MIROSLAV GROSSMANN
Ne každá hora má i svůj vydatný nápoj pro zahřátí těla i duše, avšak největší moravská hora Praděd se jím pyšní. A lázně v jeho dohledu jsou také výjimečné, jejich proslulost dosáhla i břehů Čínského moře, netřeba jim tedy reklamy, a proto dále jen prostě lázně.
Traduje se, že historicky první název lázní byl „Hin und Wieder“, tedy v překladu z němčiny „sem a tam“, což mělo mít svůj důvod v nedostatku ubytování v lázních, takže pacienti byli k nocování rozváženi do okolních vesnic. Takový výklad je ovšem pomýlený, je až učebnicovým příkladem formálního překladu a ignorováním reálií. Termín „Hin und Wieder“, tedy česky „sem a tam“, je totiž názvem klasické a dosud s úspěchem používané nejen lázeňské procedury. Nedá se ovšem vyloučit, že už v dávných dobách odjížděli pacienti na noc do okolních vesnic, a to ovšem za procedurou „Hin und Wieder“ („sem a tam“), protože lázně v tomto směru měly omezenou kapacitu. Konec konců je tomu tak i dosud.
Nad lázněmi se tyčí skalisko, a když stoletá vichřice zničí okolní les, je z něho překrásný výhled do okolí. Skalisko se nazývá Křížek, podle kříže, který tam narafičil Řád německých rytířů, anebo Rolandův kámen, snad podle pruského vojáka, hrdiny nebo zběha. K tomuto skalisku se také váže pověst o dívce, která se původně zavázala stát se jeptiškou, ale to se nestalo, protože se obyčejně lidsky zamilovala. Pověst končí tím, že se rozhodla svůj život ukončit skokem právě z této skály. Zda skočila, to pověst již neuvádí. Ale nejspíš se šťastně vdala a měla spoustu dětí. Ale takové lidské naplnění pověsti by církevní autority nemohly připustit, pro hrozbu neblahého vlivu na další jeptišky. Konec konců, jeptišky byly vždy poměrně levná pracovní síla.
Po bitvě na Bílé hoře rozlehlé území, včetně teritoria dnešních lázní, získal Řád německých rytířů. Záhy se zvláště ceněnými profesemi, s četnými preferencemi, stali horníci a hutníci. Dělové koule a děla vyrobená v tomto regionu byly několik století velmi výhodným obchodním artiklem; na zbraních se vždy vydělávalo, proč ne i s pomocí Boží.
Začátek lázeňského pobytu obsahuje i osudový úkon, přidělení pacienta ke stolu pro stravování. Složení stolní společnosti se stále mění, jedni pacienti přijíždějí, jiní odjíždějí. Stolní panoptikum, jehož je člověk součástí, je tak nekonečné.
Po mém příjezdu jsem byl posazen ke „kytkovému“ stolu, aktuální spolustolovníci neustále žvatlali o kytkách. Nakonec jsem to nevydržel a přiznal se, že také pěstuji kytky, ale jen takové, které se nemusí zalévat, které si berou vláhu za vzduchu. Ale že musím proto častěji větrat. U stolu nastalo zvláštní ticho, ale jen na chvíli.
Jedním z dalších stolovníků byla madam, která svého manžela neustále peskovala, a když jí ihned nevyhověl (osud je k němu snad i trochu milostivý – má dosti oslabený sluch), tak do něj prostě strkala. Úkolovala i ostatní spolustolovníky, se zdůvodněním „vždyť vám to nic neudělá, jsme přece lidi, musíme si pomáhat“. Celý týden jsem musel být přítomen nejrůznějším projevům „domácího násilí“ této milé dvojice.
Překvapující novinkou lázní je procedura „klimatoterapie“, která je pacientům štědře přidělována, dosahuje až 20% podílu všech procedur a nařízena je většinou v době po setmění. Pacientům poskytnuté informační minimum označuje „klimatoterapii“ jako individuální vycházku a zároveň volnou proceduru bez razítka. Cesta do hospody a z hospody tak plně odpovídá definované „klimatoterapii“; požadovat v hospodě razítko na lázeňský rozpis procedur by bylo zajisté poněkud nadstandardní.
