MILAN BLAHYNKA

Velká výročí jako letošních 150 let od narození Petra Bezruče se připomínají všelijak. Tak tomu bylo a je i letos. Každá doba a v ní každý vidí jubilanta samozřejmě po svém. Sto roků po vydání Máje a po smrti Karla Hynka Máchy se odehrála bitva mezi puritány, kteří se domnívali, že by básníkův odkaz utrpěl a byl pošpiněn, kdyby došlo ke zveřejnění tehdy už rozluštěného Máchova intimního deníku, a na druhé straně surrealisty i badateli nesklánějícími se před žádnými tabu. Dnes už dávno rozšifrovaný Máchův deník je k dispozici v řadě vydání a sotvakdo pochybuje o jeho významu pro porozumění básníkově osobnosti a dílu.

Jak přirozeně neušlo žádnému pozornějšímu čtenáři, posluchači a divákovi letošního bezručovského jubilování, i o Bezručovu osobnost a básnický odkaz právě probíhá a snad už vrcholí velice tvrdý zápas. Na jedné straně velice razantně vystupují zpochybňovači, kteří někdy dokonce z moci úřední tvrdí, že PB nebyl „až tak veliký básník“, takže je správné, když ho už nebudou připomínat místa, kde žil, kudy chodil a o nichž psal; neboť se na ta místa dere stále hladový a nenasytný byznys.

Tomuto vytěsňování básníkovy osobnosti a díla z paměti veřejnosti jdou na ruku mravokárné pomluvy, osočování básníka z rafinovaného literárního zlodějství, jeho degradování na mravního ubožáka, který vedl nezřízený způsob života, navíc tvrdé zavrhování jádra jeho díla jako už pro dnešního čtenáře cizího a vyzdvihování jeho veršů domněle „dekadentních“.

Na druhé straně je tu mediálně tlumená, místy umlčená čtenářská obec, sice už ve žhavé palbě reflektorů zábavy až k smrti povážlivě tající jako alpské ledovce, nicméně přece dosud silná, živá a dělná. Ta si pořád ještě nedává svého Bezruče vzít a bere se urputně o zachování toho, co básníka i přímo fyzicky připomíná. Tu každý ví o ne už marném, byť dosud ne úplně úspěšném úsilí bezručovců v Kostelci na Hané, v hanácké kulturní obci, v níž básník našel přátele, svou věrnou, vzdělanou a obětavou sekretárku a na svá poslední desetiletí tak dobré zázemí, základnu, z níž podnikal své návraty do kraje Slezských písní a pověstné výplazy na Lysou, Smrk a jiné beskydské kopce.

Jistě jsem nečetl, neslyšel a neviděl vše, co bylo v poslední době a zvláště letos o Bezručovi a jeho Slezských písních i Stužkonosce modré řečeno, a tak riskuju blamáž, jestliže napíšu, že jsem se nedobral žádné jasné přesvědčivé odpovědi na otázku, v čem je Bezručovo básnické dílo doposud živé, když přece už tolik dolů je zavřeno, tolik pecí vyhaslo a někdejší hutě se proměnily na lunapark atrakcí a dějiště show nebo spíš monstrózního jarmarku colours of Ostrava. Když už markýze Gera, jehož jméno Slezské písně pranýřují dvacetkrát, dávno není a Bezručův národ – jak básník říkal svým krajanům – očividně už nikdo neutiskuje. Když ze zbídačelých kovkopů jsou nebo už brzy budou obyčejní nezaměstnaní, někdy přímo bezdomovci. Když už jsou – jak se zdá možná nejen prostomyslné publicistce – „národnostní tahanice“ na Těšínsku vyřešeny „členstvím Česka a Polska v Evropské unii“, a tedy údajně už básníkovy výpady proti popolšťování nikoho nemohou zajímat. Když už konečně domnělý antisemitismus básníka Bezruče bije do prázdna, protože německé „konečné řešení“ židovské otázky vymetlo z Těšínska, Slezska, ale i z Moravy i Čech židovské krčmáře a ekonomické i morální devastování dělného lidu vzaly do rukou nesčetné herny.

„Kdo na moje místo? Kdo místo mne na stráž, kdo zdvihne můj štít?“, ptal se básník roku 1899, v čase, kdy svým dílem žil „mezi kovkopy“, řečeno názvem oddílu v jeho Slezském čísle; a můžeme dodat: štít proti komu?

