KAREL SÝS

Kdybych byl věděl, co kupuju v Levných knihách pod titulem Vlasta Burian hodující aneb Nejoblíbenější jídla krále komiků, tak bysem tam nechodil!

Všechna čest, inspirativní recepty v knize jsou, byť většinou pocházejí nikoli od Buriana, ale od výtečného prý kuchaře Pavla Holíka.

Podstatnou část knihy však tvoří rozhovor Václava Junka právě s Pavlem Holíkem. A to je čtení pro psychiatra. Dnešní doba a její režimní autoři jsou nemocní nenávistí ke všemu, co předcházelo jejich (a jen jejich) „zlatým časem“. Nemocní strachem ze zlomu, který přichází. Neboť nejenže se nesplnilo, co noví papaláši na Václaváku slibovali, ale „postmoderní“ marasmus spěje k nevyhnutelnému konci. Nadcházející finiš větří i sám kuchař, když se občas podřekne, že pravdoláskové sny nějak nevycházejí, po gurmetsku řečeno máloco je pravé ořechové. Ač opus nabízeli kdejakému nezávadnému nakladatelství, vyslyšel je paradoxně Petrklíč, založený bývalým komunistickým koryfejem!

Václav Junek se nenávistí k socialismu netají, přímo jí přetéká, a bohužel přečasto jeví nápadnou příchylnost k režimu, který mu těsně předcházel. Proto se jeho sympatiím k osobám, které mohou jeho vroucí nenávist ještě přihřát, nelze divit. Kuchař Pavel Holík je přihřívač přímo ideální.

Místo recenze, kterou si kniha nezaslouží, postačí pár komentovaných citátů, které zakládají skutkovou podstatu zmagoření. (Proložené partie zdůraznili autoři).

„Řady konzumentů v rámci večírků a setkání, při jejichž příležitosti si rodná a (zdánlivě) provždy jediná strana ústy svých vyvolených užívala revolučních výdobytků vítězné dělnické třídy, zhusta plnili právě oni.“ Myslí se tím bývalí komouši, kteří včas otočili, aby mohli dál debužírovat. Zde autoři výjimečně trefili do černého.

„Atmosféru a odér toho prazvláštního času si nyní můžeme připomenout snad už jen prostřednictvím dobových týdeníků, anebo díky celé řadě dodnes skvělých filmů té doby… Přitom je celkem jedno, že všechny tyto tituly byly natočeny vlastně už mnohem dřív, protože onen čas zapomnění a bezčasí opravdu neměl reálný rozměr.“

Junek jmenuje Brynychovu Žižkovskou romanci, Fričův film Dnes naposled, Krejčíkovo Probuzení a Kachyňovo Ucho.

„Ano, právě tak totiž opravdu vyhlížela ta lepší část Prahy, v níž Pavel Holík poprvé nastoupil svou profesní, ale koneckonců i životní dráhu.“

Junek si odporuje – filmy byly „skvělé“, jak tedy mohly být natočeny v čase zapomnění? Dnes je zhola nemožné takové filmy vůbec natočit. A neslavně proslulé Ucho? Co je předpotopní štěnice v kanapi proti totálnímu šmírování Léta Páně 2017? Velký Bratře, proč máš tak veliké uši a tak vyvalené oči? A že by zrovna Žižkov při vší úctě představoval „tu lepší část Prahy“?

„Vnímavý mladík měl tehdy vynikající příležitost přivonět si zpětně ke kultuře, která právě citelně mizela…“ Míněna kultura sekčních šéfů, tajných radů a jejich onorkovaných paniček, co „na to měli“.

„Ačkoli nikdy, opakuji, nikdy nepatřil k vůbec žádné mocensko-politické organizaci té doby.“ Božíčku jaké štěstí, však už jsme se málem lekli!