Do seriózní debaty u našeho stolu na téma „klimatoterapie“ zasáhla velmi rázně žena od stolu vedlejšího, a to rozhořčeným prohlášením, že tato procedura přece není vhodná pro muže. Jak se následně ukázalo, madam se trochu překoukla či přeslechla, vyjadřovala se totiž ke „klimaktoterapii“, jíž se tedy může považovat za zakladatelku.
Přes noc napadl sníh, a tak naráz skončila letošní vydatná houbařská sezóna – opět další důležité téma pro naši stolní lázeňskou společnost. Všichni litovali nesesbíraných hub zapadlých sněhem, které prostě skončí bez užitku. Společnost jsem tak byl nucen upozornit, že tomu tak není, že některé druhy zvířat, u nás se to týká například veverek, mají vrozenou schopnost vyhledávat houby pod sněhem. Houby, které veverky najdou pod sněhem, jsou vlastně zamražené, a proto se hodí k dlouhodobému uchování. A veverky navíc budují své „spižírny“ vlastně jako přírodní ledničky, výhradně na severní straně rozeklaných kmenů stromů.
V poslední třetině mého lázeňského pobytu byla k našemu stolu dosazena madam určitého věku, zpochybněného oponou kosmetiky. Byla konverzačně velmi aktivní, a se zvláštní razancí nastolila téma lásky na první pohled. K tématu jsem programově mlčel, ale madam mne vyvolala a žádala mého vyjádření. Dovolil jsem si upozornit, že láska na první pohled způsobuje u slabozrakých poměrně velké procento rozvodovosti. Madam mne nenechala moji tezi vyložit a rezolutně prohlásila, že láska na první pohled je otázkou citu a ne nějakých dioptrií.
Lázeňský lékař je zcela svébytná profese. Každý den jeho ordinací procházejí desítky, týdně stovky, a tedy takřka tisícovka pacientů za měsíc. A ti pacienti, kteří jsou v těchto lázních už vícekrát, a těch je většina, prostě předpokládají, že si je lázeňský lékař přece musí pamatovat, i když třeba posledně byli v péči jiného lázeňského lékaře. Lázeňskému lékaři nezbývá nic jiného, než trpělivě souhlasně přikyvovat na připomenutí se pacienta, a snažit se najít oporu v elektronické evidenci pacientů a hlavně jejich nemocí. Po několika letech jsou lázně pro lázeňského lékaře nejen místem zaměstnání, ale i prostou nezbytností.
Obklad minerálním bahnem je tradiční lázeňskou procedurou. Odpověď na moji všetečnou otázku o původu bahna však byla překvapivá – krymské jezero Saki. Je-li tomu skutečně tak, pak mají lázně zásoby bahna starší tří let, nebo ho dostávají jaksi mimo schválené sankce nebo to není bahno z krymského jezera Saki.
Před snídaní, když jsem si u hlavní recepce prohlížel světelný panel s předpovědí počasí, s vypěstovanou skepsí k předpovědím, že i opak může být pravdou, se však najednou těsně vedle mne objevila rozhořčená žena, která na mne doslova vyvalila informaci, že je tam jak v ledárně a všichni už jsou nemocní, že to tak nenechá, že ředitel v té ledárně bude spát taky, a že začne právě ředitelem. Jak rychle se žena-dračice zjevila, tak rychle se i ztratila, asi k řediteli. Byl jsem tak zaskočen, že jsem byl schopen jen důstojně mlčet. Ředitele by mohl zachránit před ledárnou snad jen lázeňský ombudsman.
Domů z lázní jsem přivezl několik instruktážních fotografií, jak má vypadat snídaně ve formě švédských stolů. Fotografie jsem předestřel manželce, ale než jsem mohl vyslovit inovační iniciativu, byla manželkou jakákoli iniciativa velmi necitlivě zamítnuta. Upřímně se těším na příští lázně.