Markýze Gera bylo možno potkat, chodil po svém panství. Ve slokách Z Ostravy do Těšína jde básník spolu s robotnicí a vida: „Markýz Géro…! Vyhneme mu. / Muž – nůž v srdce vrazil bys mu.“ V nepatrně pozdější básni, od druhého vydání s názvem Ty a já, básník volá na markýze výjimečně nejmenovaného: „Přijels si na hony? Vari ode mne, / frygickou čapku mám, uhni mi z cesty.“ Když už ty majitele a superbohatce, na které dřou dřevorubci i kovkopové ve zbývajících dolech, ani „Moravky“, mířící do fabrik, supermarketů, na noční ve špitálech atd., nelze na cestách a stezkách beskydských hor běžně potkávat, protože zazobaní se válejí na Maledivách nebo se předvádějí zdoláváním tibetských štítů, zatímco poslední kovkopové a dřevorubci pořád nelidsky dřou a slezské děvuchy se trmácejí do mizerně placené práce autobusy, znamená to, že utrpení a bídě je kýžený konec?

Nikoli nějací zavilí nepřátelé dnešního řádu a pořádku, ale oficiální statistika konstatuje, že nůžky mezi majiteli klíčů a pracující chudinou se stále rozvírají a že chudých odkázaných na sociální dávky, aby jakžtakž vůbec přežili, aby aspoň živořili, stále přibývá.

Na kom je, aby se zastal dnešních nejbědnějších, paušálně pomlouvaných jako lenoši a ničemové, kteří se neumějí postarat o sebe, na kom jiném než na básnících veršem i prózou, jimž snad jediným jde opravdu o obranu lidskosti, a ne o maximální a dneska navíc rychlý zisk a někdy uznání (a o odpisy na daních) za případnou dobročinnost, jak problémy neřeší a chudáky uráží? Nicméně i při nejhlubší úctě k básníkům, kteří se nebáli bouřit proti bezohlednému nelidskému panstvu, při hlubokém obdivu k Petru Bezručovi, který si byl dobře vědom, co by se mohlo poslušnému poštovnímu úředníkovi stát, kdyby ukázal na mocné nelidy zcela otevřeně (a proto PB svou identitu úzkostlivě tajil, aniž se mu ji podařilo utajit), dnešní básník, byť sebeodvážnější a odhodlaný zdvihnout Bezručův štít a nastoupit na jeho místo, je v situaci o to těžší, že nemá koho jmenovat. Bezruč ve své možná vůbec první básni Den Palackého vyvolal jménem ty, kdo „rdousí nás před Těšínem“: „tož Rotšild a Gutman a Laryšové / – a jasný vévoda Géro,“ zatímco „v českých měst metropoli“ nikomu nejde o osud „tichounké vesničky pod Beskydem“ a v „chvojím a sametem krášleném městě“, nad nímž básník viděl „prapory do výše vát“, koná se velkolepá národní slavnost. Má dnešní básník na koho ukázat, koho postavit na pranýř, komu by být „muž, do srdce vrazil nůž“? Za dnešní bídu, bídu víceméně skrytou nebo za údajně leností zaviněnou nebo dobrovolnou, přece může všemocná ruka trhu, která je neviditelná. Neviditelná, aby zůstala nepolapitelná. Je to ruka, chamtivá ruka, ruka bez srdce, do kterého by básník vrazil básnický nůž.

A jsme u toho, proč už na začátku 90. let začalo tažení proti domnělému bezručovskému „mýtu“, které našlo své první vyvrcholení ve dvou ročnících časopisu bratří Motýlů, výmluvně nazvaného Modrý květ v jasné opozici k Bezručovu provokativně Červenému květu, končícímu slokou „Jsou duše drsné, co temnou šly cestou, / hroty a ostny se zalily vrchem. / Co měly v srdci? / Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci, / byl rudý to květ“. Vše rudé tehdy média ve službě novému panstvu dráždilo a dosud dráždí, Rudé právo se zbavilo toho revolučního přídavného jména ve jménu iluze, že právo je jen jedno. Bezruč ovšem věděl i o skromném modrém květu; ten za slunečného dne „vyrazí z kobzolí“ v básni Pole na horách. Ale ani tato báseň, ve které je smutným hrdinou nikoli zedřený kovkop, ale „bohatý goral“ Dulava Jura, nevymyká se z básnické obžaloby panující moci a konkrétně markýze Géra. Dulava Jura „zbohatl“ jen díky své únavné dřině, slibnou úrodu ovsa mu však po nocích spásají „jasní to srnci a ušáci / jasného markýze Géra.“ Dulava Jura se nevzdává, při obraně svého pole na horách před srnci a ušáky markýze Gera je však zastřelen, ale ani už „ubitý“ nedojde klidu pod mohylou: „V jarní šat země se oděje, / do práce goral jde lehce – / Duravy Jury to pole je – / Žádný ho koupiti nechce. / Po roli chodí prý Jura sám, / z Beskyd kdy noc táhne šerá – / Žádný set nebude oves tam / ušákům markýze Géra?“