A jak náš vnímavý mladík ke kultuře přičuchával? „V rámci oblíbených nočních večírků. Ty totiž v onom čase bezčasí totiž vznikaly (a často i velmi radostně probíhaly) více méně živelně na zahradách pražských vilek, posléze i v jejich interiérech, také ovšem v bytech nás, ‚co jsme spolu tehdy mluvili‘.“

Vida, konečně vstupuje do děje a svou polívčičku přihřívá i autor rozhovoru.

Pak si vezmou na paškál Slovanský dům. „Původně vznikl jako NĚMECKÝ DŮM, avšak už od přelomového roku 1945 právě o to zřetelněji a usilovněji přebudovávaný v rádoby slovanském, tedy českém duchu. A v letech šedesátých notabene usilovně modernizovaný v tehdejším všeobjímajícím výtvarném bruselském stylu. Ano, na celá dlouhá léta.“ Slovanském a českém duchu, no fuj! Na ten Brusel ovšem bacha, pane Junek, aby si to nějaký Evropan špatně nevyložil.

Zde tedy se coby číšnické ucho (neplést s tím estébáckým!) otrkával mladík Hladík. „Byl vychováván elitou vrchních číšníků pamatujících mnohem, mnohem lepší časy. Ale stejně tak byl den co den vis á vis na každém svém kroku po parketu Slovanky a Slovanského domu zocelován kontaktem s móresy sociálních vrstev, které je lépe nepotkávat. Tedy: elita na jedné straně, póvl na té druhé.“

Svatá pravda, vždyť ti dělňasové ani nerozeznali rybí příbor od francouzáku!

Tak byl režimem přinucen živořit kuchtík, jehož recepty byly, svěřuje pan Junek, „v mých očích rovné nejméně famózní Muchově Epopeji“. Co by na to řekl MUDr. Ivan David?

Abychom však byli objektivní: „Pavel Holík není typ, který by v době, kdy v televizi atd. vaří opravdu každý, kdo má ruce a nohy, měl zrovna chuť etablovat se společně s takovými týpky na této poněkud ušmudlané scéně.“ To ho jistě ctí.

Bohužel byl dědičně zatížen už coby kojenec: „Nedá se nemyslet na to, že jsem rozum bral v padesátých letech. Navíc v zemi, která klukům mého typu a původu nabízela opravdu jen docela málo perspektiv, jež by stály za to. Jestli vůbec nějaké! A tak zřejmě proto, že zrovna v čase boje za mír za opravdu každou cenu, ‚kubánských‘, ‚berlínských‘ a vůbec všech možných krizí, jsem se začal učit číšníkem a kuchařem.“ On, který měl i na Muchu!

„A tak se mi podařilo dotknout se hvězd hned zkraje: dostal jsem se totiž do party kolem MOSKVY. Docela nyní chápu momentální čtenářův úlek.“ Opravdu, jen totálně imbecilního čtenáře by strašlivé přiznání nesložilo!

„A proto velmi rychle doplním, že nejde o Moskvu v Rusku, nýbrž o prakticky nejlepší pražský restaurant své doby.“ Buch, taky vám spadl kámen ze srdce?

Považte jen tu tradici! „Už před první světovou válkou totiž byla Národní, tehdy ovšem Ferdinandova třída výsostnou českou promenádou. Kdežto na Příkopech naopak korzovali pražští Němci. Takže tak či onak šlo o noblesu, díky níž se tady ani komunistům nepodařilo zdevastovat anebo rovnou zrušit hned několik zdejších stále právem vyhledávaných podniků a restaurací.“ Teutonské buršácké korzo, to byla ovšem noblesa sama! Že z rohové budovy na Příkopech po válce dirigoval rozkulačování těch, „co spolu mluvili“, sám mučedník Slánský, autor přehlédl. Ještě že se nepodařilo uskutečnit ďábelský plán bolševiků: postavit Stalinův pomník z trosek Reprezentačního domu!

