Přesně takto však vypadá cenzura ve své nahotě. Je všudypřítomná, nenasytná, mluví do všeho. Kde jiný cítí volnost, ona poutá, kde má jiný potřebu mlčet, ona křičí – a naopak, kde jiný zvyšuje hlas, ona mu klade před ústa svůj vztyčený ukazováček.

Kdo nic nezná, nemá čím být pohoršen…

Aniž si to stačíme uvědomit, jsme svědky „něžného obrazoborectví“. Nehoří sice hranice s knihami a jejich autoři nemusí prchat do exilu, ale možná o to je tato „sametová cenzura“ nebezpečnější. Je méně viditelná – ale o to důslednější. Nezastaví se před ničím.

V kombinaci s ubohým vzdělávacím systémem, kdy ze škol vycházejí mladí lidé bez základního povědomí o vlastní historii, natož aby si uměli dávat fakta do souvislostí, jde podle mého o smrtící koktejl. Ti lidé ani nebudou vědět, že je jim předkládán plagiát – protože neznají originál.

Takovým lidem se snadno vysvětlí, že naše armáda může táhnout po boku Bundeswehru na „zlého Rusa“ či že Sudetendeutsche Lansdmannschaft má vlastně pravdu – a prezident Beneš je válečným zločincem.

Šablona Múze nesvědčí…

Jako básník se nemohu smířit s tím, že by Múza měla být sešněrována, kádrována, umravňována. Čeho se však děsím ještě více, je obava, že tato dáma zmlkne úplně. A navzdory mezerám ve výuce snad všichni ještě víme, kdy že Múzy mlčí…