„Škaredý fantóm“ a „porobeného národa bard“ si dovolil psát proti jasnému markýzi Géro! Vlastně za to málem zaplatil životem za první světové války, kdy se mu snažili přišít zločin velezrady, a za to v době dnešního oceňování a oslavování Habsburků musí pykat.

V prvním otisku Dne Palackého v beletristické příloze týdeníku Čas z 11. února 1899 ještě nebyl markýz Gero, jen „vévoda říšský“. V dochovaném rukopise byl „vévoda říšský Gero“, ale redaktor Času Jan Herben zlověstné jméno Gero zaškrtal; vzápětí na to se básník na důvod škrtu Herbena dotázal, ale nečekaje na odpověď se rozhodl: „Budu vévodu nazývat markýzem – to přece projde cenzurou.“ Ani vévoda říšský (bez Gera) však jí neprošel, právě i kvůli němu byla beletristická příloha týdeníku Čas k číslu 7 týdeníku Čas 13. února 1999 zabavena, neboť „zakládá skutkovou povahu jednak zločinu proti urážení člena domu císařského (…), jednak přečinu proti veřejnému pokoji a řádu (…)“. Bezruč si stejně jako už Herben uvědomil, že cenzura nepřipustí průhlednou narážku na císařova bratrance, arcivévodu z habsburkského panovnického rodu. Herbenovi výslovně napsal: „M. G. je vévoda Bedřich, jehož jsem potkal ve Frýdlantě.“ A též: „Odpustím vídeňským židům, dovedu odpustit hloupému Vlčkovi a Laryšovi, ale nikdy pánu Komory.“ Arcivévoda Friedrich Maria Albrecht Wilhelm Karl von Österreich-Teschen, se stal roku 1895 posledním držitelem knížectví těšínského; císař znalý jeho velké tvrdosti až krvežíznivosti ho jmenoval 28. června 1914 polním maršálkem a hlavním velitelem c. k. armády, která měla exemplárně potrestat Srbsko – a rozpoutala první světovou válku; arcivévoda velel této armádě po první dva roky, a to z Těšína. Básníci mají dar jasnozření. Bezruč už na konci 90. letech viděl, věděl a ukázal, co je pan arcivévoda zač.

O sto později lokajské ruce v ČT 2 sesmolily „velký dokumentární film o osobnosti“ arcivévody a anotace filmu na Internetu položila pochybovačnou otázku: „Poznamenal opravdu svým útlakem český národ, nebo se stal bouřlivému slezskému básníkovi jen vítaným podobenstvím?“ Podle téže reklamy byl arcivévoda „dobromyslný milovník domácího štěstí, který kromě jiného vášnivě zbožňoval lov“. Takto obdivně se též dají nazvat jeho masakry zvěře na Těšínsku. A arcivévodův zákaz těžby dřeva v Mionší lze prezentovat jako průkopnický čin ochrany přírody, ačkoli – spíš řezníkovi než lovci – nešlo o nic jiného, než aby se mu jeho lovná zvěř, oběť jeho lovecké vášně, nerušeně množila.

Buřič Bezruč je mediálním lokajům dnešní oligarchie nepřijatelný a tito hujeři se pilně snaží, jak před časem předvedl v Týdnu Ivan Motýl, všecky výpady Slezských písní proti uhlobaronům co nejvíc bagatelizovat. Pan Motýl zaznamenal až neuvěřitelný výrok Karla Lariche-Mönnicha o Bezručovi: „Táta ho dobře znal, a myslím, že to nebyl nějaký velký nepřítel uhlobaronů. S tátou je spojovala velká láska k beskydským horám.“ Opravdu spojovala? Nenapsal básník, že dovede odpustit hloupému Laryšovi? Nadšené hajlování Larischů za Protektorátu nemohl Motýl dost dobře zamlčet, jsou na to nejen svědectví, ale i dokumenty, a tak je aspoň zkusil omluvit slovy dvorního fotografa Larischů („občas vypili skleničku s německou správou kraje nebo s důstojníky“) a své vřelé sympatie k Larischům korunoval citováním „osobního kočí“ Larischova: „Byli to dobří lidé a měl jsem je rád. Pochopte, za války byla na Těšínsku těžká doba.“ (Bodejť by se panstvo nejevilo svému personálu jako „dobří lidé“: personál by pánu i na něj zlému močil do polévky.)