Do Moskvy „zákonitě chodila klientela zcela určitého druhu“. Kupodivu našemu pikolíkovi nedošlo, že „výrazná osobnost té doby“ Vladimír Šmeral byl bolševický herec. Nad jiné vychválil Karla Gotta: „Mohl se doslova utlouci po špagetách Orlov. Ale všechna čest, i tohle uměl: jedl totiž tento gratinovaný pokrm správně s vidličkou v pravé a se lžící v levé ruce. A nemíval s tím ani nejmenší potíže. Na rozdíl od tolika jiných!“ Inu, buran, leč převychovaný.

Když v srpnu 1968 na smetánku spadla klec, „celkem pochopitelně přejmenovali Moskvu na Moravu. Těch šest velkých, na balicím papíru rukou vyvedených písmen se sice skvělo na oknech do ulice, ale to jen pouhých pár měsíců, protože nejpozději už na jaře 1969 to zase samozřejmě byla zpátky Moskva. Docela stejně jako ‚pražská‘ (v našem případě tehdy ovšem ‚moravská‘) vejce, která se v našem bufetu rovněž rychle vrátila k těm starým, ‚ruským‘. A normalizace byla tady – dokonce v celé své jedovaté kráse!“ Inu, vaječný odboj po čecháčkovsku zase jednou nevyšel. (Vzpomínám, že v Kostelci nad Orlicí přejmenovali ruská vejce na „žabáky“.)

Zato náš hrdina avansoval, normalizace nenormalizace. Tentokrát dost nenormálně. „Nastoupil jsem totiž k Československé námořní plavbě. Ne jako plavčík anebo kadet, nýbrž jako steward.“ Kdo ví, o co kráčí, ví také, jak hluboko byl takový budoucí mořský vlk proklepán a prolustrován, až do ledvinek, pardon – do ledví.

Zřejmě na svou omluvu se pustil do filozofování, na pole jím neorané: „Rok sedmasedmdesátý nesporně byl rokem, kdy ‚knedlíkový socialismus‘ – ta tichá dohoda mezi obyčejným českým člověkem a státostranou – byl už nějaký čas pevnou společenskou normou. A kdy se komunistům u nás už definitivně podařilo otrávit všechny slušné lidi a vyhnat je na chalupy, na chaty a vůbec všude tam, kde jim nemohli škodit.“ A taky na zámořské lodě, připomínám já! „Jenomže s tím také do hospod, do náleven a restaurací. Takže po Praze té doby, tedy po městě šedém, bez mobilů a bez faxů, bezpečně hlídaném bystrými očky, postupně vznikla nikterak hustá sice, nicméně přepevná síť docela určitých adres. A zrovna na nich se volně a velmi neoficiálně sdružovali určití lidé.“

Nejspíš šedý zákal, nebo dokonce pominutí všech smyslů! Ona totiž i barevná (díky černochům, co zametali bulváry) Paříž živořila bez mobilů a faxů, ba i bez tabletů!

To už ale sloužil u Ševce Matouše na Hradčanech, který „jakousi socialistickou hrou náhod patřil pod lidové družstvo Obuna“. „Moc mne bavilo pozorovat ty lidi, co k nám na Hradčany chodili, hovořit s nimi a posléze k nim i patřit.“ Utkvělá představa lokajů a panských kočí, že patří k páníčkům.

Veledůležitá adresa byla Čajovna na Národní třídě – přímo proti paláci Metro, kde barmanoval bratr Petr. „Sem chodili snad všichni, co v tom čase v Praze alespoň něco málo znamenali.V těchto pozdně reálně socialistických letech ostatně už ani nebylo celkem co tajit, neboť základní karty byly v tom čase už dávno a zřetelně rozdány. Takže se navzájem už předtím nějaký čas dobře vědělo, kdo je kdo, kdo s kým a pro koho a tak vůbec. Třeba i dík diferenciaci, k níž docházelo v podnicích, které jsme my, co jsme spolu mluvili, do značné míry kontrolovali.“

Já na bráchu, brácha na mě. Vidíte, pořád se tvrdohlavě omílá Hegenbart, Lorenz, Havel, Zifčák… a voni s komoušema sehráli betla bratři Holíkové! Nikoli však Jarda a Jirka, nýbrž Petr a Pavel!

