JAROSLAV HOLOUBEK

Jednou mi položila redaktorka nějakého ženského časopisu otázku: „Co pro vás znamenají ženy?“ Novinářka nebyla ani půvabná, ani přitažlivá, takže jsem v první chvíli ani nechtěl odpovědět. Řekl jsem jí, že jsem na tohle téma napsal už stovky básní a fejetonů a že ženy pro mě vlastně znamenají všechno.

„A co všechno?“ nedala se odbýt.

„Nejkrásnější posedlost životem,“ odvětil jsem a pocítil onu slast, kterou zažívám kdykoli se snažím definovat něco, co se nedá vyjádřit ani slovem, ani tónem nebo obrazem či pohybem. Možná, že pohybem, slovem, obrazem a hudbou dohromady.

Ženy jsou touha a hledání. Sen o svobodě. V praxi to znamená, že jsou tu mj. i proto, aby je muži nenechali na pokoji. Odlišné mozkem, srdcem, duší i tělem představují onen opačný pól lidstva, kterému není zatěžko přispívat k zachování života poněkud větším dílem, než muži.

Zcela přirozené vztahy mezi mužem a ženou si někdy vzájemně komplikujeme láskou, což je šváb na mozku, zrovna tak jako posedlost v třeskutém stavu. Ženy se otvírají slovem a je lhostejno proneseme-li je ústy, pohledem či gestem. Proto si nejsem jist, jestli se láska rodí z milování nebo naopak.

Stiženi dočasnou ztrátou paměti, dostavíme se někdy do zcela jiné ložnice a naše ženy si pak připadají jako opuštěné studny podél cest, rusalky, sněhurky, satorie, popelky a čarodějky.

A tak někteří pánové ve snaze vyvarovat se toho, že by se dostali mezi dva mlýnské kameny, si raději zpestřují manželský život občasnými návštěvami veřejných domů, tedy životem mimomanželským. Nemusejí pak s dvoudenními vousy spínat ruce k obloze a volat: „Můj bože, proč jsi mě opustil?“ Ovšem to není můj způsob. A vzhledem k tomu, že jsem z téže látky jako moje sny, říkám si, že nejkrásnější život je teď, i když to nejkrásnější teprve přijde. Možná. Možná, že už to bylo.

Ale jsou tu ještě maminky, babičky, sestry, tety, tchyně a krásné švagrové, ale na ně jste se mě tuším neptali. A od těch, co se nehodí ani do jedné výše uvedené skupiny, strašně rád slýchávám otázku: „Proč jsi tak nevýslovně můj?“ Na pustý ostrov bych si krom jiného vzal tedy ženu a děti.

 

Ještě k problému rusalek

Dostal jsem do redakce dopis od syna dobrého přítele, hajného z Oderských vrchů, v němž si dílem ještě dětsky, dílem chlapsky stěžuje na nepochopení profesorky českého jazyka na gymnáziu. Onen mladý muž se v písemce z naší mateřštiny zaobíral tématem rusalek. Ano, těchto zcela éterických, výjimečných a krásných bytostí, jež se zjevují pouze vyvoleným. Dejte si ruku na srdce a po pravdě řekněte, kolikrát se vám v životě zachvělo při pohledu na jejich lehkost a něhu, se kterou vás uhrančivě přesvědčily o vašem poslání. Sami jste pak nabyli dojmu, že jste předurčeni k jejich hledání.

V Panské ulici číslo 8 v Praze na půdě bývalé jízdárny jsme s jednou z nich tančili, až se zapomenutí koně vzpínali na vrata. Škoda, že malíř Erik Kaisr musel tenkrát odejít. Říkal o ní, že pochází ze žinkovských lesů, kde tančila s jelenem, a Erik měl po střílení.

Studentovo vyznání patřilo rusalkám moravským, které dozajista mají jiné rozlišovací znaky, jejich kroky jsou lehčí a také jejich obraz z paměti hned tak nevymizí. Přirovnal bych je k rusalkám pobaltským, o nichž mi vyprávěl Enn Vetemaa z Tallinnu. Jenomže moravské rusalky jsou jiné. Jejich ochranné zbarvení je brání před lidmi scestnými a nejrůznějšími zlomyslníky a naopak jim snadno podlehne člověk s nejčistšími úmysly. Takovému už pak nepomůže ani Sally, ani předmanželská poradna.

A to se právě přihodilo synkovi z hájenky. Popustil ve školní lavici uzdu fantazii, a co se mu nepodařilo zažít v lese, stalo se skutečností v přítomnosti češtinářky. V té chvíli pro něho přestal být svět myšlenkami a měnil se poznenáhlu v obrazy. Barevné, jež se prostupovaly, nakláněly, hřály, voněly a zpívaly. Student se díval před sebe na vlasy a záda spolužaček, když najednou se jejich obraz slil v jeden. Rusalka létala po třídě, líbala studenty za krk a pak se ukryla v třídní knize.

To stačilo k tomu, aby studentovo pero a duše vypsaly pojednání hodné básníka. Leč pedagogický sbor autorovo hrdinství neakceptoval. Sešel se jednou dvakrát a teprve potřetí bylo jeho rozhodnutí jednoznačné, protože chyběl fyzik, který jediný se postavil na studentovu stranu. Verdikt zněl, že rusalka nemá co dělat ani v osnovách, ani v hlavách studentů. Námitka o tradici a o fyzice snu byla zamítnuta.

Rozhodl jsem se k činu a vyjel na cestu služební. Byť byli v účtárně ode mě zvyklí na ledacos, příkaz k jízdě za rusalkami je udivil. Morava se blížila, bylo slyšet řinčení pohárů s vínem a zpívaly i stromy podél cest. Za studentem bylo třeba jet ještě dál, protože jeho třída po nějakých vrších sázela stromky. Toho dne byla obloha průzračná, a tak jsem si nedělal žádnou naději na rusalčí shledání. Avšak překvapení bylo ve vzduchu. Snášelo se na mýtinu a my se studentem jsme ani nedutali.

„Myslíte si, že mi teď už uvěří?“ zašeptal pak student a myslel tím profesorku češtiny. Nemohl jsem odtrhnout oči ani nos od té krásy. Křehký pohyb se náhle zrychloval, vířil a pojednou zcela zanikl.

K uším mi dolehl hlas profesorky, který napolo spícímu hloučku sazečů stromů z gymnázia vyprávěl o kladném hrdinovi v současné české literatuře. Otočil jsem se ke studentovi a odpověděl: „Neuvěří. I kdyby uvěřila, nepochopí.“

Kolem táboráku se tísnila láska, ve zpocených dlaních čekalo chvění, ze rtů vzlétala slůvka touhy.

Ale profesorka ani na okamžik nezavzpomínala na své mládí, její svět byl tady, na rusalčí problém dávno zapomněla. Řekla mi: „Máme teď před sebou daleko důležitější věci.“ A s vyhrnutým obočím zanotovala, že zní zpěv a smích náš po kraji. Usínal jsem opodál služebně v lese, za státní peníze pod širou oblohou, zatímco studentovu duši ten obraz ještě dlouho trýznil.