ELIŠKA KOPPOVÁ

Farkašovic děti trávily víc a víc času mimo domov. Za chvíli je tu neuvidíme vůbec, stýskala si paní Blahunka a vyvářela o sto šest, aby je přilákala do hnízda. Žehlila jim prádlo a vyptávala se, co bylo ve škole, přestože už se jednalo o školu vysokou. Přeháníš, usuzoval manžel i kamarádky, vždyť jsou dospělý! Přeháním, uznávala sama, ale co mám dělat?

V práci jí zkrátili úvazek na polovinu. Objevila se nová sekretářka a ona, jako starší, musela o pár kroků ustoupit. Cenili si ji natolik, že ji neodstavili úplně. Jiná by letěla, ona však byla dítě štěstěny. Život jí šel vždycky na ruku. I ten zkrácený úvazek se vlastně hodil. Aspoň měla víc času na domácnost, zahradu, odrostlé děti i psa. Byl to milý čas, i když tak trochu … řídký. Vata na vyplnění prázdného prostoru, který mělo zaujmout její třetí, nikdy nenarozené dítě.

„Máš přece Milly a svoje kytičky,“ utěšoval ji manžel. Tenkrát to byl on, kdo to třetí nechtěl. A ona se musela spokojit se zlatým kokršpanělem a záhony růží. Mívala to všechno ráda, dokud neprošla tou osudnou křižovatkou. Dobře známá krajinka se jí najednou znelíbila. Její malebnost byla jalová a neúrodná. Pořád stejné zákruty, stejné výhledy. Dobrotivá, ospalá nálada nastavená na správnou teplotu, takže hřeje, ale nepálí. Jenom aby časem nezačala studit…

„Tancujeme kolem jednoho psa, dvou dospělých klacků a hromady neživých věcí.“

„Hlavně s tím zase nezačínej,“ polekal se manžel. „Radši si někam vyraž a počkej na vnoučata.“

Takové čekání se může táhnout dlouho. Dneska si mladí nepořídí děti, dokud nedostudujou a neprocestujou půlku světa. Pokud vůbec…

Paní Blahunka se dál věnovala praktickému životu, ale nějak to zapuzené zklamání proniklo do jejího myšlení a vnuklo jí nápad. Nikomu se s ním nesvěřila. Vytiskla několik inzerátů s telefonem a mailovou adresou, pečlivě je rozstříhala a před večerní procházkou s Milly si je připravila do obálky. Pak šla požádat děti o samolepky a dostala sadu koleček s logem jakési ekologické organizace.

Možná by byla šikovnější lepenka. Ty samolepky zbytečně odvádějí pozornost a taky by nemusely držet. Šla se poradit s manželem do jeho pracovny.

„Lepenka bude taky na prd. Vem si tohle.“ Vytáhl ze skříňky obrovský sprej.

„Přece nebudu vláčet na procházku takovej neskladnej krám. Nikam se nevejde,“ bránila se.

„Tak si vezmeš tašku, to je toho. A máš jistotu, že se ti ta cedulka při prvním dešti neodchlípne a neuletí dřív, než si ji někdo přečte. Ani vandalové nebudou mít šanci. Pokud lepidlo správně použiješ, papír přilne k podkladu a splyne s ním. Oba materiály se do sebe doslova vpijou a nikdo nemá šanci je oddělit.“ Co Bůh spojí…

Manžel byl tak zapálený technickým řešením, že se ani nezeptal, cože to vlastně hodlá po městě vylepovat. To bylo pro něho typické.

„A jak se s tím zázrakem zachází?“ zeptala se, když ji přesvědčil, že se jeho lepidlo i přes menší neskladnost vyplatí. Nechtělo se jí studovat návod a taky věděla, že mu tím dá možnost ji poučit. To bylo jeho! Zbožňoval technické vymoženosti a s oblibou s nimi seznamoval nevzdělané laiky. Líbilo se mu, když si lidé brali jeho slova k srdci a rozčilovalo ho, pokud se vraceli k původním zlozvykům a řešili problém neefektivně postaru. Co jen se s Blahunkou nazlobil kvůli myčce na nádobí! Málem skončili u rozvodového soudu. Vybral myčku dobré značky a sám asistoval při její instalaci. Nastudoval návod a provedl odborné zaškolení celé rodiny. Jediný, kdo ho opravdu potřeboval, byla Blahunka, protože děti se o chod domácnosti nestaraly. Nová myčka pro ně znamenala vítaný úbytek povinností, jinak jejich zájem nepřitahovala. Blahunka pozorně naslouchala a zdálo se, že všechno chápe. Při namátkové kontrole pak našel manžel sklenice nastrkané mezi misky a hrnečky bez jakéhokoliv systému.