Větry Prozřetelnosti Pavla H. zavály do řecké restaurace Calypso blíže Orionky. „U nás se dveře netrhly. Poctili nás svou návštěvou kupříkladu tehdejší prominenti Jakešové, otec i syn. Jistěže to nebylo zrovna nic moc, ale opakuji, že taková byla už tenkrát doba. Avšak třeba už to, že se v čase této návštěvy konaly kolem dokola Calypsa doslova státněpolicejní manévry, a my jsme u toho byli, svým způsobem stálo za to. Ale stejně tak to jistě bavilo naši klientelu, která za tu práci naopak stála.“

A jak s tím pábením souvisí Vlasta Burian? Inu tak: „Jeho veselohry tehdy státnímu filmovému podniku nahrazovaly katastrofální kasovní ztráty z projekcí všelijakých těch Anen proletářek, Rudých září nad Kladnem, Bílých plachet na obzoru, Mladých gard anebo jiných podobných filmových arciděl z naší i spřátelených kinematografií. Na tom totálně vyprahlém úhoru filmové nabídky konce padesátých let minulého století byly Burianovy veselohry víc než spásnou rosou.“

I jali se zakládat Společnost Vlasty Buriana. „Narodila se mnohem později, a sice až po ‚listopadu‘, v roce 1997. I kdybychom se totiž byli nakrásně o cosi podobného pokusili dřív, příslušné rudé úřady a zejména tehdejší všemocná Státní bezpečnost by nás byly zrušily ihned, v prvním kole, K.O. Se vším všudy, co k tomu tehdy patřívalo. Což není a nebyl výraz zbabělosti, nýbrž aktivní reflexe dané reality. Jednoduše nemohl být každý partyzán a podzemní bojovník, i když o sobě přesně tohle dodnes tak mnozí tvrdí.“ Takže hoši, co „spolu mluvili“, proti režimu jen chlastali? A nenechavé prsty StB sahaly daleko přes Velký listopad, když společnost založili až osm let po velkém vítězství nepracujícího lidu?

Navíc otevřeli Burianovu lidovou restauraci v paláci Lucerna. „Zase k nám hodně chodili ‚ti, co spolu mluvili‘. Zase právě u nás našli tu správnou adresu.“ Jenže ouha, pracka trhu záslužný podnik zardousila. Lidová restaurace, to tak!

Nějak jsme se vzdálili kuchařovým výletům za hranice všedních normalizačních dnů. Nebýt Junka, asi bychom je přešli „v našich časech, kdy většina dříve tak pevně betonových a křížem krážem zadrátovaných hranic dávno padla a kdy je turistický výlet k jižní točně nebo třeba poznávací plavba na Galapágy oproti dřív (tedy oproti době mého mládí, smutně opentleného výjezdními doložkami, posudky domovních důvěrnic a všeobjímající péčí Státní bezpečnosti) opravdu jen otázkou dostatku volného času a přiměřené částky peněz“.

