BEDŘICH STEHNO

Jadérka

xx

Když se narodíme

na vteřinu někde blikne

Na vteřinu se na zemi rozsvítí

A umyjí z nás krev

A vydáme se na vrch Žalý pro kvítí

 

A poznáme to dřív než brzy

že na stráních hory Žalý kvetou taky slzy

 

xx

Pořád se ptáme po smyslu života

který sám sebe rodí

a veze nás na starém rozvrzaném kole

 

A kolo s námi drkotá

A ta jízda je smyslem života

 

xx

Já to musím říci

že na pustinách naší duše vyjí vlci

Já ještě ale musím říci

že za křovisky s tou krvelačnou chasou

leží v naší duši louka

na které se ovce z Noemovy archy pasou

 

xx

Mám rád básně jako jedlý papír

co se rozpíjejí na jazyku a mohou se jíst na kila

A podobají se čistému fetu

A tajemné jsou jak cizí ženská spanilá

A mezi nimi je jen jedna

s tělem černé hostie

Ta báseň je sám život

Jeho krása Jeho pomyje

 

xx

 

Zabili ovci Zabili děvčátko

Bůh od nich odvrátil oči

Tančí se vesele dál

Člověk v člověku okoral

 

xx

Pojď Půjdeme do země která není

Do země smíření

Kde nevědí co je vražda a co zrada

 

Pojď Půjdeme do země

kde bůh před lidmi

na kolena padá

 

xx

Nechtěj počítat anděly na špičce nože

Anděla najdeš všude Jen u ostří dýky ne

Nevěř starému klamu

Anděla uvidíš na svých prstech

až někomu ošetříš ránu

 

xx

Raději skřípej zuby než abys potil verš

Raději podej ze země slepci hůl

I kdyby na sůl nebylo

vyslov slovo - nikdy ho nevyslov půl

 

xx

Věřit že i pauza v Malé noční hudbě má svou cenu

Věřit vždycky na cosi

Věřit že svůj život neseme ve své náruči

Věřit že i z ticha pauzy semínko hudby vypučí

 

xx

Uchovat si víru v život

To je oč tu běží

Věřit že žít má cenu

i když sopka soptí

a její popel na Pompeje sněží

 

xx

Došla mi náplň v propisce

Abych slova nezapomněl

do papíru zlomek verše ryji

 

Má lásko! Ještě žiji!

Ještě žiji

 

xx

Stříbro poprchávalo

a nad hlavou se leskl měsíc jako meč

 

Noci! Svou krví teč

na má klopýtavá slova

 

Jen jimi budu jednou počat znova

 

xx

Poslat dechem ženě polibek

Vyhodit z ruky na svobodu ptáčka

Ke slunci pustit papírové letadélko Motýla

A do soumraku můru

A až k zešílení milovat

to krátké slovo: Vzhůru!

 

xx

Ať je to jak chce

nevěřím na žádný konec

A nevěřím ani na smrt

 

Úplně nic nezaniká

Nic úplně nemizí

 

Nevěřím že člověk je jak z cigarety prach

Život bývá někdy hrozný

Ale život není vrah

 

Ze stejnojmenné sbírky, která letos vyšla v Nakladatelství Kmen