VÁCLAV FRANC

Kdybychom žili před třemi desítkami let, probíhaly by v těchto dnech oslavy výročí Velké říjnové socialistické revoluce, ale nechci se vracet zpátky… jen si říkám, jestli není chybou, že stejně jako před rokem 1989 bylo všechno západní špatné, tak jsme po roce 1989 jen přehodili směrovku. A tak jsem se rozhodl posvítit si na současnou ruskou literaturu. Jak moc vychází u nás překlady současných ruských autorek a autorů, nemyslím tím překlady klasiků, o kterých se ještě naše generace učila ve škole.

Ne, nedělám si nárok na detailní posouzení současné ruské literatury, tak naivní opravdu nejsem. Zaměřil jsem se pouze na prózu. Myslím si, že zatímco brzy po roce 1989 se v Čechách vydávaly knihy alespoň ruských disidentů, tak v dnešní době je to s vydáváním knih ruských autorů špatné. A přitom to jsou autoři oceňovaní nejen v Rusku, ba právě naopak v zahraničí mnohdy víc než v Rusku. Viz Poljakov – Nebo padľých: „Ak chceš, aby si ťa všimli v Rusku, musíš sa najskôr presadiť v zahraničí.“

Nakonec jděte třeba do knihkupectví a zeptejte se na knihy Pelevina, Sorokina, Poljakova či Stěpnové, Tolsté či Děněžkinové. Většinou odejdete s prázdnou.

A tak jsem vlastně nakousl některá jména, pojďme se podívat na současnou ruskou literaturu mýma očima čtenáře. Na první pohled vystupují již uvedená tři jména, a to Jurij Michailovič Poljakov (*1954), v Rusku populární spisovatel, publicista a šéfredaktor týdeníku Litěraturnaja gazeta, který je u nás znám jako autor knihy Práce s chybami (vydal Filip Tomáš – Akropolis v roce 2017, překlad Jaroslava Janečková). Bohužel další knihy vyšly pouze ve slovenštině, ale rozhodně nelituji, že jsem se s nimi seznámil. Jedná se o knihy Kozel v mléce (ve slovenském překladu Kozľa v mlieku 2007, překlad Ján Štrasser) a Král dubáků (ve slovenském překladu Kráľ dubákov, překlad Ján Štrasser 2005). O vydání se postarali v nakladatelství Marenčin PT. A rozhodně bych nechtěl opomenout další Poljakovu knihu vydanou ve slovenštině Nebo padľých (Marenčin PT, 2014 překlad do slovenštiny Ján Štrasser).

Dalším z trojlístku – Viktor Olegovič Pelevin (*1962), zřejmě nejpřekládanější současný ruský spisovatel, známý autor science fiction. A jeho nejznámější díla: Helma hrůzy (překlad Libor Dvořák, vydalo nakladatelství Argo v roce 2006), Svatá kniha vlkodlaka (překlad Ondřej Mrázek, vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2011 ve společnosti Albatros Media a.s.) či Snuff: Utopie (překlad Libor Dvořák, Dokořán 2016).

Nelze opomenout ani další jméno – Vladimir Georgijevič Sorokin (*1955), spisovatel, scenárista a dramatik, jehož knihy u nás vydává nakladatelství Pistorius & Olšanská, a tak se můžeme seznámit s knihami Vánice (překlad Libor Dvořák vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v roce 2011), Třicátá Marinina láska (překlad Libor Dvořák, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v roce 2010) či zřejmě nejznámější Den opričnika (překlad Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská 2009).

K této trojici autorů se ještě vrátím, ale abych nebyl nespravedlivý k ruským autorkám, dovolím si představit spisovatelku, kterou jsem měl možnost potkat na letošním pražském knižním veletrhu Svět knihy Marinu Stěpnovovou (*1971). Představila tam svoji knihu Lazarovy ženy (překlad Kateřina Kyslíková, vydal Ikar v roce 2015). Román získal dvakrát třetí cenu porotců Big Book Award.