Zato na Bezruče se kydá. Podle Radomíra Dohnala na internetových stránkách Milujeme historii (!) Petr Bezruč se „o kloudnou práci nikdy moc nesnažil, o to raději píše básně“, za studií se „nechá vydržovat vlastní matkou“, která měla na krku i další děti, a vzorného arcivévodu napadá jen proto, že na něho má pifku.

Když ani pošetilé pokusy buřičské jádro Slezských písní, které právě díky tomuto žhavému jádru byly spontánně překládány a dočkaly se uznání a obdivu i za hranicemi, zastínit Bezručovou milostnou lyrikou, když ani podezírání Vladimíra Vaška ze všech možných a nemožných škaredých vlastností a skutků nepřineslo očekávané výsledky, přišli Jan Balabán a Ivan Motýl s hrou Bezruč?! (2009, premiéra i knižní vydání). Dali vale příliš přímočarým pokusům o vymazání Bezruče z paměti čtenářů poezie, pustili se do namáhavější, sofistikovanější práce. Schopenhaurovský zálud záměny neúčinných argumentů ad rem (k věci, k hodnotě díla) osvědčeně působivějšími argumenty ad hominem (k údajně nedůvěryhodnému autorovi, jemuž se tedy nedá věřit ani nepředpojatost jeho obrazu poměrů na Těšínsku a ve Slezsku) zkombinovali se svým jakoby zcela nestranným pohledem. Žalostný výsledek popsal v Obrysu-Kmeni 2009/36 Bezručův krajan píšící pod pseudonymem Opaviensis: „…tak vznikla hra, jakou mohou s klidným svědomím hájit i naivní ctitelé PB, diváci a čtenáři hry, vždyť v ní není ani slovo proti Slezským písním, naopak, hra Bezruče hájí proti osočovatelům Vladimíra Vaška z literární loupeže, dokonce trpce lituje, že po Slezských písních už nepozvedal svůj buřičský hlas, ale mohou se z ní upřímně radovat i ti, kdo toho, kdo ‚psal proti nám‘ (řečeno s postavou z Cimrmana), rádi mít nemohou, ale nepřiznají to, byl to zkrátka básník, a to je skoro totéž co blázen, koneckonců neškodný snílek. Hra totiž ukazuje, že velký básník Bezruč byl jako člověk vlastně ubohý slaboch. (…) A tak pánové Balabán a Motýl básníka rozpůlili, a co udělala lepší polovina, druhá zpochybňuje. Podezření proti Bezručovi sice hra vyvrací, ale dělá to způsobem, že pachuť, stín, pochybnost zůstává. Autoři jdou až tak daleko, že zcela pomíjejí Stužkonosku modrou, jen aby mohli naznačovat, že básník si už za první republiky jenom hověl na výsluní slávy, a básníka představují jako vyžírku, až do smrti tyjícího ze své proslulosti.“

Ještě nejapněji se pokusil k letošnímu Bezručovu výročí básníka zdiskreditovat Ludvík Němec ve svém dialogu „inspektora“ a Vladimíra Vaška, obviňovaného za první světové války z velezrady. Dialog pod názvem Die idiotische Idee aneb Kabaret Bezruč vysílal 16. září Český rozhlas na stanici Vltava a jen potvrdil, jak žádný nesmysl není nepoužitelný, když jde o odrovnání nepřizpůsobivého velkého básníka.

