JAROSLAV KOJZAR

Pátrání bylo stále neúplné. Alena Mikšová, novinářka v důchodu, se rozhodla, poté co opustila své poslední zaměstnání v tiskovém úseku jednoho ministerstva, „rozklíčovat“, jak to vlastně bylo s její matkou. Věděla na počátku jen to, že počátkem okupace byli oba rodiče zatčeni, otec v době heydrichiády popraven, matka po výsleších odvezena do Ravensbrücku. Později se dozvěděla, že odešla odsud s „malým“ předtransportem, „transportem smrti“, z něhož se nikdo domů nevrátil.

Proč ale, dávala si Alena mnohdy otázku, šla s oním transportem právě Sofie, když její nejbližší kamarádka Soňa, taktéž česká vězeňkyně, byla z pochodu vyňata a dočkala se osvobození? Proč právě její matka byla vybrána? Podle jakého klíče, když údajně na kavalci spávali vedle sebe a v těch hrůzných několika letech v táboře byly stále ve své blízkosti? Proč v době, kdy Rudá armáda byla na Odře, tedy ještě před velkým transportem, vybrali několik desítek žen a zamířili s nimi do neznáma? Kdo je vybíral? Proč její matka Sofie a nikoli kamarádka Soňa?

Na některé otázky, které ji napadly při čtení starých maminčiných dopisů, mohla odpovědět jen kamarádka Soňa. Pokusila se ji vypátrat. Trvalo to dlouho. Posléze zjistila, že bydlí daleko od Prahy. V jedné východočeské vesnici. Jenže, co to bylo platné, když stará paní, bylo jí devadesát pět, si už pamatovala málo.

„Sofie, Sofie, říkáte? A já ji měla znát? Aha už vím, chodili jsme spolu do školy. Ona měla krásné černé vlasy. Myslím, že byla židovka. Nebo nebyla? A kdo jste vy? Neplete se? A vůbec, kolikátého je dnes? Není den, kdy mně Jindřich nosí květiny? A kdo jste vy?“

Jindřich byl Sonin manžel. Zemřel, jak se dozvěděla od Soniny dcery, narozené už po válce, když mu bylo něco kolem sedmdesátky. To bylo před čtvrt stoletím. Alena pochopila, že tady jasno získat nemůže…

xxx

Dvanáctého července 1942 sem Sofii s několika dalšími ženami přivezli. Krajina bez hor, rovná jako stůl. Ravensbrück, řekl jim kdosi. Tábor nazvaný po nedaleké vesnici. „Tady je ženský tábor.“ Tábor jako každý jiný v oné době. Kdo se sem dostal, neměl moc naděje na život. I tady prý „práce osvobozovala“ – „Arbeit macht frei“. Kdo vlastně tento slogan vymyslel?

Vyhnali je z dobytčáku, který měl ještě českou značku: Protektorátní dráhy. Konečně se ženy namačkané uvnitř dostaly z páchnoucího prostoru. Prostoru ženských těl, výkalů v rohu, špíny a tmy. Jen u zamčených vagonových dveří prosvítalo světlo, když zastavili na nějakém nádraží, některý esesman se obyčejně přišel přesvědčit, zda uvnitř není nějaká ta mrtvá…

To nevěděla, že tady, v Ravensbrücku, na vcelku malém prostoru vyplněném dřevěnými baráky nacpanými palandami a množstvím žen tlačících se často jedna na druhou, prožije další téměř tři roky.

Na appelplatzu je seřadili. Počítali několikrát. Proto je nechali dlouho stát. Pak je ženské kápo odvedla do dřevěných baráků a předala těm „blockleiterinám“. Ty jim přidělily místo ke spaní. Palandu se špinavou dekou a slamníkem nacpaným pilinami a vším, co život dal. Sofii bloková umístila vedle ženy, která tady byla už několik měsíců a představila se jí jako Soňa. Teprve později se naučila i její příjmení. To ještě nevěděla, že obě ženy se brzy stanou kamarádkami na život a na smrt.

xxx

Cesta Aleny za paní Soňou měla však přece jen jistý úspěch. Sonina dcera našla několik starých cenzurovaných dopisů, které došly z tábora dědečkovi a babičce, a nechali si je v rodině „na památku“. Dala je Aleně a dokonce řekla: „Můžete si je nechat. Maminka už dávno o té době nic neví. Vytěsnila si je z mozku, já ostatně také a naši mladí nejsou fetišisté.“ Přivezla si je tedy domů a ještě ten samý večer, co se vrátila, je začala číst:

„…dnes sem přijela další várka žen. Byly většinou z Čech. Je nás tu prý dvacet tisíc. Nevím. Celý den pršelo. Cítím se unavená. Ale to bude asi tím deštěm…“

Alena brala dopis za dopisem. Bylo jich dvanáct. Prohlížela data, seřadila si je. Četla, někdy proškrtané cenzurním zásahem. Na jiných místech už těžko čitelné. Jen ve dvou našla zmínku o spoluvězeňkyni, s níž se sblížila. Byla to maminka…

xxx

Půlrok uplynul. Ženy v Ravensbrücku byly odříznuty od světa. Ptávaly se, co se v něm děje? Den za dnem byl stejný. Nadutí esesmani, nadlidé, kápa z žen vybíraných snad ze žump. Jen jednou, v únoru 1943, zaznamenaly jakési napětí mezi esesáky. Prý kdesi, šeptanda zapracovala, byla „nepřemožitelná vojska“ poražena. Dokonce nad budovou vedení tábora byla vyvěšena černá vlajka.