Příběh Mariny Stěpnovové ukazuje ruské nebo sovětské reálie, ale je především lidským příběhem o lásce a nenávisti, která může přerůst v osobní neštěstí.

Další zajímavou autorkou je Taťjána Tolstá (*1951) vnučka ruského spisovatele Alexeje Nikolajeviče Tolstého a také příbuzná Lva Nikolajeviče Tolstého.

Přiznám se, že jsem její povídkovou knihu Noc (Noč) v originále nepřečetl. Ale v ruském originále i následně českém překladu Kristýny Kovbové jsem si povídku přečetl v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV, a to v čísle 4/2010, který byl vydán pod názvem Kompot z ruské literatury. Obsahuje i další zajímavé ukázky z tvorby ruských současných autorek a autorů (např. Sergej Dovlatov, Viktor Pelevin či Igor Nosov – vnuk spisovatele Nikolaje Nosova – viz Neználek v Kamenném Městě v překladu Milana Dvořáka).

Hlavním vypravěčem ústřední povídky Noc je postižený chlapec Alexej Petrovič, který nahlíží na svoji stárnoucí matku. V každodenních situacích (snídaně, cesta do města atp.) vidí zvláštní děje, jevy. Až v závěru příběhu uteče z domova, jenže se ztratí ve městě a volá svoji matku. Až nakonec Alexej zatouží být spisovatelem. A tak chce být novým Puškinem a vylíčí svoje zážitky z útěku z domova slovem: Noc!

A další ruské autorky, z té starší generace je to Viktoria Tokarevová (*1937) a její kniha Pták štěstí (vydal Host v roce 2009, překlad Ivana Kuglerová)

Kniha nás zavádí do tří různých období nedávné ruské historie, nebo vlastně až po současnost. V krátké úvodní části, v období „brežněvovského Svazu“, se narodí hlavní hrdinka knihy Naďka, v druhé části potom už za gorbačovské perestrojky dospívá, aby svoje plány zúročila v období rozpadu Sovětského svazu a „budování kapitalismu v Rusku“.

Hledání vysněného „ptáka štěstí“ je náročné, autorka popisuje reálie přeměn v dnešním Rusku, všímá si všech „zvláštností“ prvních let kapitalismu, kde peníze otvírají ty správné dveře. Kniha ruské prozaičky a dramatičky je vlastně návodem na filmový scénář, dokážu si představit film napsaný podle této knihy. Nakonec na její motivy bylo už natočeno 15 filmů a v Čechách je znám její povídkový soubor Římské prázdniny (vyšel 2005). A malá citace charakterizující hlavní postavu Naďku na závěr, viz str. 27: „VYPADAT pro ni bylo důležitější než BÝT.“

Za zmínku určitě stojí i další kniha Viktorie Tokarevové Zlom (Akropolis, 2016, překlad Lukáš Klimeš).

Mladou ruskou generaci zastupuje Irina Děněžkinová (*1981) a její kniha Dej mi (vydavatelství Ikar v roce 2005, překlad Barbora Gregorová). Kniha obsahuje 11 povídek, z nichž tři úvodní tvoří podstatnou část knihy. Děj většiny povídek vypovídá o současné ruské „zlaté mládeži“, která se ve sféře globalizace blíží světu konzumu, tj. sexu, drogám, alkoholismu, brutálnímu náhledu na svět, nevázanému životu, úniku z reálného světa do zapomnění a znuděnému pohledu na svět, na tradice, minulost i budoucnost.