Ale vraťme se k otázce, v čem jsou Slezské písně stále živé, i když už bída nebije tak do očí jako v době, kdy vznikaly, a ještě i v desetiletích, kdy byly opakovaně vydávány. Vraťme se k básni Pole na horách. Dulava Jura je v právu, když hájí svá pole proti žravé invazi panské zvěře. Ale právo je mu málo platné. „Juro, tak jako by spřežení / srdce tvé šlapalo čtvero: / Zákony? Jsou? Goral chudobný? / Zákony? Jsou! Markýz Géro.“ V jiné básni se ptá Ondráš, vypočítávající akty sociálního a národnostního útisku: „Po zákonu tak se dálo?“, „Po zákonu tak se děje?“ A básník jen smutně konstatuje: „Po zákonu, bratře Ondro.“

Co se změnilo? Je tomu dnes se zákony a jejich dodržováním jinak? Zlo (bohatí díky dobru práva na presumpci neviny a na obhajobu nejlepšími, tj. nejdražšímu právníky) se obětem vysmívá anebo se „díky“ dobru maximálně volného pohybu po světě uchyluje tam, kam na ně zákony nemohou. Dobro rovnosti před zákonem je pohříchu jen teoretické. Ve společnosti, kde slabší mají padáka, je praxe jiná.

Kdysi jsem se snažil spočítat otazníky ve Slezských písních. Nedopočítal jsem se. Velikost a nemizící naléhavost je v básníkově tázání. Ve Dvou dědinách, havířské a hutnické, jimž však vládne „jeden pán“, zní tázání žalostného údivu: „Nikomu nic nerobíme, / stébla křížem nestavíme, / proč nám berou naši mluvu, / proč nám vzali naše školy?“ Potom k povzdechu „kdyby vstal tak Ondráš“: „Co za řeč na holotách / na holotách po Beskydech? / Co za písmo na těch hutích, / kdo ty cizí školy staví, / kdo to chodí temným borem, / či gorali vyhynuli?“ Slokou „Neptej se mne, bratře Ondro, / per do toho, bratře Ondro…“ a slokou básníkova pozdravu jeho dvěma dědinám báseň nekončí. Uzavírá se slokou tázání, v němž je už jasná odpověď na otázku znovu strašně živou: „A ty, macku, co to zpíváš, / a čí jsou ty černé doly, / a čí jsou ty rudé hutě, / a kdo je jich pán?“

Celoživotní zkušenost s básníky jako nejpronikavějšími interprety básníků se potvrzuje i v cause Slezských písní. Když se slavily Bezručovy šedesátiny, napsal a v časopise Reflektor uveřejnil Jaroslav Seifert svou Slezskou píseň. V ní ironicky parafrázuje Teigův soudobý výrok o „ironickém osudu písní Bezručových“ („Slezské písně se čtly, měly úspěch, dočkaly se mnoha vydání a oficielní slávy, ale těšínském proletariátu nebylo pomoženo“). Teige neměl zcela pravdu, těšínskému proletariátu skutečně nebylo sociálně pomoženo, ale pomohlo se mu napřímit do boje o sociální práva. To platí i o Seifertově Slezské písni, která je parafrází a silnou dobovou aktualizací tázání Bezručova: „Nezpíval marně / pěvec pod Beskydám. / Padlo Rakousko a padla Vídeň“, nicméně „Ta věta zní dnes trochu krutě: / Bezruči Petře, / čí jsou ty hutě? // Čí jsou ty hutě zkrvavené / čí je ta půda, / na které se dřeme? // A odpovědí / je ticho prázdné. / Bezruči, Bezruči, / ty starý blázne!“

Ani jediný ze snižovatelů Bezručova básnického díla si dosud nedokázal přiznat význam Bezručova tázání, které ve 20. letech (a znovu v desetiletí dalším zařazením Slezské písně do sbírky Zpíváno do rotačky) vyčítavě připomněl Jaroslav Seifert, dneska slavený nobelista, pýcha české literatury, ale v tomto burcujícím tázání prakticky ignorovaný.

Do Slezských písní vepsal Bezruč truchlivý osud Těšínska a Slezska. Tázáním, čí jsou ty doly, hutě a půda se ze Slezských písní na počátku21. století stává poezie hrozícího osudu nikoli už jen Slezska, ale celého Česka. Báseň Slezské lesy s verši „Padáte sekerou na rozkaz z Vídně“, „Padá z vás jehličí v noci mlze, / porobeného to národa slze“, „bez konce, bez konce slezské vy hoře“, mohla by se jmenovat České, moravské a slezské lesy. Stačilo by rozkaz z Vídně nahradit rozkazem čertvíodkud a před slova porobeného to národa vsunout výraz byznysem.

