JIŘÍ JÍROVEC

Jeden býval u vesničky Lety. Původně český, pro práce se štítící občany, což je pro mnohé bílé označení pro cikány. Otravných, neužitečných medúz, jak Romy moderně pojmenoval současný náměstek ministra obchodu kandidát a kandidát ČSSD v nadcházejících volbách, tam byla z počátku jen menšina.

Na Schwarzenbergově panství se spolu s bílými flákači učili pracovním návykům v lomu a lesích.

I stalo se, že Němci, tehdy ještě hanlivě označováni za okupanty, udělali nečekaný krok. Povýšili cigány a přiznali jim práva židů.

Tedy i cestovat vlakem do Polska. Tamní tábory byly lépe vybavené, lékařská péče začínala již na perónu a místo koupání v letovském rybníku se dostali do sprch. I krematoria tam byla, pro ty, kteří v Letech nepoznanou péči nepřežili.

O táboře v Letech se dlouho nemluvilo. Patrně proto, že byl původně zřízen českými úřady a byl v rukách českých četníků a úředníků. Tábor sám byl uzavřen v roce 1943. V sedmdesátých letech byla v té oblasti zřízena velkovýkrmna prasat, která částečně zasahovala do pozemku bývalého tábora. Byla po roce 1989 zprivatizována, ale pořád to je neblahé dědictví komunismu.

Zklidněné české vody rozvířil v roce 1992 Američan Paul Polansky. Následně byl v roce 1995 zbudován památník. Ne snad kvůli změněnému vztahu k Romům, ale spíš pro „mezinárodní“ rozměr, který historie tábora nabyla.

Když památník navštívíte, zjistíte, že jde o velmi decentně upravený prostor, oddělený od velkovýkrmny pásem lesa. Návštěvníka musí napadnout, zda by se za peníze ušetřené na výkupu a zbourání zemědělského podniku nedalo pořídit něco užitečnějšího.

Možná je v pozadí záměr postavit repliku tábora a dát tam snědé spoluobčany napřed jako kompars a pak je tam uzamknout, aby nás, všemu přizpůsobivé, nepopuzovali.

Po návratu z Letů, které málokoho zajímají, jsem četl o jiném táboře.

„Není to tábor pro skleníkové typy dětí. Když nás alespoň dvě během tábora neopustí, říkáme si, že jsme něco nedělali správně,“ říká vedoucí tábora, jistý Petr Kučera. Rodiče si nestěžují, naopak: „Jedna maminka mi spokojeně hlásila, že její výrostek jí ještě týden po příjezdu domů odpovídal výhradně: Ano, madam!, a skládal si prádlo do komínků.“

No mít takovou s odpuštění krávu za matku, není o co stát. Nezná rázný vojenský jazyk a tak netuší, že jakmile se týden sejde s tím následujícím, bude si její synek mumlat, ať jde ta fucking bitch do prdele. To až na něm bude něco chtít.

Nevím, jestli vedoucí tábora někdy četl o dětských bojovnících, tedy o dětech, které sotva unesou samopal, ale naučily se stisknout kohoutek. Nevědí proti komu a proč, jejich mozky ještě nestačili naplnit ničím, co by se mělo vymývat. Když přežijou, budou z nich ti praví vojáci. Český dospělý, který zná Švejka a možná i Tankový prapor, je pro armádu nepoužitelný.

Děti v Kučerově táboře absolvují dlouhé patroly s batohem na zádech s přespáním pod celtou. Rozdělávají oheň křesadlem, učí se přežít v nepřátelském území, maskovat, zacházet se zbraní, bojovat v budově i otevřeném terénu, odhalovat špióny mezi zajatci, deaktivovat výbušná zařízení, ale i komunikovat s civilisty. Prostě všechno, co má moderní voják umět.

Z výčtu dovedností mě nejvíce zajímá odhalování špiónů mezi zajatci a komunikace s civilisty na nepřátelském území. Možná je to jako s Cimrmanovými trpaslíky. Když si na klacíku uděláte špičku a pak s ním do trpaslíka pícháte, tak vám krásně zpívá.

Mimochodem, českých vojenských táborů pro děti lze vyguglovat celou řadu. V údajně nejtvrdším z nich se vedle lásky ke zbraním zjevně učí i láska k USA. Zmíněný Kučera, v Česku rotný, se tam mění v majora Smitha, který velí jednotce amerických Rangers.

Člověk by si takměř přál, aby se ty děti dočkaly války dřív, než všechno zapomenou. Zejména rozdělávání ohně křesadlem může být po opravdu pěkné válce užitečné.

Tento celkem neveselý text je možné odlehčit. I zde se můžeme učit u Američanů, třeba u jistého Pete Seegera.

Co ses dnes ve škole naučil, můj drahý synku?, ptá se. Poslední sloka říká: „Učili jsme se o tom, že války nejsou tak špatné, že jsme měli ty svoje veliké, bojovali v Německu i ve Francii a jednou možná i my dostaneme příležitost bojovat.“