MILAN BLAHYNKA
Veršem „odpovídám ti jak nejlíp dovedu“ končí Jaromír Šlosar svou „beskydskou poemu“ GOROLINA (Repronis, Ostrava 2017, ilustrace Radmila Holubcová, grafická úprava Tereza Melenová, doslov Jindřich Zogata). Odpovídá tak „bratříčku krkavci“, jehož oslovením poéma začíná („Bratříčku krkavče / kdy tě zas potkám na Velkých větrech?“) a jehož „hrubý hlas“ se v poemě mísí s „jarním zpěvem budníčků a pěnkav“, tak jako se v ní mísí momentky z dětství, kdy si básník „ještě volný“ jako ptactvo nebeské „zpíval s radostí Beskyde Beskyde / kdo po tobě ide“, a se záběry z dob, kdy podivuhodný prales Mionší (chráněný od roku 1933, od roku 1954 národní přírodní rezervace) byl vyhlášeným lovištěm, kde „arcivévodkyně byla bohyní lovů / Panečku těch tetřevů“ a pro markýze Gera „roubili chatu / Haunold z Istebné / s adjunktem Rosenfeldem / židem z Haliče“, ale též z časů, kdy tam štěkali dobrmani „Achtung Achtung / Odpoledne na Morávce: sejdeme se na oprátce / Pro všechny zdarma / Že pak neusneš? / Že budeš křičet ze spaní? / Slibujeme zážitek na celý život…“
„To všechno je Mionší“, nejen „kmeny na cestě k humusu Bukové mlází / Šupinatý javor klen, listové ještě zakuklené,“ „stříbřité kmeny které dva chlapi / neobejmou“, ale také básníkovo dospívání se sněním po dobrodružstvích na Yukonu („Pryč z Pousteven“), také Oty Pavla „Pohádka o Raškovi“, také „z Kentucky / šantán Kde je mu konec“, neboť „Dneska jsi Kančendžengu vyměnil za Lysou“ a „U Ignáce Kotka / Tam přece hráli na černou basu / Janáček do taktu podupával…“ To všechno je Šlosarova beskydská poema (nebo přesněji: balada?) Gorolina, po wolkerovsku evokující kamarády z mládí („Na mostku u Karla / Mirek Ruda Olin s harmonikou“), po bezručovsku (v duchu autorsky nikým nezpochybnitelného Petra Bezruče Stužkonosky modré) i po seifertovsku bilancující:
„Jen přes údolí / dýmá Smrk má čapku Lysá / Bezruči Petře dneska ne / Kde vykvetl ti oměj tuhý / i pro mě jedem zavane“ /… / Smrk jako Smrt / jak rýmuje se? / Jozefka z Lubna tam zabili / zbojníka Anglána / pro hrst říšských marek / V borůvčí po kolena / jako bych nebyl sám…“
Gorolina rozvíjí, syntetizuje, završuje, co naznačila sbírka Choditi stříbro (2013). Tam v jednom haiku „krkavec krká“ a už tam se čte sloka Goroliny „Krahujec pluje mezi ploty…“, a to jako báseň nazvaná Předjaří u babičky. Jednou jistě někdo vysleduje, jak do Goroliny ústí motivy ze Šlosarova celého díla. Básník v ní vypověděl nyní vše podstatné, „co má teď nadrobeno v krvi“ z dob prabáby, která „se otáčela v šenku Dudova hotelu,“ z dob, kdy „Na Starých Hamrech slunko v noci hřálo / než kdosi zanotoval / Za císaře pána a jeho rodinu / a oficír měl oči temné a řeřavé / Otrava jeden! / A Magdonovu dcerku už nikdo nevzpomínal…“ Nezval vepsal do prologu svých Blíženců datum svého narození, Šlosar vepisuje do Goroliny léto svého narození:
„Uprostřed žní ve třiapadesátem / drobná kamej Odpustek / skanula do povijanu / když nade mnou stála sudička / prabába babička / a roztála v mé malé dlani.“
Gorolina je básníkovo velice osobní vyznání; vyznání touhy po volnosti krkavců, po milované krásné a drsné přírodě, v níž je doma po celý svůj život a dílo, ale poema není únik ani do minula básníkova života a kraje, ani do přírodní rezervace, kde panuje bezčasí. „Počátek jedenadvacátého století. Pochod holé / zvěře vysokým lesem Podrážděný a nejistý / štěkot srnce…“ Což nejsme všichni holá zvěř kráčející nebezpečným vysokým lesem? Básníkovo „Slyšíš?“ ze závěru poemy se ptá nejen bratříčka krkavce, ale každého z nás. „Bratříčku krkavče Slyšíš? / Odpovídám ti jak nejlíp dovedu.“
Dovede dobře, výborně.