Holíka režim kupodivu zlomyslným posudkem nepřejícné domovnice neopentlil. „Poštěstilo se mu právě v normalizačním čase, jenž obdařil třeba už jen Plzeň a Liberec nimbem romantických dálav a kdy běžný člověk mohl o celkem blízké, druhdy i naší císařské Vídni opravdu jen zbožně snít. Přičemž o Paříži, neřku-li o Londýně prostě nešlo už ani to. Takže se stalo cosi jako malý zázrak: tento tehdy možná nadějný, především však značně mladý muž totiž získal možnost legálně navštívit nejen všechny tyto vysněné destinace, ale společně s nimi i desítky a desítky dalších jiných, podobně zapovězených devětadevadesáti ostatním procentům tehdejší běžné československé populace, na prakticky všech kontinentech. A že si k nim přitom zatraceně přivoněl.“

To mě podrž – československé lodní linky vedly i do Vídně a Paříže? Nebo do Andorry, Lichtenštejnska, Maďarska (to bylo zvláště zapovězeno!), Rakouska, San Marina, Švýcarska, Vatikánu a dalších zemi obývaných výhradně suchozemskými krysami? Nebyl on ten nadějný a schopný mladík něco jako James Bond? A nejezdil po světě dělat pro naše agentury pachové zkoušky?

Čichal čichal tamní exotickou člověčinu, ale! „Jako posádka jsme stále trčeli v permanentním cílovém poli československé socialistické Státní bezpečnosti. Respektive: i když jsme před sebou viděli kupříkladu monumentální panoráma neworleanského přístavu v USA, pořád jsme si museli uvědomovat, že stále úředně patříme na rodné Příkopy. O čemž nás ostatně naši šéfové den co den tak pilně ubezpečovali.“

Holíku, Holíku, vždyť jsi nám tak ňák od srdce tvrdil, jací slušňáci korzují po Příkopech!

„Hlídali nás den co den, noc co noc, ale co skutečně uhlídali, to věru nevím. V každém případě se přes veškerou ošidnou vůni dálek ani život na palubách československých námořních lodí svým způsobem tak docela nevzdaloval principu dennodenního bytí v normalizované socialistické vlasti. Včetně toho, že jsme brávali sice relativně nevelké diety, nicméně ve valutách, později doma směnitelných na tuzexové bony. Taková to tenkrát byla doba. Zpětně ji nemiluji, byla sice jistě dokonce značně zvláštní, ale přece jen se mi tenkrát poštěstilo uvidět, poznat a navštívit celou opravdu dlouhou řadu zemí a míst, o nichž se běžným obyvatelům reálně socialistického Československa věru mohlo jen snít. Tak to však prostě bylo a tak se to jako z udělání ausgerechnet mně podařilo. Bylo to zvláštní, výjimečné, dost těžko se na to vzpomíná, ale na druhé straně nejsem zase tak úplně nerad, že tomu tak bylo a že jsem si (vlastně ještě jako kluk) opravdu užil své!“

Ještě štěstí, že československé námořní loďstvo jiný nadějný mladík, svazák Kožený (jestlipak s ním taky „mluvili“?), nenávratně zašantročil.

Na závěr perličku, nebo spíš perlu. Na otázku „nejhorší pracovní post tvého života“ odpovídá:

„Jistá hospoda asi docela poslední cenové skupiny kdesi na samém okraji města. Tam mne odsunuli za trest – proto, že jsem si ve vinárně v Holešovičkách, kde se mi celkem dařilo, dovolil požádat o řádnou dovolenou. To se prostě netrpělo.“

Ještě že tu máme zpátky kapitalismus. Devětadevadesát procent obyvatel už ani nesní o výletu na točny či na Galapágy, neb má jiné starosti. Chaty střelili nebo v nich trvale bydlí, aby přenechali byt v paneláku mladým a čerta se starají, jakými kleštičkami správně vyjímat šneky z ulit a jakou značkou Chablis zapíjet ústřice.

Kapitalismus je drží pevně u huby. Jeho policejní orgány, vybavené elektronickými smysly, o jakých se StB ani nesnilo, střeží ideovou čistotu jejich názorů. A místo sakradrahých návštěv biografů, v nichž se Anny Proletářky ani Burianovy filmy dávno nepromítají, čučí do beden, z kterých vytéká úředně povolená krev a na Silvestra jako bonbónek na zkaženém dortu jim naservírují tři vejce do skla.