Sofie v krátké době po příjezdu získala kamarádku. Soňu. Prožívala s ní všechno zlé i dobré. Lehávaly vedle sebe, dotýkaly se těly, nebylo v tom nic intimního, aby přece jen v zimě tak zachránily pro sebe trochu tepla navíc.

„Soni, všimla sis, že tu Francouzku – Marie-Louisu – odvedli? Prý k doktorům Gebhardtovi a Claubergovi.“ Obě věděly, co to znamená. Sterilizace nebo? Ne, nechtěly domyslet. Marie-Louise byla jejich kamarádka. Byla mladší. Devatenáct let. Čekal ji ještě celý život. Čekal? Musely ale spát, i tělo to chtělo. Práce mimo tábor byla těžká a vyčerpávala.

V pět hodin ráno je probudil křik. Blockelteste s karabáčem v ruce je vyháněla z paland a hnala ven do zimy na appelplatz. Tam se od jedné z vězeňkyň, která pracovala v kanceláři, dozvěděli, že Francouzku sterilizovali. A pak už jako každý den šly za prací.

xxx

V prvním z obou vybraných dopisů se psalo: „…Se Sofií jsme slavily moje narozeniny. Cestou z práce jsem jí utrhla několik kytiček. Představte si, že tady sedmikrásky jsou jako u nás. Sofi si, když jsem jí je dala, vzpomněla na dětství. Také já jsem vzpomínala a představte si, že obě nás napadla především četba Karafiátových Broučků. Ty přece byly spojeny se sedmikráskami. Co sedmikráska, to hrobeček nějakého Broučka. Sofi vzpomínala i na svou dcerku, která je dnes u jejích rodičů. Nemohla se s ní ani rozloučit. I já jsem vzpomínala na své blízké. A víte, že nám z toho vždycky vyšli Broučci?…“

V tom druhém, napsaném počátkem roku 1945 mohla Alena číst: „…Zima v tomto roce je tady moc krutá. Vzpomínáme na vás. Sofie nosí u sebe fotografii své dcerky. Těší se, že jednou se všichni sejdeme. Představuje si, že desáté narozeniny její dcery oslavíme společně. Dokonce si plánuje, že bychom mohli jet k nim na chatu, zatopili bychom v krbu a navečer odběhli dolů k Vltavě se vykoupat. Sny a sny. To já bych narozeniny chtěla slavit někde v Českém ráji. Tam, co má chalupu strýček Tomáš. Snad by nám ji na sobotu a neděli půjčil. Sofie to tam také zná. První a dokonce svatební cesta s jejím mužem směřovala na Malou Skálu do malého hotýlku pod hradem Pantheonem. A chodívali spolu po kraji – prý to byly její nejkrásnější prázdniny… Těším se také, až ji vezmu k nám na Poličsko a představím vám ji. Bude se vám líbit…“

xxx

Počátkem ledna byla zastřelena Wanda, účastnice Varšavského povstání. A s ní několik dalších polských žen. Ranou do týla. Postavily se „blokové“ a ta je hned nahlásila esesmanům. Pochytali je a hned postavili ke stěně, kde popravovali odsouzené na smrt anebo ty, které se podle nich nějak provinily.

Soňa i Sofie se dostaly do komanda, které zavražděné mělo odvézt. Sofii se udělalo, když mrtvoly nakládaly na vozík, zle. Soňa ji musela podepřít, aby to esesmani neviděli. Byla sice jiná doba, než před několika lety, ale esesáci jako by změny nevnímali. Byli vraždícím strojem, který jen „plní rozkazy“. Přitom do tábora pronikla informace, že rudoarmějci jsou už někde u pevnosti Breslau, za Varšavou a Angloameričané u Malméd.

Bylo štěstí, že Sofie si nikdo nevšiml. Dokonce ani Blockelteste. Poprava Polek vyvolala v táboře napětí a „bloková“, která byla na straně žalobnice, se sama začala bát, jako by rudoarmějci byli už za humny. A tak obě ženy, Sofie i Soňa, která se stále chvěla zimnicí, mohly rychle zalehnout na svou palandu a tady se konečně uklidnit.

xxx

Při návštěvě archivu v Berlíně, kam se Alice po dlouhém zvažování vydala, našla několik informací o „malém pochodu smrti“, jenž se vydal na sever několik dnů před oním velkým. V tom „malém“ byla asi třicítka žen, v tom „velkém“ skoro pětadvacet tisíc vězeňkyň, které vedli do neznáma. V základním táboru zůstaly jen ty, co by takový pochod údajně nezvládly. Nějaká jména u toho „malého“ tu byla. Nacisté se ani v té chvíli nezbavili své „pořádkumilovnosti“. Ale zdaleka ne všechna. Jméno maminky Alena nenašla. Jen jméno Soni. Proč ale Soni? Místo, kam ten „malý pochod“ směřoval, nebylo zaznamenáno. Ani to, co se s ním stalo. Zda šlo o ty, které měly připravit pro ostatní nějaké ubytování, anebo… To „anebo“, pokud ono bylo pravdou, tam bylo možné domyslet. U jmen vybraných žen bylo totiž napsáno: R.U., tedy „Rückkehr unerwünscht“ – „Návrat nežádoucí“.

