JAROMÍR ŠLOSAR

(vzpomínka na jedno natáčení s Jaromírem Tomečkem)

Vím, že jsem si měl vzpomenout už vloni, kdy uběhlo 110 let od narození Jaromíra Tomečka, Zeleného Jaromíra, jak ho nazvali přátelé. Ale odkládal jsem, odkládal, až tu bylo září 2016 a já nic neměl a výročí vyšumělo a nikdo si na Jaromíra nevzpomněl, aspoň o tom nevím, jen na knihkupeckých pultech ležela rok stará reedice Stříbrného lipana.

Letos nezapomenu. Nebo zase pozdě? Třicátého září, kdy se Jaromír Tomeček narodil, už uplynulo a já teprve sahám po poznámkách starých více než dvacet let. Jak to uběhlo! Tehdy jsem si přepsal záznam části rozhovoru, který jsem s Jaromírem pořídil pro ostravský rozhlas. Vrátil se v něm do své země zaslíbené, na Podkarpatskou Rus, a vyprávění mě zaujalo svým tajemnem.

Jen s malými úpravami nechám teď plynout neopakovatelný tok Tomečkovy řeči a polohlasně si ho s ním přeříkávám.

…hlavně to byly báby, které dovedly léčit a měly nejen znalosti, ale i zručnost. To se stalo mně, ale já to dávám své postavě ve „Zlaté mandragoře“. Vždycky jsem měl mluvícího ptáka na stole, nějakého. A tak jsem vybíral kavky. Poněvadž kavka je velice příjemný pták, mně vždycky seděla na okraji psacího stroje, dívala se, jak ťukám do klapek, a čas od času klov do toho také. Já vybíral hnízdo, hledal jsem si mladé kavče, pode mnou krach a já sjel z toho stromu a vykloubil jsem si celý ramenní kloub.

Zdravotní rada Martl, můj kamarád, se mně smál, ačkoli mně do smíchu nebylo. Říká, ty teprve uvidíš, zač je toho loket. A já přišel domů celý nešťastný a domácí, u kterých jsem bydlel, Rusíni, říkají: Zavolejte si Voložku. Já na to, kdo je to Voložka? – No, Sopkáňa, to je vdova po pytlákovi, a stará Sopkáňa, ta vám s tím pomůže.

No tak zavolal jsem Sopkáňu a ona říká, udělej lázeň. Dělat lázeň to bylo velice zajímavé. Na každé zahradě byl pramen minerální vody, na každé. Tam si lidé sami dovedli udělat káď, ale mně to dělal bednář. Skloubil takovou káď, ale podlouhlou, ne kulatou, podlouhlou káď, takže byla jako vana.

Šlauchem se do té dřevěné vany napustila voda ze studánky. Teď nakladl se oheň, rozpálily se kameny a ty žhavé kameny se házely do té vody, balvany. Takže jsem udělal, jak Sopkáňa mi poradila, tak jsem si udělal vodu. Vlezl jsem dovnitř a ona říká, víc. Já říkám, babi, vařím! Ona, musí to být horké. A teď já jsem ležel a ona říká, já se musím podívat, jak to je, kde to je. Tak ohmatala, já necítil celkem nic. No a potom se začne oblíkat, říkám, tak kdy to budeme dělat? Ona na to, to je hotový. Já vůbec necítil bolest, žádnou. Ta rafinovaná lidová léčitelská znalost, že v té horké vodě nebudu cítit bolest, to bylo něco!

Tak říkám, babi, tak co za to, ovci? Dvě. Dvě ovce jsem musel dát Sopkáni, ale vyhnul jsem se bolestem!

Volal mně ředitel školy z Mukačeva, Kováč. Dostal černou žloutenku, to byl morbus Weili, vlastně akutní zánět jater, a ne a ne ho z toho dostat. Bál se, že se to stane chronické. No a navštívil mě a říká: U vás je bába, která to dovede léčit. Říkám, já o ní nevím. Ta bába se tajila před pány. Léčila, aby to nikdo nevěděl, no a to byla také taková lidová léčitelka.

Já jsem v noci dával pozor. Tak ona za úplňku položila na prkno tohohle Kováče, nahého, a teď ho polévala zvolna mlékem. Nabírala z vědra mléko a hrnkem polévala tělo. Potom mu trojnásobný růženec z česneku, ze stroužků česneku navlečených na niti udělala takový veliký řetěz, a trojnásobně mu omotala kolem krku, a on šel spát. Ráno vstával a ten česnek byl černý! A ona ho vyléčila!

Oni znali léčivost rulíku, oni znali, ovšem prakticky, aniž by to dovedli pojmenovat, znali beladonin, oni znali atropin, oni znali jeho sílu a dovedli dávkovat. Bába dovedla nejen léčit, ale dovedla vytvořit nápoj msty. Když kluk nechal stát v kole dívku, tak dostal větší dávku a to působí třeštění. Kluk najednou na bále vyskočil na stůl, začal křepčit a trhat ze sebe šaty a upadl ve veřejnou hanbu! Ty znalosti byly obrovské, až záhadné!

Je potřeba vědět, že v přírodě v malém množství tyhlety homeopatické záležitosti, ta látka působí jako lék, ve větším množství jako jed. To ti léčitelé znali, i když nevěděli nic o homeopatii. Takže já mezi nimi nestačil se divit. Jim se říkalo vorožil, Slováci východní říkali bohyňa.