Dále můžu doporučit Antologii ruských povídek, kterou vydalo nakladatelství Větrné mlýny v roce 2007, k vydání připravili Leonid Bolšuchin a Lucie Řehoříková). Celkem 31 autorek a autorů se nám v tomto výběru představuje, jmenovitě Ildar Abuzjarov, Boris Akunin, Petr Aleškovskij, Dmitrij Bakin, Jurij Bujda, Michail Butov, nám již známá Irina Děněžkinová, Dmitrij Galkovskij, Anatolij Gavrilov, Andrej Gelasimov, Linor Goraliková, Nina Gorlanovová, Vjačeslav Bukur, Jevgenij Griškovec , Alexandr Churgin, Alexandr Iličevskij, Oleg Jermakov, Igor Klech, Pavel Krusanov, Oleg Pavlov, Viktor Pelevin, Irina Poljanská, Zachar Prilepin, Dina Rubinová, Vladimir Sorokin, Ilja Stogoff, Michail Šiškin, Anton Utkin, Alexej Varlamov, Marina Višněvecká a Andrej Volos.

A které povídky mě z antologie zaujaly? Je těžké vybírat, ale uvedu alespoň tyto:

Jurij Bujda (1954) – povídka Veselá Gertruda, o ztrátě paměti Sergeje Ivanoviče Lamenne za 1. světové války a jeho procitnutí na konci 2. světové války. Irina Děněžkinová (1981) – povídka Vasja. Linor Goraliková (1975), žila v Izraeli – povídka Život domácích mazlíčků, morče jako bezdomovec. Oleg Jermakov (1961) – povídka Šťastný návrat, o návratu z Afghánistánu. Zachar Prilepin (1975) – povídka Bílý čtverec (účastník čečenské války), vzpomínková próza (chlapec při hře na schovávanou umrzl v mrazáku) – časté téma vzpomínkové, retrospektivní. Dina Rubinová (1953) – povídka Astrální let duše v hodině fyziky, o dívce ve škole a příhodách v hodinách fyziky, resp. o fyzikáři Tursunbajeviči. Autorka žije v Izraeli (někteří další autoři žijí mimo Rusko).

Dále mě zaujala knížka Valentina Grigorjeviče Rasputina Hodiny francouzštiny (vydalo nakladatelství Filip Tomáš – Akropolis v roce 2017).

Valentin Grigorjevič Rasputin (1937 – 2015) ruský prozaik, publicista a politik. Za svoje díla získal řadu ocenění a v roce 2010 byl nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Jeho romány a povídky, řadící se do proudu „vesnické prózy“, se staly povinnou četbou ruských žáků a některé byly i zfilmovány. A právě povídka Hodiny francouzštiny (vydaná 1973) patří k nejvýznamnějším. Hlavní hrdina povídky čtenáře vrací do období krátce po 2. světové válce, do roku 1948, kdy se vydává ze své rodné vesnice, kde žije s matkou a dvěma sourozenci, za vzděláním do dalekého okresního města. Potíže má s francouzštinou a s nepříjemnou učitelkou Lýdií Michajlovnou, takže dojde na vyučování po škole, až nakonec dochází chlapec na doučování k přísné učitelce domů. Zde ji poznává blíže, a tak zjistí, že i učitelka je jenom člověk. Dochází k zvláštnímu sblížení chlapce a učitelky, vrcholící hrou o peníze…

A následují autoři žijící v Čechách, například Andrej Fozikoš, ale i další dva: Sergej Levickij a Vadim Fedorov.

Sergej Levickij (*1946) je autorem knihy Románek pod pražskými střechami a další povídky (vyšlo v Praze 2002). Většinou se jedná o humorné kratší povídky a příběhy, úvodní povídka obeznámí čtenáře s krásami Prahy a pojednává o jedné nenaplněné lásce. Líbily se mi povídky Plán evakuace nebo Poslední soud, kdy hrdina příběhu usne v tramvaji, aby si prožil svůj poslední soud.

Zajímavá je i Příručka pro sebevrahy, kteří se nechtějí rozloučit se životem. Právě v této povídce jsem si uvědomil, že máme s autorem některé společné humoristické rysy.