Jako bych jí půl hodiny neukazoval, kam co umístit! Jen barbar nepochopí, že drahá a kvalitní věc zaslouží systematické zacházení. Uchopil jednu mističku a ohledal její vnitřek. Přál si najít stopy nečistoty jako důkaz špatného uložení. Nedodrží-li se postup, nedostaví se výsledek. Tuhle filozofii rodině odjakživa vštěpuju a ona se ani po tolika létech nepoučí. Ha – zbytek vejce! Kdo měl pravdu? Nebyl by na talířku zůstal, kdyby ses řídila mými slovy. Z mé strany k tomu není co dodat.

Paní Blahunka odškrábla zaschlé vejce tuhým růžovým nehtem. „Nemůžeme žádat od stroje zázraky.“

„Nechci zázraky od stroje,“ upřesnil muž „jenom trochu svědomitosti od tebe. Nečekám, že bys sama přemejšlela. Proto jsem ti taky jasně ukázal, jak máš postupovat. Pokud ani to nezvládneš, můžeme se vrátit ke dřezu.“

„Ale postavíš se k němu se svou genialitou sám!“

Měla toho po krk. Proti dřezu by nebyla, celá léta ho koneckonců úspěšně používala. Co nesnášela, byl manželův povýšený tón. Byla ochotna uznávat ho za pána tvorstva, pokud se k ní choval uctivě. Jakmile se na něho pasoval sám, vyškrábala by mu oči.

V období, kdy pořídili myčku, to vrcholilo. Jejich povahy samy o sobě snášenlivé vytvářely dohromady třaskavinu. Než stačila podat Blahunka žádost o rozvod, výbuchy se trochu utlumily, přešly v občasné bublání a pak se hladina ustálila. K dalším chemickým experimentům nebyl důvod, leda, že by zatoužila manželskou loužičku mírně rozčeřit. Možná by to neškodilo, říkala si, ale i tady zůstalo u pouhých úvah.

Dneska už nestojí Blahunce ty scény za to. Největší vítězství je klidná domácnost a spokojený manžel.

Ten byl teď ve svém živlu. Labužnicky se nadechl, zvedl plechovku s lepidlem do vzduchu, odklopil klobouček a naznačil stříkání. Paní Blahunka ho pozorně sledovala. Manželovo poučování mělo tentokrát svůj význam. Podle jeho názorného návodu pak polepila každý sloup a každičkou zídku v okolí. To by bylo, aby se nikdo neozval!

Po návratu se manžel zajímal, jak to dopadlo. Nezapomněl zkontrolovat, jestli neponičila mechanismus spreje, a uložil ho na místo. Oba zakusili uspokojení jako po vydařené souloži. Takové jsou radosti manželství po třiadvaceti letech… Paní Blahunka si připadala jako loď, která se odvážila vyplout z neměnnosti přístavu a teď čeká, co se objeví na obzoru. Manžel měl zase radost, že fyzikální i chemické zákony fungují a slouží člověku k užitku. Pokud je ctí a dodržuje.

Kolem však vládly i jiné zákony a ty pracovaly bez ohledu na lidská přání…

Cedulky držely bezvadně a volaly na kolemjdoucí svou nabídku. Ti si však dávali s rozhodnutím na čas nebo se jich to prostě netýkalo. Blahunka hořela netrpělivostí. Možná už mají všichni své děti umístěné v levné státní školce… Snad měla zvolit jinou čtvrt, ale ona si přála, aby to bylo domácké a pohodlné pro rodiče i pro ni. Aby se časem poznali a mohli se chodit navštěvovat. Rozhodně si nepředstavovala hektické převážení rozespalých a unavených dětí z jednoho konce Prahy na druhý.

„Jen klid,“ povzbuzoval ji manžel, jehož nakonec do svého plánu zasvětila. „Jednou se někdo chytí. Ty cedulky tam vydrží do skonání světa.“

„Jenže já tu práci potřebuju právě teď. Před koncem světa bude pozdě.“

Po pár týdnech se přece dočkala.