Zlo plundrování kdysi slezského přírodního bohatství, z něhož ­a „z krve mé a z mého potu“ strměly paláce při Dunaji ve Vídni, zlo, proti němuž bouřil Bezruč, nevzalo s monarchií, první republikou, ba ani s Protektorátem a desetiletími před listopadem 1989 za své, ale rozšířeno už za války na celé Česko, ani za studené války neutlumeno, po nastolení maximální podnikatelské svobody dosáhlo vysoké intenzity a jen obtížně se dá hájit jako dobro příspěvku k příznivé bilanci zahraničního obchodu. Neboť je to v malém, co ve velkém v Brazílii znamená likvidaci deštného pralesa, plíce planety, a k čemu dávno pradávno poezie přirovnala válku Prévertovým „vylesňujete / potomci / vylesňujete…“ Dobrá, trvající, ba stupňující se a obecnější aktuálnost Slezských písní burcujících proti zlu ve sféře právní a věci přírodního bohatství země asi uzná každý, kdo ještě za jidášský peníz nevydává zlo za dobro maximální svobody anebo za daň za ni.

Ale co s Bezručem bouřícím proti odnárodňování na Těšínsku a ve Slezsku, proti vnucování cizích škol? Není to dávno passé? Každý má přece u nás zajištěno dobro vzdělávání ve svém mateřském jazyce.

Opravdu, vzdělávání v českém jazyce stát až po rozvinuté vysoké školství garantuje a také hradí, jenže globálnímu panstvu by se náramně hodilo, kdyby celý svět včetně jakéhosi Česka mluvil, psal, myslel a cítil anglicky. Odpadly by problémy s komunikací a volným obchodem. Z nezdaru vnucování cizího jazyka, kultury, cítění a myšlení se panstvo dokázalo poučit. Zlo donucování k nemateřské mluvě, zlo neúčinné a koneckonců často kontraproduktivní, už se ostentativně odložilo, aby toto průvodní zlo neodhalovalo podstatné zlo odnárodňování a aby se naopak lehce servírovalo jako velkorysé dobro. Zlo se naučilo prosazovat se po dobrém. Ovládat dobře jazyk, který už dnes vládne světu, je podmínkou skvělého uplatnění v širém světě. A kdo by se nechtěl uplatnit a prosadit? A tak zakládání jinojazyčných, zvláště anglických škol už pro děti se nabízí jako nezpochybnitelné dobro a šance na lepší místo na slunci.

Jenže na tomto slunci nic není zadarmo, a tak se do privilegizujících škol nemohou posílat děti z rodin, které na to nemají, a už tím jsou odsouzeny k bytí v druhé, nižší kategorii obyvatelstva, jemuž postačí ono minimum znalosti světového jazyka, jemuž se děti povinně učí v každé škole, minimum nutné k řádnému plnění úlohy úslužného služebnictva. Kdo se v dětství nenaučil písničkám, pořekadlům, rozpočitadlům a říkankám, příslovím, sloganům (a za školou nadávkám, citoslovcím a přezdívkám) své mateřštiny, ale osvojil si už ve školce a v základní škole jen cizí popěvky, říkačky, myšlení a cítění v jazyce, otvírajícím dálnici do světa, nemůže si už plně porozumět se svými krajany a vrstevníky. Hrozí faktický rozpad národní pospolitosti a degradace české, moravské a slezské národní kultury na kulturu jen regionální, na folklor, jazykový skanzen – a žádná naděje jistě není ani v tom, že angličtině už započala šlapat na paty čínština (už i u nás byla otevřena první základní škola s vyučovacím jazykem čínským).

Když byla za Protektorátu čeština jako základní nehmotný statek národa ohrožena systematickou germanizací, právě poezie vydatně přispěla k posílení národního sebevědomí a vybavovala k odolnosti. Zdánlivě méně nebezpečné odnárodňování ve jménu bezhlavého nadbíhání glajchšaltující globalizaci v zájmu umetení cesty ratolestem k snadnému prosazení v životě je pro dnešní básníky výzvou vzít se a brát za českou národní kulturu, jako se za ni brali za Protektorátu svým sugestivním a jedinečným dílem Hora, Halas, Seifert, Nezval, Závada, Blatný, Kainar a mnozí další básníci a jako se za markýze Géra Bezruč rozezpíval Slezskými písněmi za svoje Těšínsko. I v tom jsou Slezské písně naléhavě inspirativní.

Tuto stať Milan Blahynka přednesl na úvod k besedě o Petru Bezručovi v Kostelci na Hané, uspořádané k 150. výročí básníkova narození.