Vadim Fedorov (*1966) vydal vlastním nákladem knihu Koks a jiné povídky (v překladu Andreje Fozikoše), což je jeho prvotina v češtině. Kniha má dvě části. Hlavní část, kde je popsán detektivní příběh odehrávající se v Praze. Nechybí záhadné úmrtí, ale i velká láska, to vše zahaleno při pátrání po tajemstvích kolem koksu. Druhou část tvoří osm kratších, spíše humoristických povídek

Ale vraťme se ke knihám trojice výše představených, kterým bych se chtěl věnovat více. Prvním z nich je Vladimir Georgijevič Sorokin.

VÁNICE, překlad Libor Dvořák, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v roce 2011.

Kniha vypráví příběh venkovského lékaře Garina, který musí ve vzdálené vesnici přivést tamním obyvatelům vakcínu proti nemoci (tzv. černuše). Ale nesežene čerstvý potah v přepřahací stanici, a tak společně s místním mužikem Kuckou cestuje dál se zvláštním potahem, tvořeným samohybem (padesátkou malých koníků velikosti koroptví). Jenže všude kolem zuří vánice, takže cesta několika verst se značně protáhne. Garin poznává na své cestě zvláštní postavy, jako obra, tajemné čtyřstěny, mlynářku a jejího muže trpaslíka či vlky.

TŘICÁTÁ MARININA LÁSKA, překlad Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 2010.

Kniha vypráví příběh mladé ženy Mariny, která prožívá od dětství různé milostné historky, je zneužívána otcem či americkým špionem, ale opravdový milostný poměr prožívá s předsedou stranického výboru komunistické strany. Zatímco první část knihy představuje milostné sexuální scény, druhá část přináší parodii na budovatelské romány, kdy si žena na pokraji společnosti uvědomí, jak je důležitý kolektiv a práce pro společnost. Nutno uvést, že kniha šokovala v Sovětském svazu před rokem 1990, ale následně dráždila i nacionalisty, takže Sorokin byl dokonce obžalován z pornografie, když kniha vyšla v Rusku 25 let od napsání (v 80. letech 20. století).

DEN OPRIČNIKA, překlad Libor Dvořák, Pistorius & Olšanská, 2009.

Zde se podíváme s autorem do blízké budoucnosti Ruska, přesně do roku 2027, kde znovu vládne car. Také sílí vazby na Čínu. Rusko drží při životě hlavně vývoz nafty a plynu. Země se vrací do minulosti a autor varuje před izolací Ruska. Kniha byla brzy po vydání postupně přeložena do jedenácti evropských jazyků a vzbudila velký ohlas.

Přiznám se, že více než Sorokin mě zaujal další z trojice autorů – Viktor Olegovič Pelevin.

SNUFF , vydalo nakladatelství Dokořán 2016, překlad Libor Dvořák. Víte, co je to SNUFF? Je to zkratka ze Special Newsreel / Universal Feature Film, zvláštní zpravodajská relace / univerzální hraný film, hlavní svátost moviesmu, postkřesťanského náboženství Byzantia a Urkajiny.

Snuff je utopický román ruského autora vyprávějící příběh z daleké budoucnosti, kde hlavní vypravěč Damilola Karpov žije se svojí surou Kajou (gumová ženština, která může city jedině imitovat). Je bojovým pilotem a sleduje osud dvou urkajinských Orků, chlapce Gryma a dívky Chloe.

A nepřipomíná vám něco úryvek: „V čem tkví tajemství vaší nehynoucí popularity? Přece v tom, ty kreténe, že mou hubu denně ukazujou v manitou…“

HELMA HRŮZY, vydalo nakladatelství Argo v roce 2006, překlad Libor Dvořák.