„Dobrý den. Volám kvůli inzerátům na hlídání dětí. To vy jste je vylepila?“ ozval se do telefonu ženský hlas. Jistě patřil nějaké unavené matce, která si ráda odpočine od svých v podstatě hodných, jen trochu živých dětiček.

„Ano, ano,“ přitakala rychle Blahunka, aby jí ta příležitosti neutekla. Už se hrnuly představy, jak to tady ožije. Už viděla tvořivého chlapečka, jak soustředěně skládá dohromady stavebnici po synovi. Ten si dnes pro změnu láme hlavu s vysokoškolskými rovnicemi. Totiž on si ji zas tolik neláme, i když by měl. No, a jestli to bude holčička…

„Tady Hučková, městský úřad. Ty inzeráty jsou umístěné na nelegální ploše. Musíte je sundat, jinak vám hrozí pokuta až pět tisíc korun.“

Bác! Ani chlapeček ani holčička, jen pokuta. Takhle si své obzory nepředstavovala. Paní Blahunka nesmlouvala a slíbila, že dá vše do pořádku. Její loď zklamaně obrátila kurz a nerada zamířila zpátky k přístavu. Chtěla ukojit své tužby a taky si trochu přivydělat. Místo toho bude ještě platit!

Odbyla skákající Milly a vypravila se do trénu sama. Zamete stopy po marném pokusu o něco nového a dál bude poslepu proplouvat dobře známými povinnostmi. Hlavně rychle! Celý ten nápad jí najednou připadal pošetilý. Nemá snad práce dost? Styděla se, že se nechala unést a polepila svými neukojenými touhami kdejaký sloup jako nějaká puberťačka. Musí to co nejdřív napravit, zahladit důkazy svého bláznovství. Aby se nikdo nedopídil, že se kdysi něco důležitého neuskutečnilo. Aby nikdo nepochopil, jak to bylo s tím třetím…

Odhodlaně se vrhla se na první sloup, který ji usvědčoval. Lidé by si mohli začít šuškat, že té vyrovnané paní ze sousedství přece jen chybí něco ke štěstí … Samým studem úplně zapomněla na manželovu technickou vybavenost. Na jeho lepidlo zkrátka nehty nestačí, i kdyby si je ulámala. Taky že jo – jeden už je dole! Její zlost se obrátila proti manželovi. Ty jeho nesnesitelně dokonalý vynálezy! Aspoň něco ostrýho kdybych měla… Klíče by se zničily, zato támhleten záhon lemují pěkný kameny…

Blahunka má radost, že si dokázala poradit sama. Ze sloupu pouličního osvětlení odletují spolu s proužky papíru i kousky nátěrové barvy. Výsledek není čistý, krásný ani úhledný, dosáhla však svého. Ze vzniklé drápaniny už nikdo nevyčte její jméno.

U třetího stanoviště se k ní přichomýtl postarší pejskař.

„Proč tu lucernu ničíte, paní?“ pustil se do ní. „Pozoruju vás delší dobu. Nejen, že jste poškrábala čerstvý nátěr, ještě rozebíráte záhony. Hezky ten kámen vraťte, kam patří, nebo vás nahlásím na úřad. Jak by to vypadalo, kdyby se takhle chovali všichni?“

Na úřad! To se povedlo. Asi už mu nestačí sekýrovat jezevčíka.

„Radši se starejte, aby váš pes neznečišťoval chodník. Já tady vykonávám úřední rozhodnutí, abyste věděl.“

„Pěkný rozhodnutí. Ničíte veřejnej majetek!“

„Hleďte si svýho, pane, a nezdržujte!“ okřikla ho Blahunka a s kamenem v ruce se rozběhla k dalšímu sloupu. Už aby to bylo za mnou!

Na roli hádavé uličnice nebyla zvyklá a necítila se v ní dobře. Tahle usměvavá, spořádaná paní nacházela společnou řeč s prodavačkou, kadeřnicí i dětmi ze sousedství. Muži jí dávali ve dveřích uctivě přednost. Co by si jen pomysleli, kdyby ji viděli hádat se s důchodci a zuřivě oškrabávat sloupy kamenem? Ono to ale vážně jinak nešlo. Co Bůh spojil, na to je člověk s holýma rukama krátký. Ať se před ním zpovídají úředníci z radnice a manžel. Oni a nikdo jiný mě dohnali k těmhle bláznivým kouskům. To máte za svý nelidských předpisy a nesmyslný technický vymoženosti! Kámen skřípal o kov a paní Blahunka lála všem byrokratům a vědeckotechnickým nadšencům.

