FRANTIŠEK UHER

Aktuální platnost čehokoli je velice vratká veličina. Jako stromy rozkvétají, plodí a ztrácejí listí, také některá poezie záhy uvadá, její platnost, poslání i čtivost se vytrácejí. Pozoruhodnější a potěšitelnější je samozřejmě líc téže mince. Platí to o poezii Jana Těsnohlídka, jehož domovským přístavem byla, je a svým způsobem navždy zůstane Vysočina. Vlastní kořeny člověk nevytrhá. Natož básník.

Jestliže bylo možno vznést připomínky k jeho prvním sbírkám v letech vzniku, z větší části ztratily opodstatnění, v prizmatu času dostala Těsnohlídkova poezie výrazně aktuální náboj. V umění obvykle nalézáme jistý souběh s dobou, dozrává tím k plnohodnotné platnosti.

Poněkud netradiční vydavatel – Městská knihovna Polička – vydal v pozoruhodné grafické úpravě knihu BÁSNĚ 2005-2013 (172 str., ilustrace Jaromír 99, udivující náklad 1500 výtisků). Obsahuje sbírky Násilí bez předsudků (2009), Rakovina (2011) a Ještě je co ztratit (2013). Pouze s podružnými změnami kopírují svá první vydání, globálně však připomínají cíleně komponovaný soubor.

Těsnohlídek patří k okruhu básníků, kteří se na počátku století volně sdružili kolem časopisu Psí víno. Pro jejich tvorbu je typické, že vznikala a většinou i přetrvává mimo hlavní proud současné české poezie, pokud vůbec ještě něco takového existuje. Obecně totiž platí, že mnohá špičková díla vycházejí v menších venkovských vydavatelských domech a bez bulvární reklamy unikají výraznější pozornosti.

Těsnohlídkova poezie je až nešetrně přímočará, nekompromisní v základech a konkrétní v detailech. Zaznamenává a komentuje zneklidňující životní atributy, z veršů promlouvá syrová současnost. Namátkou: tu fabriku zavřeli / tu alej skáceli / ten dům zbořili / toho psa někdo otrávil / ta cesta / už nikam nevede. Jana Těsnohlídka možná inspirovalo konkrétní místo, společenským nešvarům je však vlastní obecná platnost. Uveďme ještě jednu ukázku, s předcházející spjatou pupeční šňůrou: líp už nebude / líp už nebude to je jasný / líp bejt snad ani nemusí / stačilo by kdyby / bylo jinak.

Hluboko v minulém století byla část mladé umělecké generace označována za rozzlobenou či ztracenou generaci. Těsnohlídkova poezie vzbuzuje zdání, že čerpá z těchto spodních pramenů. Zachovává si jistou míru optimismu, ale čiší z ní nedůvěra, zklamání, deziluze, zamlžená perspektiva. Vězme však, že Jan Těsnohlídek již není mladý poeta, toužící zachytit ozvěny básnického stříbrného větru a podléhající náhodné inspirační šalbě, nýbrž zralý muž (nar. 1987), který čerpá inspiraci z vytříbených a uvážlivých stanovisek. Potvrzuje to i jeho čtvrtá sbírka HLAVNĚ ZACHRAŇ SEBE (2016), plně korespondující a účelně završující básníkovu předchozí tvorbu.

Dodejme však, že Těsnohlídek hledá třeba těsnou, ale spolehlivou stezku s širokou platností. (Pro úplnost dodejme, že v roce 2012 vydal ještě novelu ADA). Pokud udrží nastoupený trend, má všechny předpoklady stát se nejen ironickým glosátorem, který má zvoleným stylem blízko zejména k mladším čtenářům, ale v první řadě výrazným reprezentantem angažované občanské poezie. Takových básníků má současná české poezie skutečně jako šafránu. Ne všude a ne vždy se setkávají s vřelým přijetím a pochopením, rozhodně však vykročili správným směrem, rubajíce trnitou cestu zbytnělou atmosférou přezíravosti a licoměrného arogantního sebeuspokojení.