Na internetu si chatuje několik lidí, pochopitelně pod různými jmény (Labyrint, Minótaurus, Ariadnina nit atd.). Děj zde není zase tak podstatný, kniha je průkopníkem literatury budoucích generací, pokud ještě nějaká literatura v tom smyslu, jak ji známe z konce 20. století, bude ještě vůbec existovat. Virtuální svět lidí, pro které je kontakt na počítači jediným kontaktem se společností. Anonymní svět anonymních jedinců. „…jako Ariadna, Monstradamus či UGLI 666 se snaží pomocí internetové diskuse porozumět okolnímu světu.“

SVATÁ KNIHA VLKODLAKA, vydalo nakladatelství Plus v Praze roku 2011 ve společnosti Albatros Media a.s., překlad Ondřej Mrázek.

Svatá kniha vlkodlaka je román o lišce (nebo liškodlačici) Čuri, tisíc let staré ženě-lišce, vtělené ve svůdnou nezletilou prostitutku. Pomocí svého chvostu hypnotizuje své klienty, a zatímco oni sní své erotické sny, ona jim odčerpává životní energii, díky níž je takřka nesmrtelná. A navzdory svému povolání zůstává nedotčenou pannou… ovšem jen do chvíle, kdy potká vysoce postaveného oficíra z bývalé KGB, shodou okolností mocného vlkodlaka.

A dovolím si opět krátký úryvek: „Nejdříve si mysleli, že za vlády žáby budou dělat to samé, co za vlády draka, ale budou za to dostávat desetkrát tolik peněz. Jenomže brzy se ukázalo, že místo sta tisíc řiťolezců teď stačí jen tři na slovo vzatí profesionálové, kteří budou pracovat na tři osmihodinové směny a zajistí žábě nepřetržitě, nonstop královský orál. A o tom, kdo z těch sta tisíc se stane jedním z těch tří vyvolených, se rozhodne ve veřejném konkurzu, kde bude třeba prokázat nejen ty nejvyšší profesionální hodnoty a nejlepší profesionální schopnosti, ale také talent optimisticky se při práci usmívat krajíčky rtů (…) Těch sto tisíc si říkalo inteligence. A ti tři si říkají intelektuálové.“

Asi nejvíce mě však zaujal Jurij Michailovič Poljakov (*1954) a jeho knihy.

NEBO PADĽÝCH, Marenčin PT (2014), překlad do slovenštiny Ján Štrasser.

Pavel Šarmanov je představitelem nové třídy – ruských zbohatlíků z počátku 90. let 20. století. Nastupuje éra divokého kapitalismu – urvi, co můžeš, využij všech prostředků ke zbohatnutí. A tak Pavel jako řadový programátor vstupuje do leteckého průmyslu, stává se miliardářem. Autor knihu nejlépe charakterizuje na str. 25: „Epopeja o embryách ruského kapitalizmu. O tých, čo boli ničím a stali se všetkým!“

Velký vliv na něj má jeho nová sekretářka Katka. Ale Pavel poznává, že i ona má svoje zájmy, a i když si může zaplatit harém žen, láska se koupit nedá. Zajímavé je i zpracování, kdy Šarmanov cestuje vlakem se spisovatelem, kterému vlastně svůj příběh vypravuje.

KRÁĹ DUBÁKOV, Marenčin PT, 2010, překlad Ján Štrasser.

Kráľ dubákov je ohlédnutí za životem stárnoucího muže během 36 hodin. Michail Dmitrijevič Svireľnikov je velkým šéfem, má osobního šoféra Lošu, mladou dvacetiletou milenku Svetku, ale taky manželku Tonku a dceru Aľonku. Zdánlivě poklidný život najednou dostane povážlivou trhlinu, když Michail zjistí, že je někým sledován. Kým? Konkurencí, žárlivým manželem jedné z jeho dávných milenek, nebo dokonce vlastní ženou či jejím milencem, který se vydává za přítele. A tak trochu bilancuje svůj život, od mládí, kdy se seznámil s Tonkou, před řadu milostných avantýr či služební pobyt v bývalé NDR, kde jako důstojník sloužil. Navíc mu přestává sloužit zdraví a k tomu ta strašná nejistota, Svetka vyhrožuje těhotenstvím, ale on hledá klid právě na houbách, protože kdo najde krále dubáků: „Ak nájdete kráľa dubákov, neodtrnite ho, najprv si niečo zaželajte!“ A Michail ve chvílích, kdy si myslí, že ztratí všechno, nakonec svého „kráľe dubákov“ skutečně najde.