Tohle všechno jsem si mohla odpustit, kdyby tenkrát to třetí… Kdybych se nenechala zlomit. Mohli jsme spolu objevovat svět, každý by se na nás usmíval… Místo toho se pokoutně plížím ulicema, skrývám před spravedlností a nechávám vtahovat do pouličních hádek. Copak jsem nějaká chuligánka? Kdo vlastně jsem? Domácí myš vyhnaná z dobře známých a zaběhaných cestiček terária do drsné přírody. Hrozí mi incidenty, pokuta, odhalení. Terárium není život, tohle sice ano, ale ne pro mě. Blahunčiny buclaté ruce nevolají po kamenech, spíš po houbičce, s jejíž pomocí všechno dočista vypucujete. S rozkoší kdysi hladívala nacucaným hadříkem talíř za talířem. Jak čistě a zářivě se na ni pak usmívaly z odkapávače! Myčka ji o tuhle radost připravila. Nastavíte program, zmáčknete knoflík a občas vyčistíte vodní kámen. To může uspokojit leda mého technokratického manžela. Nemluvě o výchovné funkci domácích prací.

Paní Blahunka nebyla vůbec nepraktická. Naopak. Zvládala na jedničku moderní domácnost, zaměstnání i svůj zevnějšek. Přesto si někdy připadala, že sem zabloudila z jiného století. Nikdy se například neskamarádila s kalhotama a kratší účes, k němuž v průběhu let dospěla, aspoň zdobila nějakou tou kudrlinou.

Vrátila kámen na místo a přinesla si z domova kbelík se saponátem, houbičku a drátěnku. Když to nepůjde po dobrém, poradí si jako s připáleným kastrolem.

Konečně spláchla ze světa poslední cedulku. Opřela se o budku transformátoru a ruka jí unaveně klesla. Lepidlo se bránilo, ale nakonec zázrak moderní vědy odolal neúnavnému drhnutí. Na Blahunčiny boty odkapává z hubky kalná voda. I přes nesmyslnost celého počinu se v ní, skoro proti její vůli, rozhostil pocit z dobře odvedené práce. Byla zkrátka taková. Ráda za sebou nechávala splněné úkoly. Vracela se tou samou trasou jako vítěz. Vyzrála na zázračné, neporazitelné lepidlo. Místa po jejích inzerátech byla dokonale vycíděná a zářila čistotou. Nejradši by stejným způsobem naložila s celým zaprášené městem udušeným pod nánosy špíny.

Blížila se k domovu, když zpozorovala u telefonní budky ženu. Byla to její budka, stejně jako jí teď patřily všechny sloupy, transformátory i koše na odpadky, které vlastnoručně očistila. Co si pejsek počurá je jeho, co si já umyju, je zase moje. A nikdo mi tam nebude nic lepit. Nehledě na vyhlášku městského úřadu.

„Tak to ne, paní!“ zakřičela z dálky na tu ženu. „Tohle není veřejná inzertní plocha.“ Je to moje ploška a vy mi ji nebudete kazit. „Koukejte ten papírek sundat.“

Před chvilkou stála na druhé straně barikády, teď jedná ve jménu zákona a čistoty města.

Ta žena najednou neví, co se svým inzerátem počít. Tak krásně jsem ho napsala… A co je vlastně komu do toho? Obzvlášť někomu s pocákanýma botama a ulámanými nehty. Jen si mávej válečnou sekerou. Ani já se nevzdám bez boje, to si piš. Začínají se jí úžit oči a ostřit drápy, takže si ani nevšimne, že se její protivnice najednou usmívá.

„Klidně ten inzerát sundejte,“ vydechne Blahunka a setře si z čela pot. „Vašeho chlapečka vám ráda pohlídám sama. Opravdu. Jak se jmenuje?“

Mladá matka je docela zmatená. Myslí to ta furie vážně? Napřed na ni křičí a teď… Není blázen? Nakonec si dá říct a sloupne cedulku ze skleněné stěny budky. Její manžel fandí výhradně včelám, takže se to podaří raz dva. Pak pozve novou chůvu domů na kafe, aby si ji proťukla. Na první pohled vypadala hrozně, na druhý to tak špatné není. Možná by se přes jistý věkový rozdíl mohly skamarádit. Než dojdou k domu, jsou obě přesvědčené, že to klapne. Že jim tu druhou seslalo samo nebe.