Zápis u jména její matky, který také uviděla a měl datum červenec 1942, tedy dobu, kdy sem byla dopravena z Prahy, takovou zkratku postrádal. U Soni, jež do Ravensbrücku přišla o rok dříve, zkratka R.U. však byla.

xxx

Když se Alena vrátila domů, okamžitě si vzala do ruky malý svazek maminčiných dopisů z tábora. Znovu je začala pročítat. V mnohých se psalo o kamarádce Soně. Nějaká zmínka, byť v jinotaji, o tajemné zkratce R.U. tady nebyla. Ostatně Alena to ani neočekávala. Jak by vězeňkyně mohly vědět, jaký osud je má čekat?

Nakonec znovu, už po několikáté za dobu svého pátrání, si vzala do ruky Sofiin dopis poslední. Kromě běžných informací a dotazů, jak je doma a co malá Alenka, bylo tu i několik vět, jimž dříve nevěnovala příliš pozornosti: „Soňa má horečku. Snažím se jí ulehčit. Pracovat tady každý musí naplno. Je ale silná, vydrží to. Už se blíží květen a zase bude sluníčko. To jí určitě pomůže… Já jsem v pořádku a těším se na sluníčko…“ Znovu několik posledních vět přečetla. Byl v nich jinotaj. Ženy musely vědět, že konec Říše se blíží a s ním i osvobození. Napsat to však naplno nemohly. Alena teprve v té chvíli pochopila Sofiin vzkaz domů. Ale co ona slova o Sonině nemoci? Cenzor zřejmě již v té době měl jiné starosti, jinak by Soňa už asi nežila. Jenže Soňa přečkala a Sofie ne. Proč asi?

xxx

„Ruhe! Ruhe! Mlčet!“ do večerního klidu se ozval pronikavý hlas „blokové“. „Ráno v pět ty, které budu číst, budou na appelplatzu. Budou připraveny na pochod z tábora… Olga Smitzer, Jannine Petit, Soňa Polakova, Marie Glowacki…“ A každá ze čtených musela odpovědět „Hier“. I Soňa odpověděla, i když opřena o sloupek postelí stála sotva na nohou a nebýt Sofie, asi by upadla. Seznam nebyl dlouhý. Po jeho přečetní bylo možné si vylézt na kavalec a uložit se k spánku. Nebýt Sofie, Soňa by se nahoru do „patra“ nedostala. Horečka jí cloumala. Že byla čtena a že vyřkla své „zde“ si ani neuvědomovala.

Sofie si nevěděla rady. Jak pomoci kamarádce, když nebude moci jít s ní? Ráno, ráno, uvidíme, říkala si, když Soňu balila do deky a sama si zalehla vedle ní nepřikrytá.

Pak nastalo ráno. Muselo se vstávat. Jakž takž Soňu dopravila dolů a opřela o pelest. Co však dál? Hlas „blokové“ se rozléhal po celém prostoru: „Olga Smitzer, Jannine Petit, Soňa Polakova, Marie Glowacki…, schell, schnell, schnell…“ i karabáč svištěl. Sofie, aniž uvažovala, vykřikla za kamarádku „Hier“ a vyběhla ven na appelplatz…

xxx

Od příchodu Rudé armády, od osvobození, děda s babičkou čekali na Sofiin návrat. Její poslední dopis došel až koncem května. Byl optimistický. Bylo tedy jen třeba čekat. Lidé z koncentračních táborů se často nevraceli okamžitě. Jak čas šel i naděje se však ztrácela. Pak, bylo to prý někdy v září, u nich zazvonila Soňa. Jde se prý podívat za kamarádkou. Jí nemoc neumožnila se vrátit dřív. S překvapením zjistila, že Sofie se nevrátila. Soňa si jen pamatovala, že je odtrhli od sebe v posledních dubnových dnech. „Moc si z toho nepamatuji. Byla jsem tehdy hodně nemocná. Dokonce na poslední pochod mě nevyhnali a nechali nás, nemocné, tam svému osudu. Za několik dnů, možná za několik hodin, to opravdu nevím, nás osvobodila Rudá armáda. Mě okamžitě odvezli do jejích polní nemocnice a pak do Rostocku na doléčení. Ale ty přesuny nepamatuji. Vlastně jsem umírala, ale umřít mně nenechali. A tak jsem tu.“

Po několika hodinách odešla s tím, že Sofie se jistě objeví a pak ať jí dají vědět, že musí konečně splnit své poválečné plány.

Jenže Sofie se nikdy už neobjevila…