Zde by za zaznamenání stálo více ukázek, ale uvedu aspoň jedinou: „Každá krajina, každý národ, každý človek má svoju pravdu, ktorú iní pokladajú za lož. A to je normálne. Nenormálne je, keď krajina, národ, človek uveria cudzej pravde, a svoju rodnú začnú pokladať za lož. Vtedy sa všetko rúca…

KOZĹA V MLIEKU, Slovart (2007), překlad Ján Štrasser.

Knihu charakterizuje toto souvětí: „Stavme sa, že z prvého debila, čo mi príde do cesty, za dva mesiace spravím slávneho spisovateľa, budú ho spoznávať na uliciach, kritici začnú písať o ňom štúdie a vy sa budete pýšiť, že sa s ním poznáte!“

A tak jeden literát udělá z pologramotného muže geniálního avantgardního spisovatele, i když ten vlastně nic nenapsal. A právě hláška podle biblického citátu: „Nebudeš variť kozľa v mlieku jeho matky“, je jednou z vět, kterou „spisovatel“ používá před veřejností.

PRÁCE S CHYBAMI, Vydal Filip Tomáš – Akropolis v roce 2017, překlad Jaroslava Janečková.

Novela Jurije Poljakova, šéfredaktora Literárních novin, vyšla poprvé ještě v Sovětském svazu v roce 1986 a brzy se dočkala zfilmování. Vypráví příběh novináře Andreje Petrušova, který se stane po propuštění z novin učitelem ruštiny na základní škole, neboť se zná s ředitelem školy, bývalým spolužákem. Ve školství působí jen půl roku, ale dokonale poznává prostředí se všemi peripetiemi, ať už se jedná o náklonnost mladé kolegyně, konflikty ve sborovně a mezi učitelským sborem vůbec, vztahy mezi žáky, ale i jejich postoje a především vnímání nové generace, zcela odlišné od mládí hlavního hrdiny. Dílo je vlastně tragikomickou sondou do prostředí školství, a ač bylo psáno v jiné době, myslím, že v řadě problémů si nijak nezadá se současností, třeba se snižujícími se nároky na žáky.

Mne osobně kniha zaujala a poznamenal jsem si hodně výpisků, tak jen krátkou ukázku: „Někteří rodiče považují učitele za zoufalce, kteří si nenašli lepší místo v životě – a to vštěpují i svým dětem.“

Dále můžu doporučit i další čísla časopisu PLAV, a to číslo 2/2013 s názvem Blog.Ru či číslo 1/2017 Svéráz východního pití, kde najdete další zajímavé příspěvky. Například můžu doporučit povídku Michaila Bulgakova Jezero plné pálenky v překladu Aleny Morávkové.

A pokud vám v mém výběru nějaké jméno ruského autora nebo autorky chybí, nezlobte se na mě; v úvodu jsem psal, že to rozhodně není žádná vyčerpávající studie, spíš můj pohled čtenáře na současnou ruskou literaturu.

A na závěr napíši, že je škoda, že současná nakladatelství nad ruskými autory tak trochu ohrnují noc. Sám jsem byl překvapen, jak jsou současní autoři kritičtí nejen k minulému režimu, ale i k současnému.

Ruská literatura je opravdu různorodá, navazuje na staré tradice (například Poljakov na Gogola), ale hledá nové směry pro 21. století (Sorokin). Myslím si, že zájemce si vždycky najde to svoje.

A tak vám přeji hodně příjemných čtenářských zážitků a podívejte se, jestli mnou představená jména objevíte ve vaší knihovně nebo knihkupectví. Možná narazíte i na další autorky a autory. Věřím, že nebudete litovat!